V červenci 2026 otevřel předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura debatu o zrušení devátých tříd základní školy s tvrzením, že by veřejné rozpočty ušetřily až padesát miliard korun. Návrh podpořil premiér Andrej Babiš, ministr školství Robert Plaga jej odmítl jako nekoncepční a průzkum agentury Median ukázal, že proti zkrácení docházky se staví dvaašedesát procent lidí, nejsilněji mladá generace.
Debata přichází přesně třicet let poté, co devátý ročník znovu získal povinnou podobu. Rozhodla o tom novela školského zákona z roku 1995 a v lavicích se změna projevila od září 1996. Za posledních osmdesát let se délka české základní školy měnila šestkrát. Pokaždé o ní rozhodl stát a pokaždé měl důvody, které se školou souvisely jen zčásti.
Šestkrát tam a zpět
Zákon o jednotné škole z roku 1948 zavedl devět let povinné docházky pro všechny děti od šesti do patnácti let. Vydržel pět let. V roce 1953 převzalo Československo sovětský model, docházku zkrátilo na osm let a zrušilo samostatná gymnázia. V prosinci 1960 přišel obrat zpět: školský zákon číslo 186/1960 Sb. prodloužil docházku znovu na devět let a stvořil základní devítiletou školu, tedy ZDŠ, jejíž zkratku dodnes nosí ve vysvědčení celé generace. Od téhož roku dostávali žáci učebnice zdarma.
Další zvrat připravil dokument ústředního výboru KSČ nazvaný Další rozvoj československé výchovně vzdělávací soustavy. Reforma se rozjela od září 1976 a devátý ročník během několika let mizel ze škol postupně, ročník po ročníku. Školský zákon číslo 29/1984 Sb. pak zakotvil stav, který stojí za pozornost: Základní škola trvala osm let, povinná školní docházka ovšem deset. Poslední dva roky žáci plnili na středních školách a učilištích.
Po listopadu 1989 se kyvadlo pohnulo znovu. Novela z roku 1990 vrátila devátý ročník do škol, nechala jej však dobrovolný. Zůstávaly v něm hlavně děti, které nemířily dál, a vznikla takzvaná sběrná devítka. Tenhle stav skončil až novelou z roku 1995 a od školního roku 1996/1997 platí dnešní podoba.
Mezi lidmi, kteří dnes vedou firmy, úřady i školy, proto existuje celá skupina Čechů, kteří devátou třídu nikdy nezažili. Premiér Babiš na to v létě sám upozornil, když jako důkaz funkčnosti osmiletky uvedl ministryni financí Alenu Schillerovou.
Rok, který se stal čekárnou
Kritika devátého ročníku má reálný základ a nepřichází jen z politiky. Ředitelé i učitelé upozorňují, že jednotná přijímací zkouška proměnila poslední rok základní školy v přípravný kurz. Výuka se zužuje na to, co se objeví v testu, a všechno ostatní ustupuje. Ředitelka Petra Mazancová v rozhlasové debatě připustila, že osm let by na základní vzdělání v dnešním rozsahu pravděpodobně stačilo. Ředitel Martin Šmahel ze základní školy v Plaňanech zároveň odmítl, aby se změna stavěla na úspoře miliard.
Je tu ovšem jeden praktický problém: pokud by osmé a deváté ročníky skončily v jednom roce společně, procházel by středními školami zdvojený ročník se vším, co k tomu patří, od kapacit tříd po místa na učilištích. Analytička organizace EDUin Nikola Šrámková k tomu dodává, že by změna nejvíc dopadla na děti z rodin bez informací, podpory a ambicí, které je nasměrují k delší vzdělávací dráze.
Kolik let smí stát formovat člověka
Argument o rychlejším dospívání zní přesvědčivě a částečně sedí. Celostátní antropologické výzkumy, které se v Česku opakovaly od roku 1951 do roku 2001 vždy po deseti letech, doložily posun puberty do nižšího věku.
Přihlášku na střední školu podávají žáci v devátém ročníku, tedy zhruba v patnácti letech. Osmiletá škola by tuhle volbu posunula na čtrnáct a u víceletých gymnázií se rodiny rozhodují ovšem už v jedenácti.
Povinná školní docházka je jediný nástroj, kterým stát dosáhne na každé dítě bez výjimky. Komunistický režim si toho byl plně vědom. Občanská nauka v osmém ročníku obsahovala tematický celek Základy marxisticko-leninského světového názoru a komunistické morálky. Branná výchova, plynové masky a hod cvičným granátem provázely každého, kdo chodil do školy v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Jana Černá ve své disertaci o socialistické škole popisuje tehdejší školu jako továrnu, v níž se ze suroviny dětství vyráběli občané. Povinná docházka režimu zaručovala, že tímto působením projde skutečně každý, protože po únoru 1948 neměla socialistická škola žádnou oficiální konkurenci.
Z toho plyne jeden argument: čím kratší povinná škola, tím kratší dosah státní ideologie. Dnes je tato otázka obzvlášť palčivá, ačkoli dřívější československá zkušenost jej v něčem obracela naruby. Povinná docházka trvala deset let a poslední dva roky se odehrávaly na učilišti nebo střední škole, tedy pod stejným dohledem, jen v jiné budově. Skutečným účinkem zkrácení bylo dřívější roztřídění čtrnáctiletých dětí do drah, ze kterých se špatně vystupovalo. Stát ve skutečnosti získal rok navíc na to, aby o osudu člověka rozhodl za něj.
Otázka tedy nezní, kolik ročníků má základní škola mít, ale: komu ten patnáctý rok života patří? Objevil se také argument, že když politik navrhne zkrátit dětství proto, aby ušetřil rozpočtu a dostal mladé lidi dřív na trh práce, zachází s rokem cizího života jako s vlastním majetkem.
Dnes je ovšem situace jiná. Indoktrinace “jediným správným” názorem zesiluje, takže na naše děti zbrojí zástupy tuzemských i zahraničních neziskovek. Jakkoli je otázka osmileté nebo devítileté docházky diskutabilní, argument o svobodě rodiny a dítěte je třeba v této situaci stavět na první místo.
