Jeho hudbu dnes slyšíme z koncertních pódií jen zřídka – z prostého důvodu: většina notového záznamu je nenávratně ztracena. Johann Caspar Ferdinand Fischer (v české literatuře bývá jeho jméno počešťováno na Jan Kašpar Ferdinand) byl pokřtěn 6. září 1656 v Krásnu u Karlových Varů, tehdy německy zvaných Schönfeld. Podle místní tradice přišel na svět v rodině ševce Wolfa Fischera. O jeho dětství však nevíme prakticky nic.
Kapelníkem v Ostrově
První zprávy máme až z piaristického gymnasia v Ostrově nad Ohří, kde je jeho studium doloženo pouze v posledním ročníku. Roku 1680, ještě jako student nejvyšší třídy rétoriky, je uveden jako autor na notovém záznamu skladby Deus tuorum militum. Je to vůbec první doklad o Fischerovi jako skladateli.
Ostrov tehdy nebyl nic “provinčního“. Panství držel hudbymilovný vévoda Julius František Sasko-Lauenburský, který z městečka učinil jedno ze sídel svého dvora a vydržoval si zde kapelu. Mladý Fischer se v ní mohl školit u dvorních hudebníků, zejména u kapelníka Augustina Pflegera, jehož vliv je patrný v jeho pozdějších vokálních skladbách.
Studium v cizině sice doloženo není, badatelé je však považují za více než pravděpodobné: vévoda své muzikanty posílal na zkušenou k jiným dvorům, nejčastěji do Drážďan. Právě tam si Fischer mohl prohloubit znalosti kontrapunktu, možná u Christopha Bernharda, který ve své době patřil k předním hudebníkům saského dvora. Skládal především duchovní vokální hudbu a jeho význam jako hudebního teoretika je dodnes zásadní.
Ve službách Tureckého Ludvíka
Nejpozději roku 1689 vévoda jmenoval Fischera svým kapelníkem v Ostrově. Téhož roku však zemřel a mladý skladatel přešel do služeb muže, jemuž pak zůstal věrný více než padesát let, markraběte Ludvíka Viléma Bádenského, velitele říšských císařských vojsk.
Tohoto aristokrata znala Evropa jako „tureckého Ludvíka“ („Türkenlouis“ ). Přezdívku si vysloužil ve velké turecké válce 1683–1699. V jedenatřiceti letech totiž stal polním maršálem a od roku 1689 velel císařským vojskům na východním bojišti.
Vrcholem jeho vojenské kariéry byla bitva u Slankamenu 19. srpna 1691. Turci tam měli nejméně dvojnásobnou přesilu, byli zakopáni na výšině napříč markraběcí ústupovou linií, ale Ludvík Vilém je přesto rozdrtil kombinací čelních útoků a obchvatu. Na bojišti padl i velkovezír. Vítězství stálo císařskou armádu čtvrtinu mužstva, ale osmanské nebezpečí oddálilo na mnoho let.
Markrabě se pak oženil s dědičkou ostrovského panství, princeznou Sibylou Augustou Sasko-Lauenburskou - a s ní zdědil i jejího kapelníka.
Francouzský vkus
Otázka, kde se Fischer tak důkladně seznámil s francouzským kompozičním stylem, dodnes zaměstnává muzikology. Podle Rudolfa Waltera, autora dosud nejrozsáhlejší Fischerovy monografie, se tak stalo přímo v českých zemích.
Jistou roli mohl sehrát i pobyt Georga Muffata v Praze, ale především to byly návštěvy zámku v Roudnici nad Labem, v jehož knihovně se dodnes nacházejí opisy i tisky ouvertur a dvorských baletů Jeana Baptisty Lullyho. Noty sem s největší pravděpodobností přivezl Ferdinand August, třetí kníže z Lobkowicz.
Fischer v Roudnici prokazatelně pobýval roku 1690 při dvou svatbách sester, sasko-lauenburských princezen. V lobkovických účtech je ještě uveden jako „Sachsen-Lauenburgscher Capellmeister“.
Tehdy se také oženil, a to nikoli nevýhodně: jeho ženou se stala Marie Františka Macasin von Sternenfels, dcera jáchymovského starosty. Manželka však zemřela roku 1698 a skladatel se po dvou letech oženil podruhé, s Annou Františkou, o jejímž původu nic bližšího nevíme.
V novém domově
Markrabě se kolem roku 1700 přesunul do Rastattu, kde si podle versailleského vzoru budoval reprezentativní rezidenci. Válka s Francií však donutila část dvora, včetně kapelníka Fischera setrvat v Ostrově až do roku 1705.
Do Rastattu se skladatel definitivně přestěhoval teprve roku 1715. Vedl tam dvorní kapelu, vyučoval hudbě markraběcí děti, podílel se na výuce zpěvu na nově založeném piaristickém gymnasiu a komponoval hudbu ke dvorním slavnostem, bohoslužbám i školským hrám.
Zemřel 27. srpna 1746 ve věku téměř devadesáti let. Zápis o jeho úmrtí najdeme v matrice katolické farnosti sv. Alexandra. V aktech dvorní kapely, kterou řídil bezmála šest desetiletí, informace o jeho smrti chybí.
Fischer a baroko
Fischerův význam lze shrnout do tří bodů, z nichž každý sám o sobě by mu zajistil místo v dějinách hudby.
Zaprvé, patřil k prvním, kdo do německých zemí přenesli francouzskou orchestrální suitu lullyovského typu. Cyklus osmi ouvertur Le Journal du Printemps (Deník jara), vydaný roku 1695 v Augsburgu, je psán pro pětihlasý orchestrální aparát; každou suitu otevírá třívětá francouzská ouvertura, po níž následuje čtyři až osm tanců, často opatřených programními názvy. Vedle Muffatova Florilegia vydaného téhož roku je to jedna z prvních tištěných sbírek orchestrálních suit v německých zemích. Fischer proto bývá řazen mezi přední německé „lullyisty“.
Zadruhé, proměnil cembalovou suitu. Starý Frobergerův čtyřdílný model – allemanda, courante, sarabanda, giga – vybavil francouzskými „galanteriemi“ – menuety, gavotami a rigaudony, a nezřídka i zdvojenými větami. Předepsané zdobení převzal od francouzských clavecinistů a ke sbírce Musicalisches Blumen-Büschlein (Knížečka hudebních květů) připojil dokonce úvodní tabulku ozdob, což byl vlastně jakýsi návod k interpretaci.
Zároveň ale francouzskou předlohu poněmčoval: úvodní ouvertury nahrazoval preludii a do tanečních vět zabudoval kontrapunkt. Vrcholem této linie je Musicalischer Parnassus (Hudební Parnas) z roku 1738, devět suit pojmenovaných po devíti Múzách. Bylo to poslední dílo, které za svého života vydal.
Zatřetí, roku 1702 vyšel v Ostrově cyklus dvaceti preludií a fug Ariadne musica neo-organoedum (Hudební Ariadné pro začínajícího varhaníka), věnovaný tepelskému opatovi Raimundu Wilfertovi. Název odkazuje na Ariadninu nit v Minotaurově bludišti.
Hudebník ji dostává do ruky, aby dokázal projít labyrintem tónin, které se do té doby považovaly za nehratelné. Skladby se pohybují v devatenácti durových i mollových tóninách, k nimž Fischer přidal frygické E, poslední ohlas starých církevních tónin uprostřed cyklu, který už patřil nové době vyjadřující se v dur a moll.
Cyklus doplňuje pět chorálních ricercarů (ricercar je volná preludiální skladba bez pevné stavby), napsaných v dlouhých notových hodnotách, s klidným pohybem, v církevních modech, bez okázalé virtuozity a bez tanečních prvků. Celé dílo, napsané dvacet let před prvním dílem Bachova Dobře temperovaného klavíru, je trvalou hodnotou v kontextu evropské hudby.
Bachův předchůdce
Že Bach Ariadnu znal, víme jistě. Dokládá to dopis Carla Philippa Emanuela Bacha adresovaný Johannu Nikolausi Forkelovi, v němž syn hovoří o otcově zálibě ve Fischerově díle.
Můžeme vysledovat i konkrétní stopu: šestitónové téma čtyřhlasé fugy E dur z Ariadne použil Bach jako téma své fugy E dur v druhém dílu Dobře temperovaného klavíru, ve stejné tónině, ve stejném počtu hlasů. Zatímco Fischerova fuga je krátká a psaná převážně dlouhými notovými hodnotami, ta Bachova buduje hustou kontrapunktickou stavbu nesrovnatelného rozsahu. Inspirace je ale jasná.
Uznávaný skladatel
Svými současníky byl Fischer vysoce uznáván. Johann Gottfried Walther mu ve svém Hudebním lexikonu z roku 1732 věnuje samostatné heslo.
Pražský autor Tomáš Baltazar Janovka ho ve svém „Klíči k pokladnici velikého umění hudebního“ (Clavis ad thesaurum magnae artis musicae) cituje včetně notových příkladů a v hesle Einfall (hudební nápad, invence) přiznává, že právě Fischerovi a Kuhnauovi vděčí za svůj hudební pokrok. V celém slovníku ho tituluje virtuosissimus dominus – nanejvýš zdatný pan (Fischer).
Mauritius Vogt, cisterciácký mnich kláštera v Plasích, hudební teoretik, skladatel a stavitel varhan, autor hudebního slovníku, jde ještě dál a nazývá ho nostri aevi Componista absolutissimus – nejdokonalejším skladatelem našeho věku.
Forkel, německý hudební historik a univerzitní ředitel hudby v Göttingenu, autor vůbec první monografie o Johannu Sebastianu Bachovi a jeden ze zakladatelů moderní hudební historiografie, ho řadil mezi nejlepší cembalisty své doby, po bok Frobergera, Kerlla a Pachelbela.
Co nám zůstalo
Z Fischerova rozsáhlého díla se dochoval pouhý zlomek. Ztraceny jsou téměř všechny jeho dramatické práce – opery, hudba ke dvorním slavnostem, kompozice k piaristickým školským hrám, k nimž známe už jen texty.
Ztracena je i většina duchovní hudby, kterou napsal pro rastattský dvůr. Důvod je banální a v baroku obvyklý: dvorní kapelník psal na objednávku, provedení bylo jednorázové, noty zůstávaly v rukopise a knížecí archivy pak stěhování, války a časy obvykle nepřežily.
Paradoxem je, že nejbohatší sbírka jeho duchovní hudby leží dodnes v Praze v hudebním archivu Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, jehož velmistrovi Fischer věnoval svou sbírku žalmů. Odtud pocházejí prakticky všechny dochované mše, ofertoria i menší liturgické skladby.
A zdá se, že právě přes tento archiv Fischerova hudba zpětně působila na českou barokní tvorbu – na Gunthera Jacoba, Jana Josefa Ignáce Brendtnera nebo Česlava Vaňuru. Zbytek jeho odkazu je rozptýlen v podobě tisků v německých a rakouských knihovnách. První vydání Ariadne musica se nedochovalo vůbec, známe ji až z augsburského přetisku z roku 1715.
Nezapomínáme
Na Karlovarsku se jeho jméno v posledních letech konečně vrací do povědomí zásluhou mezinárodního hudebního festivalu, který nese jeho jméno a koná se v místech, kde skladatel prožil první polovinu života.
V jeho rodném kraji ho ještě donedávna neznal téměř nikdo – jak víme, podobný osud mohl potkat i Bacha. Doufejme, že i Fischer se dočká svého znovuzrození v naší době.
