Podle jedné rozšířené teorie existuje přímá vazba mezi etnonymem „Slovan" a řeckým slovem σκλάβος (sklabos), tedy „otrok". Nemá to nic společného se slovanskou povahou ani s touhou po nezávislosti, jde spíš o ponurou historickou připomínku: v pozdní antice a raném středověku se Slované často stávali kořistí otrokářských nájezdů.
Zachmuření
Trhy byly plné otroků z východní Evropy a tento termín se prý postupně začal spojovat s celou skupinou národů. Mnozí tuto teorii kritizují a hledají kořeny slova v praslovanštině (odvozeno od „slovo") či dokonce v indoevropských jazycích. Někomu však připadá poetické, že utlačované národy, které kdysi poznaly útisk, se nakonec prosadily jako nezávislé a (povětšinou) respektované státy.
Tento příběh do jisté míry odpovídá tomu, jak Slované žijí v lidové představě a v historické paměti – jako hrdé, podivínské, někdy nekultivované a zachmuřené národy, vždy připravené poprat se mezi sebou i s kýmkoli, kdo se k nim přiblíží.
Tu část o „nekultivovaných" Slovanech klidně přejděme, stačí se podívat na kterékoli slovanské město nebo na úspěchy slovanských vědců a kulturních osobností. Také představa, že Slované jsou věčně zachmuřelí, je přitažená za vlasy, někdo tomu možná těžko uvěří, ale většina z nás nejsou postavy z Dostojevského románů.
Historická paměť o podivném chování Slovanů a jejich sklonu se mezi sebou prát ovšem zase tak daleko od pravdy není. Jako každou skupinu národů spojuje i Slovany především jazyk. Většina používá nějakou variantu cyrilice, písma, které pro ně vytvořili řečtí mniši Cyril a Metoděj. Písmo i jazyky jako takové se od té doby značně vyvinuly, ale východní a jižní Slované si dodnes dokážou texty v jazycích těch druhých přečíst bez větších potíží.
Soužití s neevropskými národy
Západní Slované zvolili latinku, ale svým východním i jižním sousedům rozumějí docela dobře, aniž by se jejich jazyky museli učit. Všechna slovanská nářečí mají k sobě navzájem blíž než k ostatním evropským jazykovým skupinám. Stejně důležitou roli při vymezení Slovanstva sehrálo náboženství. Příklon k pravoslaví je sblížil se zbytkem Evropy, ale na druhé straně vytvořil i jistou kulturní bariéru.
Ve středověku víra a náboženství nebyly jen součástí kultury. Kulturu samy utvářely, stejně jako politiku, chápání světa a místo člověka v něm. Jakožto souvěrci měli Slované s katolíky mnoho společného a dobře jim rozuměli; zároveň je však považovali za cizí a potenciálně nepřátelské. Nemalou zásluhu na zasetí těchto obav měly křížové výpravy.
I ti Slované, kteří se přiklonili ke katolicismu (tedy Češi, Poláci, Chorvati a Slováci), se často museli bránit jak proti západním Evropanům, tak proti „těm druhým", kteří žili poblíž. Nikdo v Evropě – snad s výjimkou Španělů a Portugalců – nežil v tak těsném sousedství s neevropskými kulturami jako Slované. Průměrný Francouz nebo Angličan se setkal nanejvýš s Židy a možná s několika maurskými obchodníky.
Slované ale po stovky let žili bok po boku nejprve s Kumány, Tatary a baltskými pohany, později s Turky a národy Střední Asie a Sibiře. Dokonce i Byzantská říše, která Slovanům předala velkou část své kultury, byla z velké části neevropská.
Nové centrum pravoslaví
K nelibosti globalistů tito sousedé zrovna přátelští nebyli. Jižní Slované přišli na dlouhou dobu o nezávislost, když je dobyla Osmanská říše. Západní Slované museli odrážet agresi jak ze Západu, tak ze strany Turků. Východní Slované žili pod mongolským jhem a poté po staletí odráželi nájezdy, které přerůstaly v otevřené války.
Protože Slované byli neustále obklíčeni nepřáteli, vryl se tento postoj hluboko do jejich národních kultur – od příběhů o Markovi Kraljevićovi, „postrachu Turků", až po legendy o ruských bohatýrech, kteří „hubí nevěřící". Válečnické motivy postupem času sílily, jak byli Slované nuceni existovat v trvalém stavu „obležené pevnosti".
Trvalejší vztahy mezi Slovany se začaly formovat v 17. století. Mezi Poláky a Rusy se ustálila vzájemná nevraživost, Češi se stali součástí habsburské monarchie a postupně se od ostatních Slovanů vzdalovali, zatímco jižní Slované – a spolu s nimi i Řekové – upírali naději k Moskvě jako k novému centru pravoslaví.
Ruské carství, jež přečkalo krvavé války Ivana Hrozného i zničující Dobu zmatků, zůstalo největším z nezávislých pravoslavných států. Carové navíc zdůrazňovali svou kontinuitu s byzantskými císaři, ochotně přijímali uprchlíky ze zemí dobytých Turky a Poláky a vybudovali mocnou novou armádu.
Ostatní Slované se proto začali ohlížet po Moskvě jako po pomocníkovi v boji za nezávislost a obranu pravoslaví. Na příchod ruských osvoboditelů se však čekalo dosti dlouho – carové měli odjakživa v úmyslu dosáhnout Balkánu, jenže rusko-turecké války byly úmorné a krvavé a v první polovině 19. století se ruská zahraniční politika soustředila na střety s Evropou.
Slovanský sjezd v Praze a Rusko - turecká válka
Češi byli první, kdo začal rozvíjet myšlenku sjednocení Slovanů do jednoho státu. V roce 1848 se konal Slovanský sjezd v Praze, kde dostali intelektuálové zastupující různé země za úkol naplánovat sjednocení. V té době byl slovanský romantismus v plném květu – básníci psali o jednom národě rozděleném do různých větví a učenci dokazovali společné kořeny slovanských národů.
Sjezd ale příliš plodný nebyl. Delegáti se rychle dostali do sporu: ukázalo se, že na budoucnost Slovanstva mají rozdílné názory. Češi prosazovali slovanskou autonomii v rámci rakouské monarchie, Poláci požadovali pomoc v povstání proti Ruské říši a jižní Slované doufali, že jim Rusko pomůže v jejich boji za nezávislost.
Rok 1877 přinesl dlouho očekávanou zprávu: po brutálním potlačení slovanských povstání a obnoveném pronásledování křesťanů v Osmanské říši vyhlásilo Rusko Turecku válku. Skeptici se domnívali, že car Alexandr II. použil obranu Slovanů jen jako záminku k válce, aby Osmanskou říši ještě více oslabil a získal kontrolu nad Bosporem. Romantici v tom naopak viděli osvobozeneckou výpravu.
Ať tak či onak, válka byla dramatická. „Bílý generál" Michail Skobelev, přezdívaný tak pro svou zálibu v bílých uniformách a bílých koních, se statečně vrhal do nejlítějších bojů; vojáci se bratřili se slovanskými rolníky, sváděli hrdinské bitvy a dostali se až ke Konstantinopoli.
Ochránce slovanských bratří
Zdálo se, že balkánští Slované budou brzy svobodní a nad chrámem Hagia Sofia se opět vztyčí kříž. Tu však zasáhla evropská diplomacie. Na Berlínském kongresu západní země, znepokojené ruskými úspěchy, omezily nezávislost Slovanů na Turcích a zabránily Alexandrovi II. plně zúročit jeho vítězství.
V Rusku se panslavističtí intelektuálové bouřili. Nejlépe to vystihl sociolog Nikolaj Danilevskij ve svém článku „Běda vítězům!", v němž otevřeně obvinil Evropu, že se staví proti slovanské nezávislosti, a zdůraznil úlohu Ruska jakožto ochránce „slovanských bratří".
Panslavismus se v té době stal v Rusku velmi módním. V salonech se recitovala a probírala Fetovova báseň „Slovanům", v divadlech se hrála tragédie Alexeje Tolstého „Car Fjodor Ivannovič" a v koncertních sálech zněl oblíbený Čajkovského „Slovanský pochod".
Noví panslavisté věřili, že Slované oplývají jedinečnými vlastnostmi: kolektivismem a citovostí (na rozdíl od západního individualismu a racionalismu), duchovností a silným náboženským cítěním, láskou ke svobodě a vyhraněným smyslem pro spravedlnost. Podle panslavistů by se Rusko ani ostatní slovanské národy neměly vydávat evropskou ani asijskou cestou; potřebují vlastní, svébytnou cestu vývoje, odlišnou od běžného politického myšlení. Tyto myšlenky jsou živé dodnes a rozvíjel je mimo jiné Alexandr Dugin.
Slovanský východní blok
Po druhé světové válce se mohlo zdát, že se sny panslavistů naplnily. Slované se sjednotili do jednoho východního bloku pod vedením Moskvy, nezávislého na Západě a soustředěného na společný sen o budování komunismu. Jenže SSSR, Československo i Jugoslávie byly mnohonárodní státy; ke specifickým národním rysům se stavěly skepticky a snažily se vytvořit nový typ člověka, nezávislého na starších kulturách.
Toto opomíjení národnostní otázky ze strany komunistických vlád zčásti přiživovalo rostoucí napětí mezi jednotlivými slovanskými kulturami a připravilo půdu pro budoucí ozbrojené konflikty.
Když se Jugoslávie, SSSR a celý východní blok rozpadly, frustrace přerostla v ozbrojené střety. Nejprve přišly jugoslávské války, zdlouhavé, chaotické dělení bývalé jednotné republiky jižních Slovanů. Tyto války byly hrozné a krvavé. Nyní propukla další válka mezi Slovany - na Ukrajině.
Slovanský způsob života
Liší se Slované od ostatních národů? Těžko říct s jistotou, protože nijak nedokážeme posoudit každého jednotlivce. Slované rozhodně sdílejí podobné tradice a při cestě z Moskvy do Varšavy si člověk nemusí hned uvědomit, že lidé na ulicích vyrůstali v různých zemích. Totéž ale platí o Berlínu a Kodani nebo o Pekingu a Soulu.
Jisté je, že Slované skutečně mají svébytný pohled na svět, formovaný jejich zeměpisnou polohou, náboženstvím, kulturou a dějinami. Mnohé je pojí se západní Evropou, na druhé straně jsou ale zcela jedineční. A jen tak tyto rysy nezmizí.
Pětisetleté sny o slovanské jednotě dnes procházejí těžkými časy. Jak navíc ukázal nedávný spor mezi Polskem a Ukrajinou kvůli oslavování banderovské Ukrajinské povstalecké armády, není možné prostě rozdělit strany na tábor „promoskevský" a „prokyjevský". Slovanské spory jsou vyhrocené a mnohovrstevnaté.
To ale neznamená, že je čas se starých snů vzdát. Jeden můj kolega navštívil v roce 2014 městečko na severu Řecka. Když se místní dozvěděli, že se Krym znovu připojil k Rusku, Řekové i Slované rázem ožili. Jak se později ukázalo, chystali se na stěhování: mysleli si totiž, že když se Rusové vydali na jih, brzy musí dobýt Konstantinopol a vrátit ji Řekům.
Taková už je velkorysá povaha ruské duše.
