Tragická postava státního prezidenta Háchy se v Mnichově přimkla k pevnému jádru Evropy

Emil Hácha byl konzervativní a poctivý člověk, který měl za sebou minulost vysokého státního úředníka i talentovaného literáta. Funkci státního prezidenta německého protektorátu Böhmen und Mähren rozhodně nepovažoval za vyvrcholení své životní dráhy. Spíš to byl vrchol jeho lidské tragédie.

Špičkový právník

Narodil se v Trhových Svinech do rodiny berního úředníka Josefa Háchy a jeho manželky Marie. Od dětství byl zvyklý se sám vzdělávat, proto mu bylo povoleno nastoupit školní docházku přímo do druhé třídy. Absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích, kde se spřátelil s Václavem Novotným, pozdějším historikem. V roce 1896 promoval s vyznamenáním na České Karlo -Ferdinandově univerzitě v Praze a v roce 1898 nastoupil k Českému místodržitelství v Praze.

Kromě němčiny ovládal slovenštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu. Právnické zkušenosti získal jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni mezi lety 1916–1918. Po vzniku Československa v roce 1918 se stal členem Nejvyššího správního soudu (NSS), který pomáhal založit.

V roce 1920 obhájil svoji habilitační práci na Právnické fakultě UK, kde jako docent působil mezi lety 1924 a 1929. Podílel se také na tvorbě československé ústavy z roku 1920 a zákona o zemském zřízení z roku 1927.

Jako právník se stal ceněným pro svoje znalosti anglosaského zvykového práva a mezinárodního práva. V Československu byl členem legislativní rady vlády ČSR, České akademie a České učené společnosti.

Prezident druhé republiky

V roce 1938 Hácha prodělal dva otřesy. V únoru zemřela jeho manželka Marie, což jej velmi zdrtilo. Také se rozvedla jeho dcera Milada, která zůstala bezdětná. Hácha se cítil vyčerpaný a těšil se na brzký odchod do penze.

Dne 5. října v důsledku mnichovské dohody abdikoval prezident Edvard Beneš. Začalo hledání vhodné osobnosti na uprázdněný prezidentský post. Rudolf Beran, předseda Strany národní jednoty (SNJ), navrhl jako kandidáta Emila Háchu. Předsedovi vlády generálu Syrovému se kandidát zamlouval.

Hácha byl pozván na schůzi ministerské rady, kde jej přesvědčovali, aby převzal prezidentskou funkci, což Hácha zprvu odmítal. Teprve po dalším jednání s Rudolfem Beranem nerad souhlasil. Svému poradci Josefu Klimentovi se svěřil: „Víte, co se na mě chystá? Chtějí, abych byl správcem konkursní podstaty. Budou prý mě navrhovat za presidenta republiky.“

Všechny politické strany se shodly na Háchovi jako jediném kandidátovi. Byl pro všechny přijatelný díky svým právním znalostem, rozhledu a apolitičnosti. Volba proběhla 30. listopadu 1938 v Rudolfinu. Emil Hácha byl jako jediný kandidát zvolen 272 hlasy poslanců a senátorů z 312.

Funkce prezidenta jako oběť

Hácha sám považoval přijetí funkce za osobní oběť a opakovaně vyjadřoval naději, že ji bude vykonávat pouze přechodně. Na doporučení si za svého osobního tajemníka vybral Prokopa Drtinu, bývalého tajemníka Edvarda Beneše. Zanedlouho jej ale vystřídal Jiří Havelka.

1. prosince jmenoval Emil Hácha novou vládu v čele s Rudolfem Beranem, která nahradila vládu Jana Syrového. Národní shromáždění následně schválilo zmocňovací zákon, čímž byla v Česko-Slovensku nastolena tzv. autoritativní demokracie.

Na štědrý den 1938 pronesl Hácha rozhlasový vánoční projev, ve kterém žádal národ o svornost a klid do budoucna. O dva dny později se sešel s několika slovenskými představiteli v čele s premiérem Jozefem Tisem a obvinil je, že se snaží Slovensko odtrhnout. Tiso to popřel a přislíbil vyloučit z vlády všechny separatisty.

Situace se začala vyhrocovat. 12. března propukly v českých zemích nepokoje a srážky mezi českým a německým obyvatelstvem, podněcované nacistickou propagandou. 13. března odjel Tiso do Berlína na pozvání Adolfa Hitlera. Česká zpravodajská služba hlásila soustřeďování německých vojsk kolem českých hranic. Ministr zahraničí František Chvalkovský navrhl, aby Hácha odjel do Berlína za účelem vyjasnění německých požadavků a situace se Slovenskem.

Osudná noc rozhodnutí

Hácha souhlasil a Chvalkovský následně požádal německého velvyslance o schůzku s Hitlerem. Odpoledne 14. března Hácha s Chvalkovským odjeli vlakem do Berlína. Po několikahodinovém čekání byli po 1 hodině ranní 15. března přijati v Říšském kancléřství. Zde jim Hitler přednesl výčet domnělých českých prohřešků a zlých úmyslů vůči Německu.

Nakonec oznámil, že české země budou v 6 hodin ráno okupovány německou armádou a jakýkoliv odpor bude zlomen. Hácha a Chvalkovský následně telefonicky nařídili Syrovému a Beranovi, aby armáda nekladla německým vojskům odpor. Poté dostali k podpisu všeobecně formulované politické prohlášení o „přijetí českého národa pod ochranu Německé říše“.

Po Göringových výhrůžkách bombardování Prahy jej podepsali. Podepsat jménem vlády však Hácha odmítl. Hácha i Chvalkovský se domnívali, že okupace bude pouze dočasná a české země zůstanou autonomním celkem, pouze bez armády a vlastní zahraniční politiky, jak v tomto smyslu informovali vládu po svém návratu do Prahy večer 15. března.

Tuto iluzi vyvrátilo již 16. března odpoledne vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava německým ministrem zahraničí von Ribbentropem na Pražském hradě za přítomnosti Adolfa Hitlera.

Protektorát Čechy a Morava

21. března rozpustil prezident Hácha Národní shromáždění. Téhož dne bylo založeno Národní souručenství, jehož vznik Hácha inicioval, které mělo nahradit české politické strany 2. republiky a být zastřešující organizací obyvatelstva Protektorátu. Po rozpuštění parlamentu se Háchovi podařilo přesvědčit Rudolfa Berana, aby prozatímně zůstal ministerským předsedou, dokud se nenajde náhradní kandidát.

Novou vládu pak sestavil a uvedl v činnost 27. dubna 1939. Do čela této vlády postavil bývalého armádního generála Aloise Eliáše. Ten zpočátku rovněž nechtěl funkci přijmout, ale nakonec se nechal přemluvit. Eliáš byl bývalý legionář a pracoval pro protiněmecký odboj, za což ho později Němci popravili.

Hácha se mylně domníval, že Hitler bude respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. V prvních letech svého působení ve funkci státního prezidenta byl velmi aktivním politikem, který se zasazoval za práva českého národa. Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci. V říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v mnoha případech úspěšně.

V červnu 1940 v reakci na porážku Francie hitlerovskými vojsky odsoudil „klamnou orientaci zahraniční politiky“ v období první republiky a „překonané liberalisticko-demokratické myšlení“. Od roku 1940 se u Háchy začaly pravidelně objevovat zdravotní problémy, které ho provázely až do konce života. Kvůli těmto komplikacím pro něj bylo stále obtížnější úřad vykonávat. Opíral se zejména o předsedu vlády Eliáše a svého kancléře Jiřího Havelku.

Nástup Heydricha

Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941 a zatčení protektorátního premiéra Aloise Eliáše se Hácha dostal pod zvýšený tlak okupantů. Po zatčení Eliáše se dostavil s protestem k Heydrichovi, ten ho však vyhodil.

Osudovým zlomem v jeho životě se stal atentát na Heydricha v květnu 1942. Terorizování českého národa během heydrichiády a osobní nátlak Němců v čele s Karlem Hermannem Frankem a ministrem školství a lidové osvěty Emanuelem Moravcem dále podlomily jeho zdravotní a duševní stav. Podle některých historiků měl Hácha rezignovat po zatčení premiéra Eliáše nebo po atentátu na Heydricha a následných represích.

3. července 1942 se na Václavském náměstí v Praze konala manifestace české loajality vůči Německé říši, které se zúčastnilo 200 000 podvolených občanů v čele s Háchou a Moravcem. Háchovo zdraví se vlivem pokračující aterosklerózy rychle zhoršovalo. Při přijetí nového zastupujícího říšského protektora Kurta Dalluegeho se Hácha pohyboval dezorientovaně a nevěděl, co se děje. Tyto záchvaty pak prezidenta Háchu provázely až dokonce života.

Atentát a teror

Od roku 1943 se téměř neukazoval na veřejnosti a pobýval převážně na zámku v Lánech. Většinu administrativní práce úřadu prezidenta vykonával kancléř Popelka. I přes špatný zdravotní stav prezident pomáhal českým odbojářům v Lánech (poskytoval peníze na jídlo a ošacení hledaných osob; kvůli častému styku s nacistickou mocí ovšem nemohl odboj naplno podpořit).

V průběhu roku 1943 několikrát požádal o podání demise, ta mu byla však pokaždé zamítnuta. V roce 1944 byl jeho zdravotní stav už natolik kritický, že nedokázal předčítat ani oslavné projevy do rozhlasu, které mu psal Emanuel Moravec.

Smrt jako vysvobození

V posledních měsících před osvobozením už nemohl mluvit, selhávala mu paměť a nepoznával lidi. Podle vyprávění jeho dcery Milady Rádlové se nebyl schopný ani sám najíst a převléct.19. ledna 1945 ještě těžce nemocný jmenoval vládu Richarda Bienerta. Byl to jeho poslední akt v úřadu státního prezidenta.

13. května 1945 byl Emil Hácha na příkaz Václava Noska zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci. Lékař žádal jeho převoz do sanatoria, ten však nebyl umožněn. 27. června 1945 ve věznici zemřel.

Národní soud po válce rozhodl, že v důsledku špatného zdravotního stavu neodpovídal Hácha od ledna 1943 za své činy.

Více se o této tragické postavě našich dějin dozvíte po otevření brány poznání.