Nýmandova cesta ke slávě
Sto dvacet sedm sloupů z bílého mramoru, každý vysoký téměř dvacet metrů, neslo střechu nad svatyní, k níž po dvě staletí putovali poutníci z celého tehdejšího světa. To, co věřící stavěli sto dvacet let, shořelo za jedinou noc. A to pouze proto, že jistý muž, o němž do té chvíle nikdo neslyšel a o němž by nikdo nikdy neuslyšel, se rozhodl, že chce, aby se o něm mluvilo. Jmenoval se Hérostratos.
Chrám shořel v podstatě celý. Konstrukce byla sice z mramoru, ale krov, stropy a vnitřní vybavení byly dřevěné — a jakmile se vzňaly, žár trámů trhal i kamenné sloupy a architrávy.
Zůstaly jen trosky; kultovní socha bohyně se podle tradice zachránila. Efesané pak vystavěli chrám znovu, na starých základech a ještě větší, a právě tato druhá stavba je oním divem světa, který obdivoval Antipatros ze Sidónu.
Hérostratos byl zatčen, mučen a následně popraven. Efesané k tomu ale přidali trest, který ho zasáhl nejvíc: usnesli se, že jeho jméno nesmí být nikdy vysloveno ani zapsáno – pod trestem smrti. Jenže se samozřejmě našel někdo, kdo zákaz nedodržel.
Další osudy Artemidiny svatyně
Roku 262 po Kristu, za nájezdů na maloasijské pobřeží v době císaře Galliena, chrám vyplenili a rozbořili germánští Góthové. Efesané tentokrát už neměli dost sil ani prostředků vystavět ho znovu v někdejší podobě. Svatyně zůstala poškozena a kult živořil.
V době křesťanské čas dokonal dílo zkázy – ne ohněm, ale postupným chátráním. Chrám přestal být cílem poutí a přišel o příjmy; ve čtvrtém století, po Theodosiových zákazech pohanských kultů, byl definitivně uzavřen. A jeho trosky se staly čímsi jako kamenolom: mramor z Artemidina chrámu putoval na křesťanské stavby v Efesu i mimo ně, sloupy podle tradice dokonce posloužily k výstavbě Hagie Sofie v Konstantinopoli.
Křesťanský Efes
Sám Efesos se přitom stal jedním z hlavních center nové víry. Podle legendy právě tam dožila Panna Maria, tam působil svatý Jan a tam se také roku 431 sešel koncil, jenž Marii prohlásil za Bohorodičku. Bohyni, jíž Efesané po staletí přinášeli oběti, vystřídala Matka Boží; a z divu světa zbyl jen močál, z něhož dodnes trčí jediný znovu vztyčený sloup.
Historik, který nedodržel zákaz psát o zkáze chrámu, se jmenoval Theopompos z Chiu. Právě jeho zásluhou se jméno žháře dochovalo až do našich časů.
Co na to psychologie?
V psychologii i v běžném jazyce se ustálil pojem hérostratovská sláva (hérostratovský komplex, herostratismus): touha po proslulosti za jakoukoli cenu, lhostejno, zda je získána činem obdivuhodným, nebo zavrženíhodným.
Definuje se jako motivace, v níž jde výlučně o to být zapamatován; obsah činu je vedlejší, rozhodující je jeho viditelnost a nesmazatelnost. Zloba, ideologie ani zisk zde nejsou hybnou silou. Tou je prázdnota, kterou daný takový člověk chce zaplnit pozorností.
V klinické řeči se hérostratismus popisuje jako patologická potřeba uznání u jedince, jemuž se nedostává žádné jiné cesty k významu: nemá schopnosti, postavení ani dílo, jimiž by na sebe upozornil, a proto sáhne po destrukci - protože bořit umí každý.
Kriminalisté o tom také něco vědí…
Kriminologové týmž termínem označují motiv některých žhářů a masových vrahů – dnes se tomu říká fame-seeking (vyhledávání slávy) – pachatelem, který od počátku koncipuje čin jako podívanou pro média a jehož hlavní odměnou je vidět své jméno v novinových titulcích.
Právě proto některé policejní sbory a redakce dnes zásadně jméno takového pachatele nezveřejňují. Po dvaadvaceti stoletích vlastně opakují usnesení efesských radních – s podobně nejistým výsledkem.
Problém naší doby?
Hérostratos nebyl jediný člověk s tímhle problémem. Dějiny znají celou řadu mužů, kteří pochopili, že destrukce je nejlevnější cestou k nesmrtelnosti. Určitě by do téhle kategorie patřil vrah Filipa Makedonského Pausaniás – antičtí autoři zaznamenali podání, podle nějž se ho kdosi ptal, jak dosáhnout věhlasu, a dostalo se mu odpovědi, že zabitím toho, kdo největší činy vykonal.
Mark David Chapman, který v prosinci 1980 zastřelil Johna Lennona, čekal na místě činu s knihou v ruce, dokud nepřijela policie; sám později přiznal, že chtěl ukrást slávu člověka, jehož obdivoval.
Muž, který o čtvrt roku později střílel na prezidenta Reagana, tak jednal proto, aby na sebe upoutal pozornost herečky, pro niž byl v podstatě neviditelný.
Roku 1972 rozbil maďarský geolog kladivem Michelangelovu Pietu ve svatopetrské bazilice a přitom křičel, kdo je. Pochybnou slávu tedy získal, jen tvář Panny Marie musela být složena z desítek úlomků.
A do téže řady patří zdaleka ne náhodou i střelci ze současných amerických škol, kteří před činem natáčejí videa a sepisují manifesty, protože publikum je pro ně důležitější než samotný čin.
Rozdíl mezi Efesem a dneškem je jediný, zato podstatný: efesští radní museli jméno žháře zamlčet pod zákonem, kdežto dnešní pachatel má k dispozici síť, která jeho jméno rozšíří dřív, než oheň stačí dohořet. Hérostratos potřeboval zničit obrovský chrám – jeho následovníci si vystačí s telefonem.
