Stále častěji se objevují otázky: Je stále častější zavátí saharského prachu do Evropy důsledkem „klimatické změny"? Jakou roli hrají masivní průmyslové zásahy do atmosféry a jaký vliv mají desítky tisíc větrných elektráren v distribuci a dynamice těchto prachových mas?
Atmosféričtí narušitelé
Aktuální snímek z aplikace Windy mluví jasně: mohutný prachový chvost se táhne přes jižní Evropu a tlačí na sever. Oficiální vysvětlení zní, že jde o opakující se přírodní jev. Jenže četnost a intenzita, s níž nás v posledních letech písek sužuje, klade otázky, jimž se velká média pečlivě vyhýbají.
Fyzika proudění nezná kompromisy. Větrný park není pasivním objektem v krajině, je to masivní mechanická bariéra, která odčerpává kinetickou energii z atmosféry a zásadně mění dynamiku proudění při zemském povrchu i ve spodních vzduchových vrstvách.
Připomeňme si, že před dvěma lety, jsme upozorňovali na nápadné souvislosti mezi rozvojem větrné energetiky a atmosférickými změnami. To, že větrné parky oteplují ovzduší, dávno není žádné tajemství. Studie z USA i z rakouského Burgenlandu dokládají oteplení o 0,72 stupně Celsia za dekádu od výstavby těchto zařízení. Jsou-li teplota a dynamika proudění uměle měněny, je vědecky naivní předpokládat, že to nemá vliv na transport aerosolů, jako je právě saharský prach.
Bernoulliho princip nelze ošálit
Fyzik Daniel Bernoulli nás naučil základy proudění tekutin. Odčerpávání velkého množství energie z větru obřími rotory nutně vytváří tlakové rozdíly v závětří větrných turbín. Dnes nestojí v krajině pár malých větrníků, vznikají průmyslové elektrárny pokrývající celé oblasti pevniny i moře. Tato „dynamika úplavu" mění způsob, jímž vzduchové hmoty, a s nimi i prachové náklady, putují přes kontinent.
Studie oteplování ve Velké Británii zjistila jednoznačnou statistickou závislost na výstavbě offshore větrných farem v Severním moři. Ve stejném období se zároveň nápadně zvýšil přenos saharského prachu.
Autor provedl časovou analýzu, aby od sebe odlišil různé příčiny. Pomocí detrendingu, prvních diferencí a výpočtu funkce křížové korelace (CCF) se ukázalo, že „pouze offshore kapacita větrné energie vykazuje v CCF signifikantní křížovou korelaci."
Modelování místo hledání příčin
Zatímco nezávislí výzkumníci pátrají po hlubších systémových příčinách, „oficiální" věda, financovaná například německým Spolkovým ministerstvem hospodářství a ochrany klimatu, se soustředí především na modelování dopadů na fotovoltaiku.
Vyvíjí se tam predikční systém ICON-ART, který počítá, o kolik méně elektřiny naše solární parky vyrobí, když je nebe zakalené. Pro provozovatele sítí to má smysl, ale jde o přístup čistě symptomatický. Prach se bere jako „danost" a cílem je pouze zpřesnit předpověď, nikdo se neptá, zda naše masivní zásahy do větrných poměrů transport těchto aerosolů podporují, nebo dokonce zesilují.
Je příznačné, že v kontextu klimatické změny se pedanticky propočítává každý prd hovězího dobytka jako „klimaticky škodlivý", ale rozsáhlé změny atmosférické přízemní vrstvy způsobené desetitisíci větrných turbín bývají v modelech ignorovány nebo odbývány jako „zanedbatelné".
Stopa vede vzhůru
Korelace mezi masivním rozvojem offshore větrné energetiky a změněnými vzorci přenosu prachu statisticky nelze přehlédnout. Kdo provádí časové analýzy pomocí detrendingu a křížových korelačních funkcí, naráží opakovaně na stejný výsledek. Větrná kapacita je v atmosférickém dění podstatným faktorem.
Stojíme před vývojem, při němž průmyslová přeměna atmosféry prostřednictvím větrných parků přináší nepředvídané, avšak fyzikálně logické důsledky. Saharský prach je přitom jen viditelným příznakem dynamiky, které teprve začínáme rozumět, protože jsme příliš zaměstnáni ideologickou obhajobou energetické transformace a nemáme chuť objektivně zkoumat její fyzikální dopady.
Pohled na mapu Windy by nás tedy neměl přimět jen k tomu, abychom šli otřít solární panely. Měl by být především podnětem ke kritickému přezkoumání „čisté" větrné energie. Příroda si totiž nenechá beztrestně nasadit mechanický krunýř.
