Britský patent číslo 12039 nesl střízlivý název „Vylepšení v přenosu elektrických impulsů a signálů”. Za tou úřední formulkou se však skrýval vůbec první bezdrátový telegraf na světě. Začínala éra, v níž se informace daly šířit rychlostí blesku — a v níž se z nového média stala současně zbraň.
Mladík s kufrem plným drátů
Guglielmu Marconimu nebylo ani třiadvacet, přesto se z Itálie vypravil s aparaturou tak podezřelou, že o ní celník v Doveru raději zpravil admiralitu. Navázal na objevy svých předchůdců: James Clerk Maxwell elektromagnetické vlny předpověděl teoreticky, Heinrich Hertz je dokázal v laboratoři a Marconi šel ještě dál. Pochopil totiž, že na neviditelných vlnách lze přenášet zprávy, a hlavně že je to slibný obchod.
Měl pravdu, věci se ostatně daly rychle do pohybu. Už na podzim 1896 předvedl přístroj britské poště a armádě na Salisburské pláni, v prosinci 1901 překlenul jeho signály Atlantik a o rok později putovala přes oceán první skutečná zpráva. Svět se náhle zmenšil.
Spor o otcovství a jeden houževnatý mýtus
Kdo však ve skutečnosti „vynalezl rádio”? Ta otázka plodí vášnivé debaty dodnes. Často se tvrdí, že Nejvyšší soud Spojených států v roce 1943 rozhodl ve prospěch Nikoly Tesly, skutečnost je ovšem zajímavější a rozhodně méně černobílá.
Spor Marconi Wireless Telegraph Co. versus United States soud uzavřel spor 21. června 1943 a zneplatnil v něm jeden z Marconiho patentů na ladění obvodů, opřel se přitom o starší patenty včetně dvou Teslových. Jenže soudci se otázce, kdo je otcem rádia, vědomě vyhnuli — zajímala je výhradně platnost konkrétního technického patentu a válečné odškodné za jeho užívání armádou. Populární zkratka „Tesla porazil Marconiho a vynalezl rádio” tak pravdu spíše ohýbá, než osvětluje.
Smutná tečka nakonec patří Teslovi. Zemřel v lednu 1943, pouhých pár měsíců před rozsudkem. Marconi si naproti tomu už roku 1909, společně s Karlem Braunem, vysloužil Nobelovu cenu za fyziku.
Médium vchází do obýváků
Tištěné noviny mluvily ke čtenáři den staré, kdežto rádio hovoří teď a tady — a navíc ke všem najednou. Nastala tím revoluce ve způsobu, jakým se k lidem dostávaly zprávy, hudba i hlasy politiků.
My v českých zemích jsme u toho navíc vůbec nezaostávali, ba dokonce jsme patřili k průkopníkům. Pravidelné vysílání u nás odstartovalo již 18. května 1923 ze stanu (vypůjčeného od skautů) na poli ve Kbelích, aby se do českého éteru ozvalo první legendární „Haló, haló”.
Začátky byly skromné až dojemné: pršelo, posluchačů se sešla jen hrstka a stěny stanu museli lidé přidržovat zevnitř, aby je neodnesl vítr. Přesto se tímto dnem Československo stalo po Velké Británii teprve druhou evropskou zemí s pravidelným rozhlasem vysíláním — na tehdejší dobu malý technologický zázrak a současně pádný doklad sebevědomí mladé republiky.
Nadšení pak rostlo závratným tempem. Na Václavském náměstí instalovali reproduktory, lidově zvané „mluviče”, a kolemjdoucí u nich užasle postávali. České slovo „rozhlas” se však začalo používat až v roce 1924, předtím se běžně mluvilo o „radiofonii”.
Osmá velmoc
Cokoli dokáže oslovit celý národ naráz, po tom dříve či později sáhne moc. „Rádio je osmá velmoc,” prohlásil německý ministr propagandy Joseph Goebbels — a choval se přesně podle toho.
Klíčem úspěchu se mu stal lidový přijímač pro každého. Levný aparát Volksempfänger, typ VE 301, dostal své číslo podle 30. ledna 1933, tedy dne, kdy se Hitler stal kancléřem, a stál pouhý zlomek ceny běžných přístrojů. Výsledek byl ohromující: koncem 30. let mělo doma přijímač už přes sedmdesát procent Němců. Zařízení bylo pochopitelně záměrně laděno hlavně na místní stanice, a jakmile vypukla válka, stal se poslech zahraničního vysílání trestným činem.
Dosáhlo to i na nás. Po okupaci a vzniku protektorátu v roce 1939 putoval český rozhlas pod německou správu a ocitl se přímo pod dohledem Goebbelsova ministerstva. Médium budované mladou republikou s takovou pýchou tak nakonec posloužilo cizí propagandě.
Dvojí ostří
Z toho však nelze vinit Marconiho. Rádio je pouhý nástroj a všechno závisí na tom, kdo má k vysílání přistup.
Jeho světlou stránku ukázal záhy například Titanic. Když loď v dubnu 1912 narazila na ledovec, vyslali bezdrátoví operátoři tísňové volání a přivolaná pomoc stačile ještě zachránit stovky lidí. Katastrofa navíc přiměla úřady k novým předpisům a lodím nově nařídila nepřetržité radiové spojení. Totéž médium tedy zachraňovalo životy, šířilo osvětu, spojovalo vzdálené kraje a přinášelo kulturu i sport.
Týž vynález začal sloužit jako hlásič bouře na moři i přenašeč koncertů, stejně jako lidem dokáže dnem i nocí vlévat do mysli třeba jen jediný povolený názor. Demokratizace informací a centralizovaná manipulace se éterem šířily ruku v ruce.
Jak to vlastně fungovalo
Princip byl na svou dobu geniálně prostý. Vysílač s jiskřištěm vytvářel rychlé elektrické výboje a ty rozechvěly Hertzovy vlny; vzduchem se pak nesly až k přijímači. Tam signál zachytil takzvaný koherer, citlivá skleněná trubička, a proměnil neviditelnou vlnu v impuls pro telegrafní přístroj nebo slyšitelnou reprodukci zvuku.
Samotná možnost vysílat na stejném území více stanic přišlo velmi záhy, díky principu ladění, aby se jednotlivé stanice navzájem přestaly rušit. To bylo ostatně o desítky let později jádrem onoho sporu Marconiho s dědici Teslových myšlenek.
Je to na nás
Taková byla tedy dráha jednoho nenápadného úředního dokumentu. Patent z 2. června 1896 otevřel věk masové komunikace a otázka, tehdy zcela netušená, zní stejně naléhavě i dnes:
Kdo ovládá éter, ovládá i to, čemu lidé věří.
