O čem cajdák nenapíšeš
Její matka Gladys (další dítě, které se poprvé provdalo už ve čtrnácti letech) totiž trpěla schizofrenií, a otec v Normině životě prakticky nefiguroval. Tohle zázemí vychovalo ženu, na níž byla pozoruhodná především síla vůle a vědomí, odkud pochází a kam se nechce vrátit.
Archetypální „hloupá blondýna“ trpěla celý život depresí a nespavostí. Přitom ve skutečnosti byla bruneta, původně plachá a koktající. Později se stala osobní žačkou slavného newyorského učitele herectví Lee Strasberga.
Nebyla tedy to naivní zdrogované děvče, které Kennedymu zpívá „Mnoho štěstí, pane prezidente,“ v přiléhavých šatech. Nebyla zjevně ani tím, za co ji melodramaticky má Elton John ve své písni Svíce ve větru. Pokud ano, pak byla mimořádně stabilním hornickým kahanem uprostřed tornáda. Ale o tom se špatně píší populární cajdáky.
Otevřené rány
Že to málokdo ví? Právě odtud je však třeba začít, chceme-li „kauzu Marilyn“ vidět celou. Ikona, kterou později obdivoval svět, nevzešla z lesku, ale z neklidu, nejistoty a raného pocitu, že bezpečí je jen krátká výjimka. V raném dospívání ji zneužil pěstoun a rodinný přítel. Jeho žena s ní poté měla něco jako nenávistně milující vztah: někdy se o ni starala, jindy ji umístila do sirotčince nebo k jiným pěstounům. Tahle zkušenost utrpení se nikdy neměla docela zahojit. Podobné rány zůstávají i tehdy, když je překryje sláva, make-up a retuš na fotografii.
Budoucí Marilyn se vdala už v šestnácti, za námořníka odvedle. Jinak by totiž musela znovu do sirotčince, který bytostně nenáviděla. Tato okolnost o ní vypovídá víc než stovky pozdějších plakátů: Už na začátku dospělosti se rozhodla přežít tím, že si sama vytvoří alespoň nějaký rámec jistoty. Rozhodně to však nebyla konečná stanice: když manželství překáželo její cestě ke štěstí, bez váhání si vybrala sebe.
Absolutní dřina a plastiky
Celá její cesta ke slávě byla mnohem méně pohádková, než bychom měli sklony předpokládat. Za druhé světové války pracovala v továrně, a právě tam si jí všiml fotograf, což jí otevřelo cestu k erotickému „pin-up“ modelingu a později k filmu. Rané fotografie ukazují ještě velmi „živou“ Marilyn, holku “krev a mlíko” s hnědými kudrnami, která se posléze mění ve vlastní výtvor. Prý snad i pomocí plastických operací. Tehdy to ovšem ještě nebylo v módě…
Marilyn se dostala na výsluní především dřinou, železnou silou vůle a absolutním vědomím toho, kde byla a kde už nikdy skončit nechce. Mimochodem taky přes postel – ale současně impresária, který ji konečně dohodil ke slušným filmovým rolím, milovala a opravdu truchlila, když ho trefil šlak jen pár dní poté, co se tak stalo.
Víc než typ
Hollywood si z ní brzy udělal typ. Byla obsazována do rolí svůdných, naivních nebo zdánlivě prostoduchých blondýn, a právě tato maska jí přinesla masovou popularitu. Jenže za tou maskou stála žena, která nechtěla být jen přeludem něčí erotické fantazie a která se pokoušela svou profesi brát vážněji, než jí studio dovolovalo.
Proto také vyhledala Actors Studio a studovala u Lee Strasberga, protože chtěla být herečkou v plném smyslu slova, ne tváří dobře nasvíceného mýtu. A Strasberg v ní něco viděl. Kdo ji zná jen jako sexsymbol, často přehlédne, že měla výrazný komediální rytmus, cit pro detail a schopnost zahrát křehkost způsobem, který byl současně dekorativní i bolestně pravdivý; právě proto dodnes fungují filmy jako Autobusová zastávka (1956), Někdo to rád horké nebo Mustangové.
Protože všechny tyhle vlastnosti studia systematicky ignorovala, Marilyn dokonce založila vlastní produkční společnost – krok, který měl posléze způsobit rozbití celého tehdy panujícího „fašismu“ velkých studií.
Poslední přístav
Když se Ms. Monroe roku 1956 provdala za slavného dramatika Arthura Millera, veřejnost ten vztah četla skoro symbolicky jako spojení slavného těla a slavného ducha. Pro ni to ale zřejmě znamenalo něco osobnějšího: naději, že bude konečně viděna ne jako obraz, ale jako člověk, který má vlastní citlivost, inteligenci a hlad po uznání.
Bylo jí třicet, když se brali, a to, jak moc svatbu brala vážně, je vidět z toho, že dokonce konvertovala k víře svého manžela, k judaismu. Bylo to její třetí manželství – po námořníkovi se vdala za baseballového poloboha Ameriky Joe DiMaggia, jenže jeho italské žárlivé výlevy, při kterých ji tloukl, se dlouhodobě vydržet nedaly.
O to tragičtěji působí, že ani manželství s Millerem jí nepřineslo klid. Vztah provázely krize a jejich společný život zatížily i opakované potraty a mimoděložní těhotenství.
Tragické soukromí komediální hvězdy
Skončilo to – jak jinak než tragicky. Arthur, který zpočátku svou „sexbombu“ nejspíš opravdu miloval, nezvládal její emocionální bouře a narůstající závislost na barbiturátech, kterými se pokoušela tlumit úzkosti. Takže si o ní začal myslet, že je opravdu – řekněme prostoduchá.
Tahle část její osobnosti, která mu na začátku nepochybně připadala neodolatelně ženská a přitažlivá, ho začala unavovat. A dramatik se s tím svěřil svému deníku – který si Marilyn, prý spíše omylem, přečetla. Manželství, které mělo být její kotvou a vysvobozením, vydrželo pouhých šest let. Mustangy (The Misfits, 1961) napsal Miller přímo jí na tělo. Mělo jít o její poslední filmovou roli. Poslední měsíce jejího života poznamenal obrovský spor se studiem o film Something’s Got to Give a podmínky, za nichž bude hrát. Spor drtivě vyhrála, ale život jí to už nezachránilo.
Americký sen s americkým koncem
Marilyn je živý paradox. Byla extrémně úspěšná – a vlastní úspěch ji zničil. Vytvořila jednu z nejmocnějších ikon moderní doby, ale zároveň se celý život pokoušela dokázat, že není jen onou ikonou, že pod světlými vlasy, naučeným úsměvem a slavným hlasem pořád existuje i skutečná žena, která má právo na štěstí. Možná, že to jako tolik jiných v její profesi potřebovala dokázat ze všech nejvíc sama sobě.
Právě proto její příběh dodnes nepřitahuje pouze mnohokrát omletým bulvárním tajemstvím kolem její – dost možná nedobrovolné – smrti. Marilyn Monroe zemřela roku 1962 ve věku šestatřiceti let. Zůstává tak přitažlivá i proto, že v sobě spojila dva téměř neslučitelné osudy: byla současně triumfem amerického snu i důkazem, že nefunguje.
Čím jasněji svítí reflektory na „Marilyn“ na jevišti, tím naléhavěji ze stínu vystupuje mnohem prostší, a současně komplikovanější postava. Žena, která vlastně skrze odbočku zvanou Hollywood hledala hlavně lásku, klid, domov a obyčejné ujištění, že má nějakou cenu.
