Málokterý český režisér nese svůj přídomek tak zaslouženě jako Jan Němec, kterému anglická filmová kritika už v šedesátých letech přisoudila titul „enfant terrible“ československé nové vlny. Nebylo to laciné klišé. Němec byl skutečně tvůrcem, který se cíleně stavěl proti konvencím, proti očekávání diváka i proti dobovým poměrům, a právě tato nesmiřitelnost z něj udělala jednu z nejvýraznějších postav celé historie české kinematografie.
Od Sousta k Démantům noci
Narodil se 12. července 1936 v Praze na Vinohradech a filmové řemeslo vystudoval na FAMU, kterou v roce 1960 absolvoval krátkým snímkem Sousto, natočeným podle prózy Arnošta Lustiga. Už tento studentský debut mu vynesl několik mezinárodních ocenění a naznačil směr, kterým se bude jeho tvorba ubírat, k tématům extrémních lidských situací zpracovaným nekonvenční, experimentální formou.
K Lustigově tvorbě se Němec vrátil i při natáčení svého celovečerního debutu Démanty noci (1964), příběhu dvou chlapců prchajících z transportu do koncentračního tábora. Film natočený s kameramany Jaroslavem Kučerou a Miroslavem Ondříčkem, dvěma klíčovými postavami celé nové vlny, se zcela vyhýbá lineárnímu vyprávění a divákovi předkládá útržkovité, téměř halucinační obrazy vyčerpaných a vyhladovělých uprchlíků.
Střídání reálného útěku se sny, vzpomínkami a představami, stejně jako záměrně nejednoznačný konec, z Démantů noci učinily dílo, které dodnes patří k formálně nejodvážnějším počinům evropské kinematografie šedesátých let. Snímek získal Velkou cenu města Mannheimu a definitivně zařadil Němce mezi klíčové autory nastupující generace.
Podvodníci, hostina a mučedníci
V roce 1965 se Němec podílel na povídkovém filmu Perličky na dně, kolektivním díle inspirovaném prózou Bohumila Hrabala, na kterém spolupracoval s Věrou Chytilovou, Jiřím Menzelem, Evaldem Schormem a Jaromilem Jirešem. Jeho příspěvek Podvodníci potvrdil, že si Němec i v kratší ploše dokáže udržet osobitý, ironický pohled na postavy balancující na hraně reality a klamu.
Vrcholem jeho tvorby šedesátých let, se stal snímek O slavnosti a hostech (1966) – tragikomické podobenství o skupině výletníků, kteří jsou při pikniku vtaženi do bizarní hostiny ovládané charismatickým, ale krutým hostitelem. Alegorie moci, manipulace a ochotného podřizování se autoritě byla natolik čitelná, že film vyvolal ostrou reakci nejvyšších stranických míst a Němcovi definitivně znemožnil další natáčení na Barrandově.
Přesto je dodnes právem řazen mezi nejlepší česká díla vůbec, nejen pro svou politickou odvahu, ale i pro mimořádně precizní režijní a hereckou práci, v níž vedle profesionálních herců účinkovala i řada dobových intelektuálů a disidentů.
Ještě téhož roku stihl Němec dokončit Mučedníky lásky, groteskní a lyrickou trojici povídek s prvky němého filmu a surrealismu, v nichž si demonstrativně pohrával s formou a humorem, v příkrém kontrastu k politickému náboji předchozího snímku.
Kamera uprostřed invaze
Zlomovým okamžikem Němcovy kariéry i jeho osobním svědectvím se stal srpen 1968. Když do Prahy vjížděla vojska Varšavské smlouvy, vydal se režisér s kamerou přímo do ulic a natáčel autentické záběry okupace z bezprostřední blízkosti.
Materiál se mu podařilo propašovat do Rakouska, kde ho odvysílala tamní televize; Němec z něj následně sestříhal dokument Oratorium pro Prahu, který sklidil ovace na newyorském filmovém festivalu a stal se jedním z nejcitovanějších obrazových svědectví o invazi vůbec. Jeho záběry později převzaly desítky zahraničních zpravodajských stanic a byly použity i ve filmu natočeného podle Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí. Sám režisér s hořkou nadsázkou poznamenal, že jde o jeho nejúspěšnější film, který vidělo přes miliardu diváků.
Zákaz, exil a návrat
Po invazi byla Němcovi definitivně znemožněna jakákoli tvůrčí činnost, přesto ještě stihl natočit dokument Strahovské události, mapující policejní zásah proti studentské stávce. Následovala léta bez práce, natáčení hudebních klipů, a nakonec nucená emigrace v roce 1974. Německo, Francie, Velká Británie, Švédsko i Spojené státy, kde přednášel filmovou režii na univerzitách v Berkeley a na Yale, se staly stanicemi jeho exilového putování.
Po listopadu 1989 se v prosinci vrátil do vlasti. Ačkoli jeho porevoluční hrané snímky jako Jméno kódu Rubín či adaptace Klímova románu V žáru královské lásky nebyly kritikou přijaty s takovým nadšením jako díla šedesátých let, dokázal i s minimálními prostředky natočit celovečerní film. Nejcennější částí jeho pozdní tvorby jsou především dokumenty, mezi nimiž vyniká experimentální osobní retrospektiva Noční hovory s matkou (2001), oceněná Zlatým leopardem na festivalu v Locarnu. Jeho poslední celovečerní film, byl autobiografický Vlk z Královských Vinohrad.
Od roku 1998 Němec dlouhá léta vyučoval na katedře režie FAMU, kterou v akademickém roce 2012/2013 také vedl. Svým studentům nevnucoval vlastní poetiku – naopak je nabádal, ať se nesnaží dělat filmy jako on, a usiloval spíše o to, aby každý z nich našel svůj vlastní výraz.
Jan Němec zemřel 18. března 2016 ve věku 79 let, ale jeho místo v dějinách českého filmu je nezpochybnitelné. Byl jedním z nejradikálnějších hlasů nové vlny – tvůrcem, který dokázal spojit angažovanost s formální odvahou a osobní zkušenost s univerzální výpovědí o moci, manipulaci a lidské křehkosti.
