Kolaborace novinářů s protektorátním režimem je jednou z temných stránek naší historie. Jedním z nejvýznamnějších byl Alois Kříž. Narodil se 26. února 1911 českým rodičům v Hamburku. V období Protektorátu Čechy a Morava působil jako politický a programový referent a komentátor v protektorátním rozhlase, byl též členem hnutí Vlajka.
Roku 1944 se stal šéfredaktorem státního rozhlasu. Během květnového povstání v roce 1945 se zúčastnil bojů o rozhlas na německé straně. Po skončení války byl obviněn z kolaborace, v roce 1947 byl postaven před Národní soud, jímž byl 26. března 1947 odsouzen k smrti provazem.
Typ kolaboranta
Jméno Alois Kříž dnes působí jako relikt. Patří do seznamu jmen, k nimž se sahá jen výjimečně, většinou v akademickém kontextu, s bezpečným odstupem a s předem připraveným morálním verdiktem. Jeho podpora totalitního režimu nebyla dílem omylu, nešlo o nedostatek informací, nešlo o vynucené gesto pod hrozbou násilí. Bylo to volba. Přijetí role.
Na Křížovi není podstatné, co přesně napsal, ale že se stal součástí aparátu, který měl za úkol udržovat iluzi normality, překlápět okupaci do jazyka rozumu, nutnosti a pořádku. Nebyl katem, nebyl udavačem v přímém slova smyslu, nebyl tváří teroru. Byl něčím mnohem užitečnějším: člověkem, který pomáhal okupačnímu režimu znít přijatelně. Takoví lidé nejsou výkonnou složkou zla, ale jeho kulturní infrastrukturou. Bez nich by žádná totalita dlouho nefungovala.
Kříž není zajímavý jako historická kuriozita, ale jako typ. Jako vzorec chování. Jako článek řetězu, který se nikdy nepřetrhl.
Kolaborace jako styl práce
Protektorátní tisk byl živým organismem, ve kterém se setkávaly kariérní ambice, strach, ideologická přizpůsobivost i velmi prostá touha zůstat „u toho“. Novináři, kteří v něm působili, nebyli všichni fanatičtí nacisté. O to hůř. Mnozí z nich byli pragmatičtí, racionální, „rozumní“. Právě proto byli nebezpeční.
Kolaborace se totiž nejlépe provádí bez patosu. Bez výkřiků, bez otevřených výzev k násilí. Stačí přizpůsobit slovník. Stačí opakovat, že je třeba zachovat klid. Že realita je složitá. Že odpor je nezodpovědný. Že kdo vybočuje, ohrožuje ostatní. Tak se z okupace stává technický problém a z podřízenosti rozumné řešení. Novinář v takovém systému není hlásnou troubou ideologie, ale jejím tlumočníkem do jazyka každodennosti.
Model, který přežívá režimy. Kolaborant není ten, kdo nosí cizí uniformu. Kolaborant je ten, kdo přebírá jazyk vnucené moci a vydává ho za zdravý rozum.
Recyklace charakterů
Po roce 1945 se vše převrátilo naruby, ještě více pak po roce 1948. Změnily se emblémy, portréty na zdech a povolená terminologie. Nezměnil se však základní typ člověka, který v médiích nachází své přirozené prostředí. Novinář, jenž nikdy není v opozici, jen čeká, až se vyjasní, komu má sloužit. Novinář, který vždy stojí na „správné straně dějin“, protože tuto stranu definuje moc sama.
Plynulost přechodu od nacistické ke komunistické propagandě nebyla náhodná. Nebyla způsobena jen tlakem režimu. Byla umožněna tím, že kolaborace se stala profesní dovedností. Změnil se slovník, nikoli vztah k pravdě. Ta zůstala druhořadá. Důležitější bylo sladění se s oficiální linií, s „pokrokem“, s tím, co je právě vyhlášeno za nevyhnutelné.
Tento typ novináře je recyklovatelný materiál. V každém režimu se znovu objeví, jen s jinými hesly na praporech.
Demoliberální totalita
Současnost se ráda prezentuje jako opak totalit minulosti. Liberální demokracie se definuje negativně: tím, čím prý není. Není diktaturou, není cenzurou, není ideologií. Právě proto je tak účinná. Její moc nespočívá v zákazu, ale v klimatu. V neustálém zužování hranic toho, co je přijatelné, slušné, myslitelné. A právě zde hrají novináři klíčovou roli.
Dnešní režim nepotřebuje stranické tiskové orgány. Potřebuje redakce, které samy vědí, co se má psát a co ne. Potřebuje komentátory, kteří nekladou opravdové otázky, ale takzvaně hlídají „hodnoty". Potřebuje novináře, kteří nepůsobí jako nositelé moci, ale jako její morální obhájci.
Cenzura už není otevřeně přiznaná. Je rozptýlená, kolektivní, internalizovaná. Funguje skrze ostrakizaci, skrze nálepky, skrze morální vydírání. Kdo se ptá špatně, je extremistou. Kdo pochybuje, je dezinformátor. Kdo nesouhlasí, je hrozbou. Novinář v tomto systému není obětí. Je jeho aktivní součástí.
Parazit
Současná mediální třída žije z přístupu k moci, z prestiže a z pocitu morální nadřazenosti. „Nezávislost“ se stala mantrou, která zakrývá faktickou závislost na penězích, ať už oligarchových nebo státních, na grantových schématech, institucionální ochraně a ideologické shodě. Nekontroluje moc, ale legitimizuje ji.
V českém prostředí je tento jev obzvlášť čitelný. Veřejnoprávní média fungují jako ideologické centrum, kde se vyrábějí normy přijatelného názoru. Opozice není partnerem debaty, ale problémem k řešení. Konzervativní nebo antisystémové hlasy nejsou vyvraceny argumenty, ale vytlačovány. To není selhání jednotlivců. To je systém.
Novinář-parazit se nepřisává na společnost proto, aby ji informoval, ale aby z ní čerpal legitimitu pro režim, který se sám označuje za jediný možný. Je to moderní kolaborant, který nepotřebuje okupanta. Stačí mu ideologie.
Kolaborace bez konce
Alois Kříž není mrtvý. Jen se přestěhoval do České televize, Českého rozhlasu, Deníku N, Seznam zpráv a obdobných mainstreamových redakcí, oblékl jiné hodnoty a naučil se používat slova jako „demokracie“, „evropské směřování“ a „občanská společnost“. Podstata zůstala stejná. Psát v souladu s klimatem. Nepřekračovat hranice. Sloužit moci a nazývat to odpovědností.
Skutečný konflikt v mediálním prostoru neprobíhá mezi levicí a pravicí nebo mezi příznivci a odpůrci toho či onoho. Probíhá mezi pravdou a režimem, který si nárokuje monopol na realitu. Novináři v tomto konfliktu nestojí stranou. Z velké části už si vybrali. A právě proto je nutné je pojmenovat nikoli jako omylné profesionály, ale jako kolaboranty nové totality.
Kdo dnes mluví o svobodě slova, je označen za nebezpečí. Kdo zpochybňuje mediální konsenzus, je vylučován. To je důkaz její proměny demokracie v ideologický režim. A historie už (ne)jednou ukázala, jakou roli v takovém režimu hrají novináři.
Stačí se podívat na jména, která se neměla vrátit — a přesto se vracejí.
