Je naší povinností nevytvářet nová tabu, a o všech důležitých aspektech německé okupace českých zemí a období, které následovalo těsně po ní hovořit narovinu a fakticky. Jedním z výbušných témat – opředených mnoha mýty a nepravdami – je Zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, tzv. Amnestijní zákon.
Zúčtování s německými zločinci, zrádci a kolaboranty
Jde o právní předpis, který schválilo Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé 8. května roku 1946 a který nabyl účinnosti dnem vyhlášení, tj. 4. června 1946. Nešlo tedy o jeden z Dekretů prezidenta republiky („Benešovy dekrety“), jak se často a nesprávně traduje.
Tento zákon měl za účel legitimizovat veškeré jednání našich odbojářů za německé okupace a během druhé světové války, které směřovalo k obnovení Československa a k osvobození Čechů a Slováků z německého jha a které bylo přitom v té době de iure protizákonné. Za zadruhé měl legalizovat a legitimizovat i poválečné zúčtování s německými zločinci (nejen nacistickými), zrádci a kolaboranty, kterého se v rámci tzv. spravedlivé odplaty a mimo rámec zákonů dopouštěli někteří českoslovenští občané.
Zákon měl rovněž legalizovat obnovování československé státní moci nad (v roce 1938 Němci odtrženými) pohraničními územími osobami, které nebyly řádně ustavenými představiteli správních orgánů republiky. Až potud se jednalo o standardní praxi aplikovanou v oné době v celé řadě států (např. Itálie, Francie). Kontroverze, které se s tímto zákonem pojí, spočívají ponejvíce v tom, že byl využit i k vyvinění některých československých občanů, kteří se na Němcích, Maďarech, kolaborantech a zrádcích dopustili jednání, které by jinak mohlo být charakterizováno jako protiprávní či nezákonné.
Legalizovat protiněmecký odboj
Účelem zákona č. 115/1946 Sb. bylo tedy, ve zkratce, legalizovat protiněmecký odboj a spravedlivé potrestání okupantů, zrádců a kolaborantů. V prvním případě (legalizace odboje) byla celá tehdejší politická reprezentace naprosto zajedno. Soudobé zákonodárství prakticky nijak nepočítalo s ozbrojeným bojem proti okupační moci, takže drtivá většina jeho forem byla nezákonná. O nutnosti legalizovat a legitimizovat toto jednání neexistovaly ve společnosti ani v Prozatímním Národním shromáždění žádné pochybnosti.
To už se ale nedá říci o dalších částech zákona, o jeho časovém vymezení (či přesněji o datu ukončujícímu zákonem upravené období) a o otázce legitimizace tzv. spravedlivé odplaty. Otázku časového vymezení předmětného období se nakonec podařilo vyřešit poměrně snadno. Jako „limitní“ termín byl stanoven 28. říjen 1945, stěžejní státní svátek Republiky československé.
Zcela zásadním problémem se ovšem ukázala být legitimizace tzv. spravedlivé odplaty na okupantech, zrádcích a jejich pomahačích. Z dnešního pohledu je tento mechanismus nutně kontroverzní, neboť měl de facto vyvinit mimosoudní popravy a lynčování.
V době vzniku zákona ovšem tento „dnešní“ postoj zastával málokdo. Drtivá většina veřejnosti i poslanců prozatímního parlamentu chápala naprostou oprávněnost legitimizovat výbuchy spravedlivého hněvu nakumulovaného během německé hrůzovlády nad naší vlastí. A nelze se tomu vůbec divit.
Spravedlivá odplata
Vážným problémem se ukázala být i otázka, co je to vůbec ona spravedlivá odplata a koho se má týkat. Tedy právní a věcná definice této spravedlivé odplaty. Komunisté a národní socialisté zastávali velmi široký výklad. Komunisté dokonce chtěli zákon vztáhnout na všechny Němce, Maďary a zrádce a na všechny činy, které by za „normálních“ okolností byly trestné, na nich v onom „kritickém“ vymezeném čase spáchané.
Toto pojetí narazilo na odpor v ostatních politických stranách, zejména u lidovců a sociálních demokratů. Výsledkem tohoto sporu byla dohoda, že nový speciální zákon nebude legitimizovat činy, kterým lze přisoudit zištné či nízké pohnutky. Výše zmíněný záměr však nebyl vtělen přímo do paragrafového znění zákona, ale (pouze) do prováděcích předpisů.
Zákon samotný (jeho znění) byl velmi stručný. Klíčový byl paragraf 1: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ Další dva paragrafy už pouze upřesňovaly některé technické detaily.
Zákon nekryl excesy
K soudům a k potrestání se dostala finálně jen malá část z tisíců případů násilí, ke kterým v inkriminované době došlo, neboť zákon byl uplatňován obvykle již před samotným soudním řízením, v neveřejné fázi prověřování (podání trestního oznámení, vyšetřování, posouzení na státním zastupitelství). V případě krádeží byla situace jiná, ale jen málokdy se sáhlo k vyššímu trestu, než bylo např. navrácení prokazatelně ukradených a uchvácených hodnot. Celkem pochopitelně.
Po volbách v roce 1946 dokonce vznikla i parlamentní vyšetřovací komise, která měla dohlížet na vyšetřování excesů a případných trestných činů spojených se záležitostmi definovanými Amnestijním zákonem. Tato komise zaznamenala několik desítek případů zneužití Amnestijního zákona. To budiž pro pořádek řečeno.
Zřejmě nejzávažnějším případem, kdy tzv. spravedlivá odplata nebyla Amnestijním zákonem pokryta, byl proces s Karolom Pazúrom. Tedy případ „Švédské šance“. Šlo o likvidaci velké (cca 250 osob) skupiny tzv. karpatských Němců ze Slovenska československými vojáky na návrší Švédské šance nedaleko Přerova. Tuto hromadnou vraždu nařídil důstojník československé armády Karol Pazúr v noci z 18. na 19. června 1945. Několik obětí zastřelil osobně on. A byl za to po právu potrestán.
Soud ho v roce 1947 poslal na sedm a půl roku do vězení a po odvolání prokurátora v roce 1949 (tedy už během „komunistického“ režimu) tento trest zvýšil na dvacet let. Prezident Klement Gottwald Pazůrovi později trest snížil na polovinu a v roce 1951 došlo k jeho propuštění v rámci amnestie.
České oběti zavražděné Němci na konci války
Je proto – i díky tomuto konkrétnímu příkladu - nepochybné, že tzv. Amnestijní zákon nebyl schválen a využíván primárně jako prostředek msty na Němcích a k vyvinění zločinců. I když – a to je nutno zopakovat právě nyní – živelná pomsta na některých Němcích, zrádcích a kolaborantech propuknuvší na našem území po ukončení drastické války a genocidní německé okupace je, i z dnešního pohledu, mnohdy lidsky pochopitelná. Což neznamená, že ji budeme adorovat. Ale nesuďme všechny tehdejší činy, a už vůbec ne velkopansky a dnešními suchými právně technickými měřítky.
Uvědomme si, že se toto odehrávalo těsně poté, kdy Němci zavraždili (většinou brutálním a masovým způsobem) 350 000 Čechoslováků, kdy se domů z pekla vraceli vězni z koncentračních táborů a rovněž poté, kdy se němečtí vrazi, vědomi si své definitivní válečné prohry, mstili jako šílení na českých civilistech.
Zde je přehled jen těch největších německých masakrů na Češích ze závěrečných týdnů války:
- dubna 1945 masakr v Ploštině – 28 mrtvých
- dubna 1945 – masakr v Zákřově 19 mrtvých
- dubna 1945 – masakr v Prlově – 19 mrtvých
- dubna 1945 – masakr u Salaše – 21 mrtvých
- května 1945 – poslední poprava v Terezíně – 52 mrtvých
- května 1945 – masakr v Lazcích – 21 mrtvých
- května 1945 – masakr v Javoříčku – 38 mrtvých
- května 1945 – masakr ve Velkém Meziříčí – 60 mrtvých
- května 1945 – masakr v Leskovicích – 26 mrtvých
- května 1945 - masakr v Úsobské ulici v Praze – 51 mrtvých
- května 1945 - masakr v Psárech – 13 mrtvých
- května 1945 – masakr v Třešti – 34 mrtvých
- května 1945 – masakr ve Velkých Popovicích – 29 mrtvých
- května 1945 – masakr v Lahovicích – 21 mrtvých
- května 1945 – masakr na Masarykově nádraží v Praze – 53 mrtvých
- května 1945 – vypálení obce Lejčkov – 24 mrtvých
Čest památce všech obětí genocidní německé okupace českých zemí.
Čest a věčná sláva všem hrdinným bojovníkům proti ní.
