Setkání s Hanou Budínskou, (*25. 4. 1933 Havlíčkův Brod - † 4. 4. 2016 Praha) zasáhlo nezapomenutelně do formování života mnoha lidí od předškolního, školního i vyššího věku, ať pokračovali v loutkářství nebo se věnovali jiným kulturním směrům.
Absolventka Vyšší školy uměleckého průmyslu v Brně dostala v umístěnkách 50. let minulého století k volbě Krajské loutkové divadlo v Mariánských Lázních a místo vedoucí „kroužku dovedných rukou“ v tehdejším Ústředním domě pionýrů a mládeže Julia Fučíka v Praze 2 v Grébovce, jak se místně říká parku a vile továrníka Moritze Gröbeho. V tomto politicky preferovaném místě ale sídlilo zvláštní fluidum zmíněné níže.
Loutkářské kroužky a soubory
Hanina volba byla osudová. Kroužek dovedných rukou se postupně změnil na kroužek loutkářský a přerostl v několik věkově příbuzných loutkářských souborů. Jako vedoucí kroužku působila v Grébovce od září 1954 až do odchodu do důchodu v roce 1992. Od roku 1961 se soubory zúčastňovaly festivalů Loutkářská Chrudim, festivalu v Litvínově, v Karlových Varech a loutkářských přehlídek v Kaplici, Žďáru nad Sázavou, Žilině a v dalších místech. I když některé hry byly převzaté, Hana vždy preferovala aktivní účast souboru, zejména v kolektivně vznikajících inscenacích.
Ti, kteří měli a mají Hanu Budínskou nesmazatelně v živé paměti, vložili do internetové paměti obraz její celoživotní práce s dětmi, výtvarnice, loutkářky, autorky dramatizací, lektorky dramatické výchovy a seminářů, autorky publikací o dramatické výchově, práce, která je pro pedagogy a divadelníky i dnes metodická a inspirující.
Osobnost nejen loutkářská
Fenomén Ústředního domu pionýrů a mládeže Julia Fučíka (ÚDPM JF) lze přiblížit v několika tehdy veřejně viditelných a slyšitelných směrech: hudební soubor, taneční, sochaři, loutkáři, modeláři …
Pravda, v průvodech oslav 1. máje byly tyto soubory vidět i slyšet. Vedení a vedoucí souborů spolupracovali na metodice tehdejší atmosféry výchovy dětí a mládeže, ale tvůrčí fenomén, který si členové souborů a kroužků do života odnesli, byl převažující.
Nesmazatelné jsou také tábory u Stráže nad Nežárkou, jejichž pokračováním byly i „puťáky“ se starým pošťáckým vozem taženým traktory z vesnice do vesnice, kde soubory hrály na návsi loutkové představení pro děti i dospělé. Příjezd kočovné loutkářské společnosti byl ze střechy vozu vytrubován, a hlasitě vyhlašován s hodinou začátku představení.
Přátelství vybudovaná na loutkářských základech, účastech na festivalech a na letních táborech přetrvávají dodnes na setkáních, jejichž společným jmenovatelem je Hana Budínská.
Jindřich Veselý
Setkání s Jindřichem Veselým (*15. 7. 1885 Bavorov - †19. 9. 1939 České Budějovice) bylo zvláštním řízením osudu zprostředkované. Tento úvod musí být osobní.
Když kolega Ing. Jindřich Veselý odešel do důchodu, zval mě, abych se při pracovních cestách zastavil v jejich domě na okraji Chocně. Pro člena loutkářského souboru ÚDPM JF byl první pohled na jejich dům opravdu překvapivý. Na domě byla asi 1 metr vysoká sgrafita s loutkářskou pohádkovou tématikou. Tak jsem se dozvěděl, že otec Jindřich se celý život věnoval loutkářství. Minulý rok jsme se v Akademii výročí 140 let od narození nevěnovali, ale letos je to symetrických 141, a navíc, Jindřich Veselý, loutkář, se narodil 15. 7., kdy má svátek Jindřich.
Středoškolský profesor
Na Karlově univerzitě přičichl Jindřich Veselý k loutkářství, když se setkal s literárním historikem a folkloristou J. Polívkou. Doktorát filosofie získal v roce 1909 disertací Faust v české literatuře a v roce 1910 aprobaci pro český a německý jazyk. Střídal různá gymnázia v Praze, vyučoval i na Kladně, ale nakonec zakotvil v Českých Budějovicích, kde byl ředitelem české státní reálky až do své smrti.
Paralelně s aktivní činností pedagogickou, literárně historickou a osvětovou psal příspěvky do periodik a sborníků. Zpracoval monografii Svatopluk Čech život a dílo (1908). V roce 1934 byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk. V roce 1919 se oženil s vdovou po Čeňku Mojžíšovi, majiteli tiskárny v Chocni. Se ženou Blaženou měl dvě děti Blaženu a Jindřicha, mého kolegu. Kapitola zájmu o loutkářství obsahem výrazně překonala tu profesní.
Vyobrazení pohádkových motivů, jež uchovalo loutkářského ducha domu Veselých
Loutkář a organizátor
Jindřich Veselý založil v roce 1912 časopis Loutkář, který pak od roku 1917 vydával a tiskl v choceňské tiskárně Č. J. Mojžíš. Vydával zde i své další loutkářské publikace. V roce 1929 se s rodinou do Chocně z Prahy přestěhoval a postavil si vilu, vyzdobenou sgrafity podle návrhu Jaroslava Vojny. Knihtiskárna Loutkář Choceň ukončila nakladatelskou činnost v roce1930 a Loutkáře a edice loutkových her převzalo pražské nakladatelství Jos. R. Vilímek.
V Loutkáři otiskl Jindřich Veselý i historii některých starých loutkářských rodů, Kopeckých, Kaiserů, Nováků a Mejsnerů. Organizoval loutkářské výstavy s účastí delegátů ze zahraničí. Během výstavy v Praze v květnu 1929 byla založena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA a Jindřich Veselý byl zvolen jejím úřadujícím prezidentem. Na IV. Kongresu UNIMA v Lublani v roce 1933 se stala čeština vedle francouzštiny a němčiny třetím jednacím jazykem. Výkonným prezidentem se stal Josef Skupa, tvůrce Spejbla a Hurvínka, a generálním sekretářem dr. Jan Malík.
Prolínání v čase
Jan Malík zakládá v Praze roku 1949 „Ústřední loutkové divadlo“, a i když na 10. loutkářské Chrudimi v roce 1961 dětský soubor ÚDPM JF vystoupil mimo hlavní program s inscenací O malém ježkovi v rámci semináře O loutkovém divadle hraném dětmi, věnoval Jan Malík ve svém referátu o festivalu, publikovaném v časopise Československý loutkář (1961, č. 8), této inscenaci několik odstavců, v nichž ocenil nejen přirozený, „svěží projev“ dětí, ale hlavně „taktní a taktické vedení“ a „metodiku“ jejich vedoucí. Byl jsem tam.
Jindřichu Veselému byl v Lublani udělen doživotní titul čestného prezidenta UNIMA. Jako badatel, historik, sběratel loutek a editor se zaměřoval na revidování starších her, zejména co se týkalo literárního umu, vtipnosti a kultivovanosti, zmírňoval nebo eliminoval hrubosti. Patřil k nejvýraznějším osobnostem českého loutkového divadla poloviny 20. století se zaměřením na studium jeho historie, soudobého amatérského loutkářství, organizoval sjezdy, kurzy a soutěže.
O mezinárodní aktivitě svědčí novinová zpráva a fotografie české delegace na III. Kongresu UNIMA v Liège v roce 1930, kde je dr. Jindřich Veselý, prezident UNIMA, uprostřed.
Byl také zakladatelem a předsedou Loutkářského soustředění MLVÚ, spoluzakladatelem Českého svazu přátel loutkového divadla a vydával pro něj časopis Loutkář, nejstarší loutkářské periodikum na světě. Je třeba také zmínit, že Loutkář a jiné publikace v tiskárně v Chocni tiskl on i jiní autoři většinou na svůj vlastní náklad. V Loutkáři Jindřich Veselý také publikoval své poznatky z návštěv představení lidových, amatérských i profesionálních loutkových divadel a z těchto neformálních setkávání s loutkáři. K tomu také organizoval již zmíněné sjezdy a odborné kurzy.
10 let českého a slovenského loutkářství v UNESCO
Od roku 2016 je české a slovenské loutkářství zapsáno na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Dr. Jindřich Veselý se jako první významně podílel na zdokumentování tradic a vývoje českého i slovenského loutkového divadla.
Loutkářství je za celou dobu své existence uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén. Přinesli jej kočovní loutkáři ze zahraničí a následně se v českém prostředí rozšířilo. Této tradici významně napomohl fakt, že se čeští marionetáři, hrající česky, stali součástí národně uvědomovacího procesu.
Marionetové divadlo je v českém prostředí neodmyslitelně spojeno také s profesionální i lidovou výtvarnou tvorbou zahrnující řezbu, omalování, kostýmování loutek, malbu dekorací apod. Fenoménem od 20. let 19. století se stalo tzv. rodinné loutkové divadlo. Byly sériově vydávány repertoárové sešity, vyráběna divadla a loutky, které navrhovali uznávání čeští malíři a spisovatelé. Po druhé světové válce se rozšířilo hraní s maňásky a vzniká další český fenomén - Černé divadlo.
Stovky loutkových souborů pravidelně hrají po školkách, školách a pořádají představení určené rodinným návštěvám. Úspěšně se zachovává a rozvíjí loutkářství po celém území České a Slovenské republiky, což i mapují mnohé muzejní expozice zaměřené na loutkářství.
Ocenění obou loutkářů
V roce 2006 byla Haně Budínské udělena Cena ministra kultury za celoživotní přínos v oblasti dětských estetických aktivit. Jindřich Veselý byl v roce 1947, in memoriam, vyznamenán Masarykovým lidově výchovným ústavem „Za zásluhy o československé loutkářství“.
Připomínka dvou osobností československého loutkářství je vzhledem k jejich zaznamenaným životním aktivitám opravdu velmi stručná, ale spíše chce připomenout, že loutkové divadlo bylo, a mělo by zůstat, jedním z nositelů našich národních tradic.
