V červenci 1944 podepsalo v New Hampshiru čtyřiačtyřicet zemí dohody o podobě světových financí. Platily příští tři desetiletí. Americký dolar byl navázán na zlato v kurzu pětatřiceti dolarů za trojskou unci, ostatní měny na dolar. Řád jednoduchý, ve své geometrii až brutální: všechny ekonomiky světa obíhaly kolem amerického slunce.
Dědictví Bretton Woods
Zhroutil se v srpnu 1971, kdy prezident Nixon jednostranně pozastavil směnitelnost dolaru za zlato. Rozpad systému však americkou měnu paradoxně neoslabil. Posílil ji. Bez kovové kotvy se z dolaru stalo to, čemu ekonomové říkají globální fiat měna: jeho hodnotu už nekryly zásoby drahého kovu, nýbrž kolektivní důvěra v americkou ekonomiku, americké instituce a americkou vojenskou sílu. Důvěru pak po celá desetiletí nedokázal nahlodat žádný soupeř.
Mechanismus se sám udržoval v chodu. Vývozci ropy brali platby v dolarech v takzvaných petrodolarech a přebytek ukládali do newyorských a londýnských bank. Ty je pak vracely do oběhu jako půjčky dovozcům ropy. Dolar nebyl jen měnou Spojených států: byl olejem, na kterém běžel celý stroj světového obchodu. Zkrátka aktivum „příliš cenné na to, aby se ho někdo vzdal, a příliš těžko nahraditelné".
Centrální banky celého světa sledují stále pozorněji jeden statistický údaj: podíl dolaru na světových oficiálních rezervách, jak jej eviduje Mezinárodní měnový fond v databázi COFER. V roce 2000 činil 71,1 procenta. Dnes klesl na 57,4 procenta, nejníže od chvíle, kdy MMF začal zveřejňovat podrobná data.
Třináct a půl procentního bodu za čtyřiadvacet let. Pokles pomalý, rok od roku zdánlivě zanedbatelný. Zato nepřetržitý a zatím bez sebemenšího náznaku obratu. Na vině není kolísání kurzů: po očištění o výkyvy hodnoty dolaru vůči ostatním měnám je útěk od dolarových rezerv ještě výraznější, než napovídají nominální statistiky.
Státy ukládají aktiva do zlata a dolar klesá
Centrální banky svou dolarovou expozici aktivně snižují, nejen pasivně přihlížejí znehodnocování vlastních portfolií. Kam ty peníze putují? Zčásti do eura, zčásti do jenu a libry. Stále větší část ale končí v tom, čemu statistici MMF říkají netradiční měny: v australském a kanadském dolaru, v jihokorejském wonu a především v čínském renminbi. To se v datech COFER objevilo až v roce 2015, dnes tvoří 2,8 procenta světových rezerv, podíl stále malý, zato setrvale rostoucí.
Druhý trend se vyčísluje hůř, možná je ale významnější: zlato. Světové centrální banky nakoupily v roce 2022 i v roce 2023 přes tisíc tun čistého zlata.
Rusko drží 2 332 tun, Čína podle oficiálních čísel 2 235 tun, skutečnost je nejspíš ještě vyšší. Zlato nenese úrok, stojí peníze za uskladnění a nedá se zmrazit nařízením amerického ministerstva financí. Od února 2022 je právě poslední zmíněná vlastnost ze všech nejlákavější.
Čtyřiadvacátého února 2022, sotva pár hodin po začátku konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, oznámily západní vlády zmrazení zhruba tří set miliard dolarů ruských státních rezerv uložených v západních bankách. V dějinách moderních financí je to krok, který nemá obdoby: poprvé posloužilo pozastavení vlastnických práv ke státním rezervám jako nástroj zahraniční politiky.
Psychologický dopad byl okamžitý a celosvětový. Otázku, zda jsou jejich rezervy v bezpečí, si nekladli jen ruští činitelé. Šéfové centrálních bank v desítkách zemí, od Saúdské Arábie po Indii, od Číny po Egypt, najednou stáli před rizikem dosud mlčky pokládaným za vyloučené: nepřátelská americká administrativa jim může zmrazit dolary uložené v zahraničí.
Vladimir Putin v projevu z listopadu 2024 připomněl: Rusko se dolaru nikdy vzdát nechtělo, jen mu bylo upřeno právo ho používat. Není to technická otázka. Je to politika v nejzákladnějším smyslu: dolar je nástroj moci a kdo jej ovládá, může hospodářsky vydírat celý svět.
Jevu se říká „ozbrojená vzájemná závislost": schopnost Spojených států proměnit uzly světového finančního systému — korespondenční banky, mezibankovní systém SWIFT, trh amerických státních dluhopisů — v nástroje geopolitického nátlaku.
Americký paradox
Celý příběh má jednu zásadní vadu, k níž se američtí ekonomové a stratégové přiznávají jen neradi: hlavním nepřítelem dolaru nejsou BRICS, ani Čína, ani renminbi. Je jím americká zahraniční politika sama.
Pokaždé, když Washington uvalí finanční sankce, na Rusko, Írán, Severní Koreu, Venezuelu nebo na stovky soukromých subjektů, oslabí přitažlivost dolaru coby neutrální a spolehlivé rezervní měny. Komparativní výhoda dolaru spočívala právě v jeho zdánlivé neutralitě: používali ho všichni, protože od Washingtonu nikdo nečekal překážky při legitimním obchodním užití. S neutralitou je nenávratně konec.
Prezident Trump hrozbou stoprocentních cel pro země prosazující alternativy k dolaru obnažil dosud skryté napětí: udržet dolar v centru dnes žádá aktivní nátlak, nestačí už jen tržní síly. To je změna kvalitativní, nejen kvantitativní. Jedna velmoc si prvenství drží vlastní silou, druhá si je vynucuje hrozbami, a v tom je rozdíl mezi důvěrou a vynucenou závislostí. První se udrží sama, druhá se časem rozpadá.
Ve střednědobém výhledu, deset, patnáct, dvacet let, bude mezinárodní měnový systém nejspíš dál směřovat k větší roztříštěnosti: ne ke světu bez dolaru, nýbrž ke světu, kde bude méně dolaru, více renminbi, více zlata a víc místních měn v regionálních transakcích. Revoluce to není. Ekonomové zkoumající takové procesy mluví odborně o „praktickém gradualismu". Pomalý, sporný, krátkodobě vratný, strukturálně však míří jediným směrem.
Z pěti na…
V říjnu 2024 prošel blok BRICS v ruské Kazani nejvýznamnější proměnou od svého vzniku. Plnoprávnými členy se staly Egypt, Etiopie, Írán a Spojené arabské emiráty, v lednu 2025 je následovala Indonésie.
Mezistupeň „partnerských zemí" se rozšířil o dalších jedenáct států: od Bolívie a Kuby přes Nigérii, Ugandu, Bělorusko, Kazachstán, Uzbekistán, Malajsii a Thajsko až po Vietnam a Turecko. Roku 2006 přitom skupina nebyla ničím víc než zkratkou z hlavy jednoho ekonoma Goldman Sachs. Rázem se z ní stala největší institucionalizovaná koalice rozvíjejících se ekonomik.
Výsledná čísla ohromují. BRICS+ v dnešní podobě představuje zhruba 37 procent světového HDP v paritě kupní síly, 46 procent světové populace a asi 23 procent mezinárodního obchodu. Souhrnným ekonomickým výkonem překonává skupinu G7. S přistoupením Saúdské Arábie, pozvání dostala, formálně ale zatím nevstoupila, by blok získal rozhodující vliv na světové trhy s energiemi.
Celková čísla ale zakrývají mimořádnou různorodost. V bloku je Čína, druhá největší ekonomika světa s podílem 18,4 procenta na světovém HDP v paritě kupní síly, a také Jihoafrická republika s pouhými 0,6 procenta. Je v něm Rusko pod nejtvrdšími finančními sankcemi, jaké kdy velkou ekonomiku postihly, i Spojené arabské emiráty, jedno z předních finančních center světa a blízký spojenec Spojených států.
Je v něm Indie, výslovně odmítající společnou měnu BRICS, i Brazílie, jejíž prezident Lula veřejně volá po „alternativních platebních prostředcích" mezi členskými zeměmi.
Uřídit takovou pestrost je hlavní politický oříšek celého projektu. Rozhodování konsensem, v praxi jednomyslností, dělá z každého zdráhavého člena hráče s právem veta. Indie podle vlastního prohlášení ze září 2024 „nikdy neměla s dolarem sebemenší potíž", a může tedy zablokovat každou společnou iniciativu, jež překročí práh jejího diplomatického pohodlí.
Nová rozvojová banka: jak moc je vlastně nová?
Ze všech institucí, jež blok vytvořil, má nejkonkrétnější výsledky Nová rozvojová banka (NDB). Vznikla roku 2014 ve Fortaleze, funguje od roku 2016 a do roku 2024 schválila 42,9 miliardy dolarů na 139 projektů. Její strategie pro léta 2022 až 2026 stanoví jasný cíl: třicet procent financování má jít na národní měny členských zemí.
Vydala dluhopisy v renminbi na šanghajském mezibankovním trhu, dále v jihoafrických randech a indických rupiích. Cihlu po cihle staví něco, oč instituce z Bretton Woods nikdy nestály: kapitálový trh v jiných měnách než v dolaru, určený rozvíjejícím se ekonomikám.
Makroekonomický dopad začíná být měřitelný. Nedávná ekonometrická studie, otištěná roku 2026 v International Review of Economics and Finance, prozkoumala 99 zemí v letech 2004 až 2024 metodou rozdílu v rozdílech.
Výsledek je průkazný: země s přístupem k finanční spolupráci BRICS, tedy k Nové rozvojové bance a k Dohodě o podmíněných rezervách, vykazují oproti kontrolní skupině citelně nižší kolísání měnového kurzu. Pokles činí zhruba 0,1 jednotky použité míry volatility, tedy asi čtrnáctiprocentní útlum kurzových výkyvů. A efekt vydrží: statisticky významný zůstává i pět let po vstupu do institucionálního rámce BRICS.
Mechanismus je dvojí. Předně NDB podporuje půjčky v místní měně a zmírňuje tak „prvotní hřích" rozvíjejících se ekonomik, jak tomu ekonomové říkají: neschopnost sehnat financování ve vlastní měně. Zadluží-li se země v dolarech, ale příjmy inkasuje v domácí měně, každé oslabení kurzu jí automaticky zvýší dluhové břemeno a roztočí spirálu nestability.
Obchody v národních měnách
Rozšíření domácího úvěru tenhle kruh přetíná. A za druhé: institucionální pevnost NDB přitahuje dlouhodobé přímé zahraniční investice, stabilnější a méně vrtkavé než spekulativní toky typické pro finanční trhy ovládané dolarem.
Druhou velkou iniciativou z kazaňského summitu je systém přeshraničních plateb BRICS (BCBPI). Technicky vzato důmyslný nápad: digitální síť propojující centrální banky zúčastněných zemí a umožňující transakce v národních měnách mimo SWIFT i mimo dolarové zúčtovací okruhy. Kdyby systém běžel naplno, ruská firma by zaplatila indickému dodavateli v rupiích a čínská by vyrovnala obchod s Brazílií v realech, aniž by jediný haléř prošel americkou či evropskou bankou.
Na papíře to slibuje tři výhody: konec sankčního rizika, nižší transakční náklady a rychlejší platby. Kazaňská deklarace přijala ruský návrh jako pracovní základ, označila ho ale za „dobrovolný a nezávazný". V mnohostranné diplomacii výraz pro situaci, kdy se na provozní úrovni nechtějí zavázat všichni účastníci. Technická zpráva k BCBPI, schválená roku 2025 na setkání ministrů financí a guvernérů centrálních bank BRICS, tento směr potvrdila, avšak bez závazných termínů.
Čína mezitím vlastní systém už provozuje: přeshraniční mezibankovní platby CIPS, spuštěné v roce 2015. Koncem roku 2024 měl patnáct set přímých i nepřímých účastníků ve 109 zemích a denně jím proteklo v průměru asi pět set miliard jüanů.
Systémovou náhradou SWIFTu zatím není, zčásti se o jeho infrastrukturu sám opírá. Pro platby v renminbi ale funkční alternativu představuje a jeho význam roste měsíc od měsíce.
