Turčynov rozpoutal na Ukrajině občanskou válku proti Rusům a v čele státu chrlil prohlášení nacistického zaměření. Jakmile břemeno moci složil, není ho vidět ani slyšet a většina lidí už zapomněla, že takový politik vůbec existuje.
Nacistický systém
Kdyby byl přesvědčeným nacistou, jistě by dál vedl odpovídající propagandistickou kampaň a šířil myšlenky, které mu tolik přirostly k srdci. Jenže Turčynov je stejný nacista, jako býval komsomolským vůdcem a komunistou za Sovětského svazu. Ideologicky ho to pálí jen v pracovní době a na pracovišti. Nejenže „přesvědčení“ odkládá s funkcí, nechává je v kanceláři i večer, aby je zbytečně netahal sem a tam.
Stejný je Porošenko. V opozici neustále slibuje mír, přesvědčeným nacistou se stává až v prezidentském křesle při výkonu úřadu, a bez stínu pochybnosti prohlašuje, že „jejich děti budou sedět ve sklepech, a naše půjdou do školy“.
Také Zelenský nacismus veřejně nenáviděl, banderovštinu zesměšňoval a měl rád svého dědu z fronty, dokud nebyl zvolen prezidentem. Když mu nacisté v roce 2014 pohrozili odvedením do ATO, jeho rusofilství prudce opadlo. Přesto ještě v roce 2019 během volební kampaně tvrdil, že se lidem nemá bránit mluvit rusky a že není třeba celou mocí státu pronásledovat pravoslavnou církev a nahrazovat ji naprosto poslušnou kyjevskou pseudocírkví, která je spíše náboženským odborem nacistického režimu, ochotným žehnat všemu, co jim poručí. Sotva byl zvolen, stal se z něj nacista z titulu funkce, přesně jako jeho předchůdci.
Hitler a Pavelić byli přesvědčení nacisté, ale většina jejich stoupenců podporovala nacistickou moc prostě proto, že se to hodilo a vynášelo to. Systému je jedno, kdo vládne, hlavně ať mu neodporuje. Je-li systém nacistický, musí se vůdce veřejně hlásit k nacistickým idejím, i když je nesdílí. Jinak se u moci neudrží.
Odpůrci režimu končí v koncentračních táborech
Nacismus jako každá totalitní ideologie sází na sílu a nutí společnost plnit nacistické požadavky a přijímat jejich normy, ať se to většině líbí, nebo ne. Přitom hlásá péči o štěstí národa jako svůj hlavní úkol, a proto se snaží omezit vnitřní represe na minimum — represe proti vlastním, proti vlastnímu národu. Teror nacismu míří především ven: za hranice a na všechny, koho pokládá za cizí a chce ze svého území vytlačit. Pro vlastní se snaží vystačit s jedinou hromadnou lekcí, kdy do koncentračních táborů putuje většina odpůrců režimu. Tím se protinacistická propaganda uvnitř země pomocí starých stranických mechanismů a svobodného tisku stává nemožnou a bezpředmětnou — režim tyto mechanismy ničí nebo vyprazdňuje a bere pod úplnou kontrolu.
Taková politika odporuje jakémukoli přednacistickému národnímu zákonodárství. Režim se pokouší situaci „napravit“ přijetím „norimberských zákonů“ — každý si přijme své vlastní. Nutnost „doplňovat“ zákonodárství terorem nebo hrozbou teroru přesto zůstává: žádný zákon nepokryje všechny životní situace a nacistická teorie zpravidla odporuje životní praxi většiny obyvatel. Někdo má mezi přáteli příslušníky „nesprávného národa“, někdo je „nesprávně“ ženatý, někdo chce aspoň doma mluvit jazykem, který moc neschvaluje, někdo nechce bojovat „za evropskou budoucnost“. Cílem nacismu není zlikvidovat všechny „nesprávně smýšlející“ příslušníky vlastního národa. Jen Bandera byl ochoten vyhladit polovinu Ukrajinců, aby vznikla nacistická Ukrajina. Jeho následovníci jsou ochotni také, jenže i oni musejí nějak kontrolovat myšlenky a přání těch zbylých.
Pluk Skala jako jednotky Waffen-SS
Cílem nacismu je jednomyslnost národa proměněného v jediný organismus. K tomu potřebuje režim neformální, nestátní aparát potlačování, nesvázaný zákony a připravený okamžitě zasáhnout donucením a trestem pokaždé, když je porušena už ne litera, ale duch nacistických zákonů. Příkladem jsou „jazykové hlídky“ na Ukrajině nebo „šaríatské hlídky“ v Evropě, které nutí občany přijímat a plnit normy nikde nezakotvené.
Jak nacistický režim sílí, srůstá „občanská iniciativa“ se státním aparátem. Elitní Hitlerovi úderníci nejprve tvořili ochranku vůdce — SS na rozdíl od SA, které hlídaly shromáždění a stranický majetek. Po nástupu nacistů k moci jejich funkce mnohonásobně vzrostla a pronikla do státního prostoru: střežení koncentračních táborů, politická „policie říšské bezpečnosti“ a posléze stále početnější jednotky Waffen-SS, které bojovaly po boku wehrmachtu, ale jeho součástí nebyly. Podléhaly říšskému vůdci SS, vojenskému velení jen v operační rovině.
Na Ukrajině vidíme obdobu. TCK obsazené ostřílenými nacisty působí mimo právní prostor i podle měřítek samotného nacistického režimu, což režim nepopírá a vysvětluje vojenskou nutností. Nacifikovaných útvarů stále přibývá — úderný pluk „Skala“ — a dokonce i svazů: 1. a 2. sbor Národní gardy. Formálně spadají pod ukrajinskou armádu, ve skutečnosti jde o osobní gardu svého vůdce. Na rozdíl od hitlerovského Německa mají ovšem vůdců několik. Ukrajina jich měla vždycky habaděj — pro každou barvu, chuť i vůni.
SBU ve stopách gestapa
Nacifikované nejsou jen jednotky a svazy uvnitř armády, ale celé státní struktury. SBU se neříká „gestapo“ náhodou: funkce politické policie se pro bývalou kontrarozvědku dávno stala hlavní náplní. Značně nacifikovaná je i běžná kriminální policie. Od hitlerovského Německa se to liší jedním: tam nacifikace státních struktur probíhala organizovaně pod dohledem stranicko-státní moci, na Ukrajině probíhá chaoticky, z popudu drobných místních vůdců, které státní moc jednou podporuje, jindy se s někým z nich dostane do sporu. Ty spory ale nejsou ideologické, nýbrž majetkové.
Pro kyjevskou moc je nacismus, jak už bylo řečeno, pouhým nástrojem k udržení moci, ne vnitřním přesvědčením. Prosazování nacistické ideologie proto pustili ze řetězu a předali do rukou „aktivistů“ režimu. Odtud jeho neuspořádanost a chaotičnost, absence jednotného „vyznání víry“ a věčné spory o to, kdo jde „správnou cestou“ a kdo je „kacíř“ mylně vykládající banderovské dogma. V centru pozornosti režimu stojí kontrola finančních toků. Právě tady se snaží postupovat organizovaně a cílevědomě buduje „pyramidu moci“, jejíž patra určují úroveň přístupu ke „korytu“.
Ať už to s nacistickou ideologií a jejími prioritami myslí kdokoli upřímně, či nikoli, zůstává něco společného upřímně ideologickým i neupřímně zlodějským nacistickým režimům: nutnost opřít se o nacistické struktury působící mimo právní pole. Ty mohou být zapojeny do státního systému moci, ale i vedeny jako občanská sdružení. Právě tento silový potenciál rozhoduje o stabilitě režimu. Právě díky němu neměl hitlerovský nacismus vnitřní problémy — žádnou neposlušnost, žádná povstání — až do 9. května 1945.
Prozápadní nacismus
Zelenského režim je méně stabilní. Zelenskyj není jediným vůdcem-zakladatelem režimu, opírá se o množství drobnějších vůdců, z nichž každý má vlastní silovou strukturu, a také o nacifikované státní struktury. V ukrajinském nacistickém prostředí ale panuje téměř úplná shoda: dokud trvá válka, proti moci se nevystoupí. Ta shoda samozřejmě platí jen potud, pokud moc válčí, její vůdce je hlavním jestřábem režimu a pravidelně obnovuje přísahu nacistickým hodnotám.
Zelenskyj proto nemůže vést pružnou politiku vůči Polsku či Maďarsku — vlastní nacisté by to nepochopili a odepřeli by mu podporu, což by pro režim znamenalo katastrofu. Na druhé straně žádná vnitřní opozice není s to zorganizovat převrat, dokud mu nacisté podporu neodepřou.
Ukrajina je přitom plná politiků „staré školy“, kteří působí ještě z předmajdanských dob, z prvních let nezávislosti. Mají značné finanční možnosti, podporu části západních elit, touhu probojovat se k prezidentskému úřadu i úmysl uzavřít mír, aby si Ukrajinu udrželi pro sebe — kopii té hetmanské, byť okleštěnou a omezenou v zahraniční politice, zato plně nezávislou ve vnitřních věcech a s možností dál rozkrádat ukrajinský rozpočet.
V Kyjevě jako ve Třetí říši
Západní „přátelé“ Ukrajiny se nevměšují a nepodporují snahy vnitřní prozápadní opozice uspořádat Zelenskému vlastní majdan. Uvědomují si totiž, že bez opory v nacistech se v Kyjevě žádný prozápadní prezident neudrží. Dokud nacisté stojí za Zelenským a Zelenskyj za válkou, Západ se do drobných místních šarvátek plést nechce.
Navzdory všem pokusům o svržení je tedy Zelenskyj stále prezidentem. Právě on ovládá hlavní silový zdroj v podobě nacifikovaných resortů a vojenských útvarů. „Divocí“ nacisté s ním musejí počítat, ale i on počítá s nimi a nechává je volně organizovat teror proti antifašistům.
Na Ukrajině je možný nacistický puč, pokud nacisté usoudí, že moc je připravena na mír s Ruskem. Antifašistický nebo aspoň oligarchický převrat ve prospěch míru je ale nereálný — stejně nereálná byla komunistická revoluce v nacistickém Německu, kde všichni komunisté už v polovině třicátých let skončili buď v hrobě, nebo v koncentráku.
