Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato slavná města a populace tam žijící jsou součástí něčeho, co musím nazývat sovětskou sférou. Všechna jsou podřízena nějaké formě sovětského vlivu a velmi vysoké a často ještě rostoucí kontrole Moskvy.
Fultonský projev sira Winstona Churchilla
Kde tato slova zazněla „naživo“ poprvé? Ano, jde o nejznámější, a snad milionkrát citovanou, pasáž z tzv. fultonského projevu sira Winstona Churchilla, premiéra Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v době druhé světové války.
Tento projev ovšem pronesl sir Winston jako opoziční poslanec britské Dolní Sněmovny, a to na Westminsterské koleji (Westminster College) univerzity v malém (8 000 obyvatel) americkém městě Fulton ve státě Missouri.
Churchill byl tehdy, počátkem roku 1946, stárnoucí unavený muž, který v roli premiéra dovedl svoji zemi k válečnému vítězství nad hitlerovským Německem, ovšem prakticky pár týdnu po skončení druhé světové války drtivě prohrál v čele Konzervativní strany parlamentní volby.
Po této brutální a nečekané porážce odjel relaxovat k italskému jezeru Lago di Como, kde maloval, a také bilancoval a přemýšlel, zda s politikou jednou provždy neskončit. Zhruba v tomto rozpoložení jej zastihla pozvánka k pronesení projevu na půdě prakticky neznámé univerzity Westminster College na americkém Středozápadě. Na konci této pozvánky byl připojen ručně psaný vzkaz:„Je to báječná škola v mém rodném státě. Doufám, že se Vám to hodí. Uvedu Vás. S úctou. Harry S. Truman. A nebylo co řešit.
Pojem železná opona použil už Goebbels
Představa, že po čase vystoupí na pódiu vedle amerického prezidenta, byla pro hráče Churchilla naprosto neodolatelná. Jak píše například britský historik David Reynolds v textu pro časopis The New Statesman, přípravě svého projevu věnoval Churchill mimořádnou pozornost a jeho obsah piloval do příslovečné poslední minuty. A skutečně šlo o řeč, která vstoupila do dějin.
Použití sousloví „železná opona“ jako politické metafory, které je historicky nejvýznamnějším výstupem Churchillova fultonského projevu, přitom není originálním nápadem legendárního britského politika. Tento pojem – původně označující technický ohnivzdorný prvek ve výbavě divadel, použil v politické rétorice již dříve Joseph Goebbels (23. února 1945 v časopise Das Reich) jako reakci na závěrečné prohlášení Jaltské konference.
A ve dnech Pražského povstání (květen 1945) potom K. H Frank prohlásil, že „…český národ bude od ostatního světa odloučen železnou oponou, když bude vydán bolševismu.“ Churchill sám svůj projev ve Fultonu pojmenoval Sinews of Peace (Pojivo míru). Apeloval tím metaforicky na historicky „zvláštní vztah“ mezi Spojenými státy a Velkou Británií, když vyzýval k tomu, aby obě tyto země vytvořily „bratrské společenství anglojazyčných národů“.
První salva studené války
Navrhoval, aby těsně vojensky spolupracovaly, aby sdílely námořní a letecké základny a aby používaly kompatibilní zbraně. Šlo de facto o předobraz budoucího tzv. transatlantického spojenectví a systému kolektivní obrany (a později spíše kolektivního útoku), které se o tři roky později (v roce 1949) zhmotnilo v podobě vzniku NATO.
Ano, byť možná skrytě, už tehdy šlo v podstatě o první zatroubení do budoucího boje proti nedávnému válečnému spojenci, Sovětskému svazu. Churchill sice na jedné straně říkal, že nová válka není nevyhnutelná a že je přesvědčen, že jeho „přítel z války, maršál Stalin“ si ji nepřeje, ale jedním dechem dodával: „Rusové ze všeho nejvíce obdivují sílu a ze všeho nejvíc pohrdají slabostí, především vojenskou slabostí“.
Churchillův fultonský projev je tak poměrně trefně považován za symbolickou první salvu (budoucí) studené války. Stalin, ani žádný jiný významný sovětský politik, se ničeho podobného do té doby vůči válečným spojencům, Američanům, Britům či Francouzům, nedopustili.
Je velice zajímavou shodou okolností, že pouhé dva týdny před Churchillovým fultonským projevem dorazil prezidentovi Trumanovi do Washingtonu tzv. „dlouhý telegram“ od zástupce velvyslance USA v Moskvě George Kennana. Kennan zde píše, že sovětský režim nechce žít se Západem v míru a že rozumí jen síle. Aniž bychom si dělali o povaze tehdejšího sovětského režimu iluze, nebyli to jeho vedoucí představitelé, kteří po druhé světové válce jako první nastoupili na cestu tvrdě konfrontační politiky s tzv. kolektivním Západem.
Churchill jako podporovatel Spojených států evropských
Fultonský projev opět katapultoval Churchilla na první stránky světových deníků a rozptýlil jeho myšlenky na odchod do politického důchodu. Jeden z jeho nejbližších spolupracovníků, Brendan Bracken, to vyjádřil slovy: „Winston je odhodlán zůstat v čele toryů (britští konzervativci) dokud se nestane premiérem tady na Zemi, nebo ministrem obrany v nebi“.
A Churchill se potom ještě jednou „premiérem na zemi“ skutečně stal, a to po vítězství konzervativců v britských volbách v roce 1951 a v této funkci vydržel čtyři roky. Pak už mu to zdravotní stav nedovolil. Byl tedy ještě u zrodu Evropských společenství (budoucí Evropské unie). Ostatně, již v roce 1946, ve svém dalším známém, tentokrát „curyšském“ projevu, explicitně vyzval k vytvoření „Spojených států evropských“ a předznamenal tak zrod Evropské unie. Ale to už je zase trochu jiná historie…
Poválečné politické a mocenské rozdělení Evropy (a světa) ovšem neodstartoval Churchillův fultonský projev. Reálně o něm lze mluvit již nejpozději od konce druhé světové války, kdy jednotlivé evropské země osvobodila buď sovětská, anebo americká (s dalšími spojenci) vojska. Tzv. demarkační čára (na základě politické dohody Spojenců) přitom oddělila oblasti, kam až mohou američtí a sovětští vojáci dojít.
Přičemž jednotlivé sféry vlivu se rozdělovaly již předtím, v posledních dvou letech války na spojeneckých (Teherán, Jalta) konferencích. Zvláště pikantní je, že o jednom z nejjednoznačnějších rozdělení poválečného politického vlivu (spolu) rozhodl sám Winston Churchill. Šlo o jeho moskevské jednání se Stalinem v létě roku 1944, kdy se tito dva státníci dohodli na vymezení sfér vlivu na Balkáně, o čemž existuje i legendární důkaz v podobě papírku, na který Churchill a Stalin psali své procentuální požadavky ve směru dělení mocensko-politické dominance v Řecku, v Jugoslávii, Rumunsku či Maďarsku.
Nejen čára na mapě
Takzvaná železná opona ovšem nebyla jen pouhou čárou na mapě nebo politikou metaforou. Například v tehdejším Československu bylo (na západě a jihozápadě – na hranicích s Rakouskem a tzv. Západním Německem) vytvořeno hraniční pásmo, do kterého byl povolen vstup jen na speciální propustku. Bylo široké čtyři až deset kilometrů, což tvořilo 1,5 procenta území celého státu. Vesnice, které se nacházely v tomto pásmu, byly vysídleny a některé časem i zničeny.
Hraniční pásmo bylo tvořeno třemi ploty: první byl dva metry vysoký a byl postaven z ostnatého drátu, druhý byl dva a půl metru vysoký a byl nabit třemi až šesti tisíci volty elektrického napětí a poslední plot sloužil jako zábrana proti zvěři z vnějšku.
Od roku 1955 měla tzv. Železná opona de facto neměnnou podobu tvořenou hranici mezi státy NATO a Varšavské smlouvy (která vznikla v reakci na vstup Západního Německa do NATO, což bylo mj. též porušení klíčových poválečných dohod) - dvěma vojenskými aliancemi, v jejichž čele byly dvě jaderné supervelmoci: Spojené státy americké a SSSR.
Specifickou povahu měla linie železné opony na severu Evropy, kde byly poměry upraveny finsko-sovětskou smlouvou. Finsko si zachovalo samostatnost a (omezenou) suverenitu za cenu určitých územních ústupků, mj. za poskytnutí svého poloostrova Porkkala pro vybudování sovětského válečného přístavu a za příslib zachování vojenské neutrality formou tzv. Paasikiviho -Kekkonenovy doktríny. Sovětskou anexí oblasti Petsama se pak část železné opony posunula na hranice s Norskem.
Nejproblematičtějším úsekem Německo
Nejproblematičtější úsek tzv. železné opony se nacházel na území Německa, konkrétně na západním okraji sovětské okupační zóny. Ještě třaskavější pak byla situace v rozděleném (na čtyři okupační zóny) Berlíně, který se celý nacházel uvnitř sovětské zóny a jehož rozdělení (jakož i celé specifické poválečné rozdělení Evropy) od roku 1961 fyzicky demonstrovala pověstná Berlínská zeď.
K tomu dodejme, že podél německé hranice byly od jisté doby na obou jejích stranách rozmístěny jaderné rakety krátkého a středního doletu, v pozdější fázi americké Persingy a sovětské SS-20. Přičemž staženy byl ještě před koncem studené války, a to na základě smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu, která byla podepsána 8. prosince 1987 v Bílém domě americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a sovětským „šéfem“ Michailem Gorbačovem,
Jiný osud, než Německo čekal původně obdobně (na čtyři okupační zóny) rozdělené Rakousko, které za podmínky zachování neutrality a závazek nevstoupení do NATO roku 1955 přestalo být okupováno, a linie železné opony se tak definitivně posunula na československou a maďarskou hranici s touto zemí.
Studená válka
Balkán se v Churchillově fultonském projevu nacházel za železnou oponou dělící Evropu po vertikální linii mezi Štětínem a Terstem, která ovšem pomíjela situaci na jižním Balkánu (a výše zmíněnou hranici ve Skandinávii). Po známé roztržce jugoslávského prezidenta Tita se Stalinem roku 1948 železná opona vedla po hranici se socialistickou Jugoslávií, která si však dokázala zachovat vysokou míru suverenity, včetně samostatnosti v zahraniční politice. Další části balkánské linie železné opony se nacházely na hranicích Bulharska s Řeckem a Bulharska s Tureckem.
To bylo výchozí geografické vymezení bojiště studené války. A propos, samotný pojem „studená válka“ poprvé použil pro zhoršující se americko-sovětské vztahy v roce 1947 americký finančník a poradce Bernard Baruch v projevu v parlamentu Jižní Karolíny. Do obecnějšího povědomí se pak dostal díky studii amerického novináře a publicisty Waltera Lippmanna z téhož roku nazvané „The cold war: A study in U.S. foreign policy“.
V témže roce (1947) vyhlásilo politické vedení USA boj proti rozpínavosti (která ovšem v té době ještě neprobíhala) tzv. komunistického impéria prostřednictvím Trumanovy doktríny. Prvním viditelným příznakem a projevem rozkolu mezi západním a východním blokem pak bylo odmítnutí tzv. Marshallova plánu, což byl de facto projekt, jak prostřednictvím ekonomické pomoci a poválečné obnovy těsně institucionálně a hospodářsky propojit USA a (západní) Evropu pod americkou hegemonií.
Gehlen a 4 000 nacistů ve službách USA
A doplňme, že vyústěním Marschallova plánu byl vznik Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC - pozdější OECD), NATO a Evropských společenství (dnešní EU). Zásadním milníkem první fáze studené války bylo (na rozkaz prezidenta Trumana) zřízení Ústřední zpravodajské služby (CIA) v září roku 1947. Jejím problémem byl naprostý nedostatek zpravodajců s bezprostřední znalostí Sovětského svazu a zemí východní Evropy.
S tím si její první šéfové poradili docela specifickým způsobem, když masově použili a do svých struktur zapojili příslušníky někdejší německé nacistické zpravodajské služby. Ústřední roli v tomto procesu hrál generál Reinhard Gehlen působící za druhé světové války jako šéf zpravodajství na východní frontě a po válce jako dlouholetý ředitel „demokratické“ západoněmecké rozvědky.
Několik dní po konci druhé světové války byl Gehlen převezen do USA a byl pověřen rekrutováním zpravodajských důstojníků a špionů pracujících pro americké zájmy v období studené války. Spolu s ním vstoupilo (bez vědomí americké veřejnosti) do služeb americké vlády více než 4 000 někdejších nacistů, aby v Evropě prováděli špionáž proti Sovětskému svazu a dalším státům východního bloku.
Což už je problematika „zralá“ na samostatné pojednání. Ale její souvislost s Churchillovým fultonským projevem není zcela náhodná.
