Nezdařený státní převrat v Turecku z 15. července 2016 nastoluje i po mnoha letech řadu otázek. Především je důležité se ptát, kdo a proč uvedl do pohybu část turecké armády, která se pokusila svrhnout Erdoganovu vládu.
V Ankaře a v Istanbulu se pučistům nejprve podařilo obsadit letiště, vládní budovy, mosty a média, ale po výzvě prezidenta Erdogana, aby se lidé vydali bránit do ulic legální vládu, se v ranních hodinách začala karta obracet a pučisté náhle ztráceli kontrolu nad situací. Byla to tedy především aktivita lidí, kteří se postavili za ústavní vedení, co způsobilo zvrat.
Kdo stál v pozadí?
Pučisté se zjevně přepočítali v tom, že se na jejich stranu podaří přetáhnout významnou část veřejnosti. A už vůbec nepočítali ani s tím, že se proti nim postaví většina armády a tajných služeb. Ve chvíli, kdy se istanbulské hlavní náměstí Taxim zaplnilo Erdoganovými příznivci, kteří se poté probojovali do televize, odkud promluvil k národu jeden z ministrů, bylo jasné, že pučistům dochází dech. Důležitým symbolickým momentem bylo také sestřelení pučistického vrtulníku přímo nad Istanbulem vojenskou stíhačkou F16. Demonstrovalo to, že nezanedbatelná část armády stojí za svým prezidentem a legálním vedením země.
Základní otázka i po odvráceném puči ale zůstává. Kdo za celou akcí stál a proč měla proběhnout právě v tom zvoleném čase? Chceme-li lépe pochopit pozadí celé události, musíme sledovat počátek událostí. Tím byla chvíle, kdy pučisté ovládli v jedenáct večer státní televizi a vše vypadalo, že v Turecku se k moci dostane „Mírová rada“ pod vedením vzbouřených generálů.
Pokus o převrat byl řízen z anonymního příšeří a pod prohlášeními nebyl nikdo podepsán, ani se neobjevila žádná tvář, která by alespoň formálně převrat zaštítila. První deklarace spiklenců hovořila o tom, že převrat byl proveden kvůli autokratičnosti vlády a hrozbě terorismu, „aby byl zajištěn a obnoven ústavní pořádek, demokracie, lidská práva a svobody a aby byla v zemi zajištěna vláda práva, která obnoví řád, jenž byl narušen”.
NATO a „Mírová rada“ generálů
Za těmito frázemi stojí důležité ubezpečení, že se v žádném případě nemění zahraničně-politická orientace Turecka a jeho závazky vůči NATO a Evropské unii, ba přímo naopak. Jako by operace měla spíše vrátit Turecko k jeho „spojeneckým závazkům“, od nichž se v těch osudových dnech začalo vzdalovat. Připomeňme, že týden před převratem se konalo zasedání NATO ve Varšavě, a je jasné, že radikálně se měnící politický kurz Turecka šéfům Aliance radost nedělal.
Na konci června ruská média zveřejnila omluvný dopis prezidenta Erdogana prezidentu Putinovi, ve kterém se Turci omlouvali za sestřelení ruského letadla na podzim na turecko-syrské hranici. Hned druhý den po zveřejnění omluvy přišel atentát, který možná měl Erdoganovi připomenout, že pluje do nebezpečných vod. Sebevražedný útok na istanbulské letiště si vyžádal téměř 50 obětí a více než 150 zraněných. Vše provedlo dobře organizované vojenské komando. Cílem nebylo jenom zavraždit co nejvíce lidí, ale podle turecké rozvědky byla akce plánována po vzoru čečenských komand na zajetí co nejvíce rukojmí (na letišti se v tu dobu nacházelo několik tisíc lidí), s cílem vyjednávat o politických požadavcích. Právě tento moment je v souvislosti s dalším vývojem podstatný.
Turecko se však ani po krvavé „připomínce závazků“ nenechalo odradit od úmyslu zlepšit vztahy s Moskvou. Hned druhý den po útoku demonstrativně pokračovala telefonická jednání mezi prezidenty obou zemí a osobní jednání ministrů zahraničí. Tento Erdoganův obrat o 180 stupňů zásadním způsobem zkomplikoval snahu Američanů ovládnout před chystaným východním tažením na Rusko i Černé moře. Poté proplula Bosporem ruská ponorka se vztyčenou vlajkou vojenského námořnictva v doprovodu tureckých vojenských plavidel.
V pozadí byl Gülen
To musela být pro Američany hodně hořká pilulka. Ještě nepříjemnější zpráva pro Washington přišla poté, co Erdogan vyhlásil úmysl radikálně zlepšit vztahy se Sýrií - do té doby nenáviděného prezidenta Asada - a také s Izraelem. To už musela být pro vojenské stratégy Spojených států skutečná rána, která by zásadně změnila celou blízkovýchodní situaci. "Hrozba" míru měnila i plány na dokončení obklíčení Ruska. Vše bylo rázem ohrožené.
Vypadá proto logicky, že Američané chtěli zatáhnout za záchrannou brzdu. Odborníci na státní převraty vsadili na spřízněné složky v turecké armádě a pátou kolonu v turecké společnosti, kterou tvořilo mocné podzemní seskupení vedené duchovním vůdcem Fetullahem Gülenem, žijícím v Pensylvánii pod ochranou Spojených států. Ostatně právě jeho prezident Erdogan také okamžitě označil za strůjce puče. Jinými slovy tím řekl, že hlavu a centrum, ze kterého bylo spiknutí řízeno, musíme hledat ve Spojených státech.
Putin zachránil Erdoganovi život
Erdogan poté zahájil tvrdé čistky v celé státní správě včetně armády. Vůči pučistům zaujal tvrdý postoj stejně jako proti jejich protektorům ze Západu. Erdogan velmi dobře věděl, že hlavní spiklenečtí packalové nenosili uniformy turecké armády, ale drahé obleky euro-amerických politických vůdců.
Stejně tak věděl, že krk mu zachránila Moskva, neboť ruská rozvědka ho včas varovala. Získala totiž informace o chystaném puči, při kterém měl být prezident Erdogan zavražděn. Vše by probíhalo podle not USA vedených tehdejším prezidentem Obamou a viceprezidentem Bidenem.
Varování z Moskvy umožnilo Erdoganovi včas opustit letní rezidenci a uchýlit se na bezpečné místo, kde jej pučisté nedostihli. Tím Rusko puč fakticky zmařilo.
