Bohuslav Chňoupek patřil mezi nejvýraznější československé diplomaty a politiky. Jeho sté výročí narození vybízí k alespoň letmému zhodnocení jeho role – a tedy i role Československa – zejména v éře uvolňování napětí známé jako politika détente (mírové koexistence) mezi Východem a Západem.
Diplomacie nebyla jen kývačem jako dnes
Je třeba si uvědomit, že jeho novinářská, spisovatelská, politická a diplomatická činnost probíhala v době vrcholné studené války, jejíž důsledky limitovaly hranice možného. Kdo tuto dobu osobně neprožil, nevyčte z knih, filmů a vyprávění její komplikovaný obsah i vše co konflikt mezi Východem a Západem znamenal.
Bohuslav Chňoupek vystudoval Vysokou školu hospodářských věd v Bratislavě. Od mládí byl aktivním novinářem, od roku 1945 členem Komunistické strany Československa. Působil jako ústřední ředitel Československého rozhlasu. Byl velvyslancem v Moskvě a od roku 1971 do roku 1988 zastával nejednoduchou funkci ministra zahraničních věcí ČSSR.
Byl klíčovým aktérem při vyjednávání a rozvíjení vztahů se západními státy a podporoval snahu o snížení mezinárodního napětí v hranicích Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Bohuslavem Chňoupkem vedená československá diplomacie nebyla jen jejím účastníkem “do počtu” (jako to za “svobodných poměrů” vidíme dnes), ale aktivním tvůrcem.
Jako účastník řady mezinárodních konferencí prosazoval pevné ukotvení výsledků helsinského procesu, který tvořil pilíř evropského uvolňování napětí, kolektivní bezpečnosti v Evropě a mírového soužití.
Smlouva se Západním Německem
Klíčovou roli sehrál při vyjednávání průlomové Smlouvy o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo, která do dějin diplomacie vešla jako Pražská smlouva z 11. prosince 1973. Ta byla součástí širší takzvané východní politiky (Ostpolitik) kancléře Willyho Brandta a zahrnovala sérii smluv se středo a východoevropskými státy.
Pro nás byla tato smlouva významná především proto, že poprvé vyřešila otázku platnosti (lépe řečeno neplatnosti) Hitlerova Mnichovského diktátu z roku 1938. Smlouva byla ratifikována oběma parlamenty a vstoupila v platnost 19. července 1974.
Pražská smlouva je považována za jeden z nejvýznamnějších úspěchů diplomatické kariéry Bohuslava Chňoupka. Otevřela cestu k normalizaci československo-západoněmeckých vztahů a byla předchůdkyní pozdější Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992 kancléře Helmutha Kohla a premiéra Václava Klause.
Při jejím hodnocení je třeba si uvědomit bipolaritu světa určovanou „železnou oponou“. Teprve pak pochopíme, že v této realitě rozděleného světa pragmatická diplomacie ministra zahraničí ČSSR slavila vrcholný úspěch.
Nejdéle sloužící diplomat po Benešovi
Bohuslav Chňoupek setrval ve funkci ministra zahraničí až do října 1988. Byl tak po prezidentu Edwardu Benešovi druhou nejdéle sloužící osobností československé diplomacie. Ve pozici ministra zahraničních věcí přispěl k tomu, že Československo hrálo významnou roli při formování postojů k evropské bezpečnosti, protože konkrétními kroky usilovalo o „stabilní a předvídatelné“ vztahy se státy Západu.
Ale nejen to. V té době také nabíralo na intenzitě národně osvobozenecké hnutí v řadě rozvojových zemí, což významně proměňovalo politickou mapu světa. Ministr osobně dbal o to, aby i v tomto procesu hrála československá diplomacie aktivní úlohu. Bohužel předstih, který jsme na mnoha místech světa v těchto zemích před Západem měli, byl v době po listopadovém státním převratu z krátkozrakých ideologických důvodů opuštěn a ztracen.
Především však jeho působení v době détente potvrzuje, že i státy střední a východní Evropy mohou spoluurčovat rámec evropského bezpečnostního dialogu a přispívat k mírovému soužití odlišných společenských systémů a nebýt jen v roli kývačů a převodních pák zájmů velmocí – dnes zase těch západních.
Bohuslav Chňoupek byl bezesporu jednou z velkých postav československé diplomacie. Diplomacie složité, limitované studenou válkou, diplomacie hledající ono „možné“, které dovoluje znesvářeným stranám dobrat se míru a jeho prostřednictvím dojít k “normálním” přátelským vztahům.
Nic na tomto prokazatelném faktu nezmění dnešní „adolescentní” vykladači dějin, kteří nás suverénně poučují o době, kterou jsme naplno prožívali, zatímco oni ještě nebyli na světě. Nezmění fakta a činy, protože ty se jednou provždy staly.
Zvláště tito oddaní propagandisté Západu by si měli připomenout slova amerického prezidenta Lincolna:
„Můžete klamat některé lidi nějaký dobu, některé dokonce po celý čas, ale nikdy ne všechny a po celý čas.“
Chcete-li vědět o této uměle “zapomenuté” pozoruhodné postavě našich nedávných dějin více, otevřete Bránu poznání.
