Načasování operace Epická zuřivost zapadá před další jednání mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho čínským protějškem Si Ťin-pchingem v Pekingu, což naznačuje pokus vyjednávat z pozice maximální síly. V tomto výkladu se USA snaží demonstrovat donucovací kapacity na více frontách, od Panamy přes Venezuelu až po Írán, a tím signalizovat odhodlání a omezit manévrovací prostor Číny.
Čínská výzva k deeskalaci situace kolem Íránu
Tato strategie však nese vážná rizika. Dlouhodobá konfrontace s Íránem by mohla USA zaplést do dalšího otevřeného konfliktu, který by vyčerpával politický kapitál, vojenskou připravenost i fiskální zdroje. Čínští experti operaci označili za riskantní hazard, který se může vymknout kontrole Washingtonu. Pokud by konflikt metastázoval, mohl by paradoxně posílit postavení Číny jako relativně zdrženlivé a na stabilitu orientované velmoci, zejména napříč globálním Jihem, kde je skepse vůči západním vojenským intervencím hluboká.
Oficiální rétorika Pekingu toto postavení odráží. Čínské ministerstvo zahraničí vyzvalo k „okamžitému zastavení vojenských akcí, žádné další eskalaci napjaté situace, obnovení dialogu a jednání a k úsilí o zachování míru a stability na Blízkém východě“. Po zprávách o zabití nejvyššího íránského vůdce Alího Chameneího Peking přitvrdil tón a čin odsoudil jako „závažné porušení íránské suverenity a bezpečnosti“. Ministr zahraničí Wang I prohlásil, že otevřené zabití vůdce suverénního státu je nepřijatelné.
Použitý jazyk je kalibrován tak, aby zdůraznil tři principy: okamžité ukončení nepřátelství, návrat k diplomacii a odpor vůči jednostranné vojenské akci bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Komentáře státních médií zasadily krizi do delší perspektivy amerického vojenského dobrodružství od Iráku přes Libyi až po Sýrii a tvrdí, že intervence ospravedlňované stabilitou opakovaně vedly k dlouhodobému chaosu. „Uchylovat se k síle právě ve chvíli, kdy diplomacie ukazuje naději, vysílá nebezpečný signál,“ varoval komentář agentury Xinhua a zdůraznil tak čínský nárok na obranu mezinárodního práva a zásady nevměšování zakotvené v Chartě OSN.
Hormuzský průliv a ropa pro Čínu
Za těmito prohlášeními se skrývá souhrn tvrdých zájmů, především energetická bezpečnost. Nejnebezpečnější proměnnou pro Peking je Hormuzský průliv, námořní úzké hrdlo, kterým proudí podstatná část světové ropy. Přibližně 44 % čínského dovozu ropy pochází ze širšího Blízkého východu. Jakékoli narušení v Hormuzu by se přímo promítlo do čínské ekonomiky a ohrozilo průmyslovou výrobu, dopravní sítě i domácí cenovou stabilitu.
Írán v této rovnici zaujímá mimořádně citlivou pozici. Čína nakupuje více než 80 % íránského vývozu ropy. Oficiální celní data rozsah tohoto obchodu podhodnocují, protože sankce vedly k propracovaným praktikám falšování dat. Pro Peking tak Írán a Venezuela zůstávají klíčovými, byť diskrétními, pilíři jeho energetického mixu.
Energie je však jen jednou dimenzí vztahu. V roce 2021 Čína a Írán podepsaly 25letý rámec komplexní spolupráce pokrývající energetiku, infrastrukturu, telekomunikace a dopravní koridory napojené na iniciativu Pásu a stezky. Geografie Íránu – spojující Střední Asii, Perský záliv a východní Středomoří, z něj činí klíčový uzel čínské západní konektivity. Železniční propojení a přístavní investice slibují začlenění Íránu do transkontinentálních dodavatelských řetězců, které snižují závislost na námořních trasách zranitelných vůči americké námořní dominanci.
Čína podporuje hospodářský rozvoj Íránu
Společné výsledky, byť často méně viditelné než mediálně atraktivní megaprojekty, jsou hmatatelné. Čínské společnosti se podílely na modernizaci částí íránské železniční sítě a přispěly k nákladním koridorům spojujícím vnitrozemská průmyslová centra s přístavy v Perském zálivu. Energetická spolupráce zahrnovala dlouhodobé dodavatelské kontrakty i investice do těžby. Partnerství v telekomunikacích rozšířilo digitální infrastrukturu. Politicky se Peking snažil zmírnit izolaci Íránu podporou jeho vstupu do multilaterálních uskupení, jako jsou BRICS a Šanghajská organizace spolupráce, čímž Teherán začleňuje do institucí oslabujících západní centralitu.
Čínská podpora má však jasné limity. Během dvanáctidenní války v roce 2025 Peking kritizoval americké a izraelské údery, ale zdržel se materiální pomoci. Tato zdrženlivost vyvolala otázky ohledně spolehlivosti Číny jako strategického partnera. Teherán může oceňovat diplomatické krytí a ekonomickou spolupráci, ale v okamžicích akutní krize naráží na realitu, že Peking kvůli Íránu neohrozí své širší globální zájmy.
Čína ostatně nechce Írán vyzbrojený jadernými zbraněmi. Militarizovaný íránský program by mohl vyvolat regionální požár a spustit řetězovou reakci napříč Blízkým východem i do oblastí blíže čínským hranicím. Z pohledu Pekingu držení jaderných zbraní násobí nejistotu a podkopává stabilní vnější prostředí potřebné pro ekonomický rozvoj.
Oslabení USA pro vojenské akce v Indo – pacifiku Číně vyhovuje
Tato ambivalence formuje čínskou reakci na současnou krizi. Úplný kolaps íránského režimu, zejména pokud by jej nahradila prozápadní vláda, by představoval strategický neúspěch. Oslabil by přístup Číny k levnějším energetickým dodávkám a mohl by přeorientovat klíčového partnera iniciativy Pásu a stezky. Zároveň by však oslabený, ale přeživší Írán mohl být ekonomicky ještě závislejší na Číně, čímž by se prohloubily asymetrické vazby. Sankce a izolace tlačí Teherán směrem k Pekingu a posilují čínskou páku v otázkách cen, investičních podmínek i politického sladění.
Krize se také promítá do systémové soutěže Číny se Spojenými státy. Omezená eskalace, která zvýší strategické a finanční náklady amerického působení v Zálivu, může Pekingu vyhovovat. Pokud bude Washington pohlcen blízkovýchodními krizemi, nasazováním námořních sil, řízením alianční politiky a financováním dlouhých operací, může mít méně zdrojů pro indo-pacifické iniciativy zaměřené na omezování Číny. To neznamená, že Peking usiluje o válku. Spíše kalkuluje s tím, že americká přetíženost postupně eroduje americkou hegemonii.
Tato logika zapadá do širšího čínského cíle: podkopávat, nikoli nahrazovat, primát USA. Peking neusiluje o replikaci globální vojenské stopy Washingtonu. Místo toho prosazuje alternativní příběh založený na suverenitě, nevměšování a rozvoji. Odsuzováním jednostranných úderů a zdůrazňováním diplomacie se Čína stylizuje do role odpovědného aktéra, i když může tiše těžit ze strategických rozptýlení svého hlavního rivala.
Sázky sahají daleko za Teherán
Manévrovací prostor Pekingu je však omezen strukturálními zranitelnostmi. Hormuzský průliv zůstává úzkým hrdlem mimo přímou kontrolu Číny. Na rozdíl od USA Čína postrádá hustou síť regionálních aliancí a předsunutých sil v oblasti Perského zálivu. Její námořní přítomnost se sice rozšiřuje, ale ve srovnání s americkou Pátou flotilou je omezená. Čína se proto musí při ochraně svých zájmů spoléhat na diplomacii a multilateralismus, což posiluje její důraz na deeskalaci.
Existuje i reputační riziko. Pokud bude Čína vnímána jako aktér, který nestabilitu geopoliticky využívá, může její nárok na principiální neutralitu erodovat. Naopak pokud bude považována za nespolehlivého partnera neochotného nést náklady, státy mohou své angažmá vyvažovat. Křehká rovnováha – politická a ekonomická podpora Íránu při současném vyhýbání se zapletení do jeho vojenských střetů – prověří diplomatickou obratnost Pekingu.
Celkově reakce Číny na íránskou krizi odráží vícevrstvý kalkul. Na taktické úrovni usiluje o okamžitou deeskalaci, aby ochránila energetické toky a regionální stabilitu. Na strategické úrovni sleduje, jak se americké donucovací chování promítá do globálního mínění a alokace zdrojů. Dvojsečná povaha washingtonského přístupu, projekce síly při současném riziku přepětí, vytváří pro Peking jak hrozby, tak příležitosti.
Pokud se konflikt vymkne kontrole, ekonomické otřesy by mohly podkopat čínský růst a zkomplikovat její rozvojovou agendu. Sázky tedy sahají daleko za Teherán. Dotýkají se samotného jádra čínské velké strategie: zajistit materiální základy svého vzestupu a současně přetvářet architekturu mezinárodního řádu. V tomto smyslu není válka s Íránem pro Peking vzdáleným bojištěm. Je to zátěžový test čínského nástupu jako globální mocnosti v turbulentním a sporném světě.
