Jsou postavy našich dějin, které se do vědomí národa nezapsaly vojenským vítězstvím ani politickým činem, nýbrž trpělivou, takřka řemeslnou prací na tom nejkřehčím – na jazyku, na jevišti, na písni, kterou si lidé zpívají, aniž by přemýšleli, odkud se vzala. Takovým mužem byl Josef Kajetán Tyl, dramatik, herec, novinář a spisovatel, jehož jméno dnes nese divadlo v Plzni a jehož verše zná zpaměti každé malé dítě, i když netuší, že právě on je jednou z klíčových postav, díky nimž čeština vůbec přežila jako jazyk kultury a myšlení.
Ochotnické Kajetánské divadlo
Narodil se 4. února 1808 v Kutné Hoře jako syn skromného krejčího a bývalého vojenského hudebníka. Rodinné prostředí mu nedávalo žádné výhody, žádné jméno, žádný majetek, žádné konexe. Co mu dala Kutná Hora a později gymnázia v Praze a Hradci Králové, byla touha po vzdělání a osudové setkání s dramatikem Václavem Klimentem Klicperou, u něhož Tyl coby student bydlel a jehož nadšení pro divadlo se stalo jiskrou, která ovlivnila celý jeho pozdější život. Studium filozofie na pražské univerzitě nedokončil – divadlo si jej získalo dřív, než mohl dokončit cokoli jiného.
Doba, v níž Tyl dospíval, byla dobou, kdy čeština v ústech vzdělaných vrstev téměř zanikla. Ve městech panovala němčina, čeština byla jazykem venkova a služebnictva, jazykem, kterým se básně nepsaly a divadlo nehrálo. Tyl se rozhodl, že tohle změní – ne proklamací, ne provoláním, ale prací. Nejprve jako kočovný herec u Hilmarovy společnosti, později jako účetní úředník v pražských kasárnách, kde si tajně psal své první hry, zatímco navenek sloužil rakouskému mocnářství. Byl to život dvojí existence: úředník ve dne, buditel národa po večerech.
V roce 1834 založil se skupinou přátel na Malé Straně ochotnické Kajetánské divadlo, sídlící v bývalém klášteře U Kajetánů. Nebyla to velká scéna ani honosná budova, bylo to místo, kde se hrálo pro vzdělanější Pražany výhradně česky, v době, kdy taková věc byla takřka výstřední. Tyl zde nebyl jen dramatikem, ale i režisérem, malířem kulis, opatřovatelem rekvizit i organizátorem, dělal doslova všechno, co bylo k udržení českého divadla potřeba, a dělal to z lásky, nikoli pro výdělek, kterého ostatně bylo poskrovnu.
Kde domov můj
Právě téhož roku, 1834, uvedl na scéně Stavovského divadla hru Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. V ní zpívá slepý houslista Mareš píseň, kterou zhudebnil František Škroup a která začíná slovy Kde domov můj. Nikdo tehdy netušil, že tato píseň z nenápadné veselohry o pražské chudině přežije rakouské mocnářství, dvě světové války tři státní převraty - a pořád zůstane národní hymnou. Tyl v ní nevytvořil bojovou píseň ani provolání, ale tichou, téměř nesmělou touhu po domově, a právě v té skromnosti tkví její síla. Národ, který toužil obnovit svůj tisíciletý stát, dostal píseň, v níž mohl poznat sám sebe.
Od roku 1846 se Tyl stal dramaturgem českých představení ve Stavovském divadle, jež bylo tehdy převážně německou scénou. Byl mu uložen těžký úkol, dodávat ročně šest přeložených a dvě vlastní hry, a to v jazyce, který ještě neměl ustálenou divadelní řeč. Zvládl to, a zvládl to tak, že se z uznávaného prozaika stal především dramatikem, kterého národ miloval. Jeho hry – Strakonický dudák, Paličova dcera, Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova, Kutnohorští havíři a řada dalších, nebyly jen zábavou, ale školou národního sebevědomí, hranou přímo před očima lidí, kteří se v postavách poznávali a odcházeli z divadla obohacení. Tyl sám o divadle napsal, že je pro národ lepší školou než hromada pěkně sepsaných knih, a svůj život tomuto přesvědčení skutečně podřídil.
Ve svých prózách i dramatech se znovu a znovu vracel k tématu, které dnešnímu čtenáři nezní o nic méně naléhavě než tehdy. Varoval před odnárodňováním, před Čechy, kteří se za vidinou snadného zisku či společenského postavení vzdávali vlastní řeči a identity. Jeho postavy jsou často prostí lidé z venkova nebo z maloměsta, kteří v sobě nesou to, co panstvo dávno ztratilo: věrnost jazyku a půdě. Národ pro něj nebyl věcí urozenosti, ale volby a věrnosti.
Milující národ
Rok 1848 přinesl Tylovi krátké, ale intenzivní politické angažmá. Stal se poslancem říšského sněmu a otevřeně vystupoval proti absolutismu. Za tuto odvahu zaplatil draze. Byl označen za politicky nespolehlivého, přišel o místo ve Stavovském divadle i o možnost získat vlastní divadelní koncesi.
Muž, který celý dospělý život zasvětil budování českého divadla, skončil jako kočovný herec, putující s venkovskými společnostmi po malých městech a vesnicích, bez peněz, s rodinou upadající do bídy. Zemřel 11. července 1856 v Plzni, vyčerpán a nemocen, ve věku pouhých osmačtyřiceti let. Poslední hru, kterou ještě téhož roku dohrál v Českých Budějovicích, příznačně nazval Chudý kejklíř.
Na jeho pohřeb přišly do ulic Plzně zástupy lidí a rozloučily se s ním právě písní, kterou sám kdysi uvedl na scénu. V tom je možná nejvýstižnější shrnutí celého jeho života: muž, který dal národu divadlo, jazyk a melodii, v níž se poznal, a národ mu to nakonec vrátil zpěvem na jeho hrobem.
