Nebyla to jen kapitulace jednoho muže. Byl to konec doby, v níž lidé následovali stáda bizonů, četli znamení v krajině a své zákony nehledali v úředních spisech, ale v paměti předků.
Chlapec z pohybujícího se kruhu
Sedící Býk se narodil kolem roku 1831 jako příslušník kmene Hunkpapa Lakota. Domovem mu nebyla vesnice ani město, ale pohybující se kruh tipí, který se několikrát do roka přesouval podle počasí, vody a stád bizonů. Nad ohni stoupal kouř, ženy připravovaly jídlo, děti pobíhaly mezi koňmi a starší muži rozhodovali, kam se tábor vydá dál.
Prérie nebyla prázdnou krajinou. Byla domovem.
Bizon, země a jméno
Pro Lakoty nebyl bizon jen lovnou zvěří. Dával jim maso, kožešiny, šlachy na tětivy, kosti na nástroje, kůži na obydlí, tuk na zimu. Když Evropané později začali stáda vybíjet po statisících, nerozpadal se jen jeden živočišný druh – rozpadal se celý způsob života.
Stejně jako osadníkům patřila Lakotům i země. Nebyla majetkem, který lze rozdělit na parcely nebo koupit za určitou částku, ale místem vztahu. Člověk do ní patřil stejně samozřejmě jako řeka, vítr nebo bizoni.
V tomto světě dostal chlapec jméno Tatanka Iyotake – Sedící Býk. Nebylo to jméno bojovníka, který se vrhá bezhlavě vpřed. Býk představoval sílu a vytrvalost, sloveso „sedět“ klid a neochvějnost – schopnost nezaleknout se a neustoupit. Tou si získával autoritu po celý život.
Zlato v posvátných horách
Zatímco Sedící Býk dospíval, na západ postupovala železnice, přibývaly pevnosti, osady i telegrafní vedení. Skutečný střet se ale neodehrával jen mezi puškami a luky – byl to střet dvou představ o světě. Pro americkou vládu byla krajina územím, které je třeba změřit, rozdělit a zapsat do map. Pro Lakoty byla živým domovem, který člověk nedostal proto, aby jej vlastnil, ale aby v něm žil.
Roku 1868 uzavřely Spojené státy se Siouxy smlouvu ve Fort Laramie a uznaly jim rozsáhlé území včetně pohoří Black Hills. V roce 1874 tam ovšem vojenská výprava vedená generálem Custerem objevila zlato – a sliby přestaly platit. Do posvátných hor proudily tisíce zlatokopů, které vláda, jež měla smlouvu chránit, nedokázala – nebo nechtěla – zastavit. Když úředníci nabízeli Lakotům peníze za Black Hills, mluvili jazykem obchodu. Sedící Býk slyšel něco jiného: jak se dá prodat hora, v níž člověk hledá Boha?
Vidění u Rosebud Creek
Tanec slunce, který se konal každoročně v červnu, nebyl uctěním Slunce, jak se často mylně soudí, ale obnovou pouta s Wakan Tanka, Velkým Duchem, a prosbou o ochranu a návrat bizonů.
Počátkem června 1876, jen několik dní před bitvou u Little Bighornu, vyzval Sedící Býk svůj lid k obřadu u potoka Rosebud. Po dvoudenním půstu vstoupil do posvátného kruhu s topolovým kůlem uprostřed – osou spojující zemi s nebem. Jeho adoptivní bratr Jumping Bull mu z obou paží odebral sto drobných kousků masa, nejvyšší dar, jaký člověk mohl Wakan Tance nabídnout: vlastní tělo. Sedící Býk pak hodiny tančil s pohledem upřeným do slunce, dokud vysílením neupadl do bezvědomí.
Když jej probrali studenou vodou, popsal vidění: Nad táborem padali dolů vojáci hlavou napřed, jako kobylky z nebe, a hlas mu řekl: „Dávám vám je, protože nemají uši.“ Byla to slova o vojácích, kteří nenaslouchají varováním – a přesto přijdou.
O necelý týden později se vidění zdánlivě naplnilo. U Little Bighornu byla zničena Custerova část 7. kavalerie – jedno z největších vítězství původních obyvatel Severní Ameriky.
Dějiny bývají ale kruté. Někdy právě největší vítězství předznamená konečnou porážku.
Poslední svoboda
Americká vláda odpověděla mohutnou vojenskou kampaní: dlouhá zimní tažení, ničení zásob, systematický tlak na všechny, kdo dosud odmítali rezervace. Sedící Býk odešel se svými lidmi do Kanady. Nebyl to útěk, ale poslední pokus zůstat mimo svět, který pohlcoval všechno kolem sebe.
Jenže ani Kanada nebyla domovem. Bizonů ubývalo, lov slábl, hlad rostl. Po čtyřech letech nezbývalo než se vrátit.
Poslední puška
Devatenáctého července 1881 dorazil Sedící Býk se svými lidmi k Fort Buford. Formální kapitulace se odehrála následujícího dne. Nevzdal se sám – podal pušku svému šestiletému synovi Crowfootovi a nechal ho, aby ji odevzdal veliteli pevnosti se slovy, která pronesl otec: „Přeji si, aby se pamatovalo, že jsem byl posledním mužem svého kmene, který se vzdal své pušky.“
Nebyl to okamžik osobní zbabělosti. Byl to okamžik, kdy se jeden svět definitivně sklonil před druhým – a udělal to gestem, které předal vlastnímu dítěti, jako poučení do nového světa.
Aréna namísto prérie
Od té chvíle žil Sedící Býk v rezervaci Standing Rock, pod dohledem úředníků, vojáků a agentů federální správy. Muž, který celý život rozhodoval o směru cesty svého lidu, nyní potřeboval povolení téměř ke každému kroku. Prérie se změnila v administrativu.
V roce 1885 přijal na čtyři měsíce nabídku Buffalo Billa Codyho a stal se součástí jeho slavné show. Podmínky si ale vyjednal sám – nehrál žádného indiánského válečníka v naaranžovaných přestřelkách jako ostatní účinkující. Na začátku představení jednou projel arénou v plné výzbroji, a to bylo vše. Diváci viděli jeho skutečnou tvář, ne kulisu.
Za týden vydělal padesát dolarů, které z velké části rozdával – žebrajícím dětem a chudým rodinám před vstupy do arén amerických měst. Když se ho ptali, proč pomáhá lidem národa, který připravil jeho vlastní lid o zemi, odpověděl větou, kterou stojí za to si zapamatovat: „Bílý muž ví, jak všechno vyrobit, ale neví, jak to rozdělit.“ U Lakotů byla schopnost dávat – wacantognaka – mírou postavení náčelníka, ne jeho slabostí. Sedící Býk jen přenesl zákon prérie do světa, který ho nikdy nepochopil.
Když show na podzim skončila, vrátil se domů. Cody mu na rozloučenou daroval koně, vycvičeného tančit na zvuk střelby, a klobouk, kterého si Sedící Býk vážil až do konce života. Tisíce diváků přicházely obdivovat „divoký Západ“, zatímco skutečný Západ právě mizel – a on v jeho divadelní kulise zůstal, ironicky, tím nejnehranějším mužem na scéně.
Blízko cizímu Bohu
Roku 1883 přinesl list New York Times zprávu, že Sedící Býk byl pokřtěn v katolické církvi. Agent Standing Rock James McLaughlin to popřel jako nepravdivé – ale zpráva nevznikla z ničeho. Belgický jezuita Pierre-Jean De Smet se s náčelníkem setkával už od konce čtyřicátých let devatenáctého století a patřil k několika málo bělochům, kterým Sedící Býk skutečně důvěřoval. Později, během exilu v Kanadě i po návratu do Standing Rock, se o jeho obrácení opakovaně pokoušel biskup Martin Marty. Na fotografiích z té doby má náčelník na krku kříž.
Ke křtu ale podle dostupných záznamů nikdy formálně nedošlo. Překážkou bylo, že Sedící Býk žil se dvěma manželkami a žádné z nich se nechtěl vzdát, což církev jako podmínku přijetí vyžadovala. Zůstal tedy člověkem, který byl křesťanskému Bohu nápadně blízko, ale do jeho domu nikdy formálně nevstoupil.
O to paradoxnější je, co se stalo dál
Na konci osmdesátých let se mezi prériovými kmeny rozšířilo hnutí Ghost Dance – zvláštní směs křesťanské apokalyptiky a indiánského proroctví, které založil prorok Wovoka. Slibovalo, že pokud lidé budou tančit a modlit se předepsaným způsobem, vrátí se mrtví předkové, obnoví se bizoní stáda a bílý muž zmizí ze země. Byla to víra přesně na té hranici dvou světů, kterou Sedící Býk celý život obýval.
On sám jí ale nevěřil. Podle svědectví jeho rodiny sliby Ghost Dance nesdílel a k obřadům se osobně nehlásil. Přesto je na svém táboře trpěl – a agentovi McLaughlinovi to stačilo. Ve svých hlášeních jej označil za „vrchního kněze kultu“, který mysticismem zneužívá vlastní lid, a využil toho jako záminky k zatčení, které skončilo jeho smrtí.
Zabila ho tak nakonec víra, kterou nikdy nepřijal – zatímco víra, ke které měl blízko celý život, zůstala navždy jen křížem na fotografii.
Konec a otázka
V prosinci 1890 byl při pokusu o zatčení zastřelen. O dva týdny později následoval masakr u Wounded Knee, kterým se symbolicky uzavřela jedna z nejdramatičtějších kapitol dějin severoamerických indiánů.
Sedící Býk svůj boj prohrál a ani ho nemohl vyhrát. Proti průmyslovému státu neměl dost lidí, zbraní ani času. Přesto si jeho jméno připomínáme dodnes. Možná proto, že jeho příběh není jen příběhem jednoho náčelníka, ale chvíle, kdy se střetly dva způsoby chápání světa. Jeden věřil, že země je domov, který člověk přijímá a co má, sdílí. Druhý, že je majetkem, který lze rozdělit, změřit, spravovat – a hromadit.
Není těžké uhodnout, který z těch světů byl vojensky silnější. Sedící Býk to sám shrnul jedinou větou o penězích a chudých dětech před cirkusovou arénou: bílý svět uměl vyrábět. Co uměl už mnohem méně, bylo dávat a rozdělovat.
Možná je proto zajímavější položit si jinou otázku, než kdo vyhrál. Co všechno člověk získá, když vybuduje dokonale fungující stát – aniž ho napadne, co přitom může nenápadně ztratit?
