Mnoha legendami opředená „Invaze v Zátoce sviní“, byl pokus prostřednictvím „obojživelného“ vojenského výsadku, jehož cílem bylo svrhnout (tehdy poměrně krátce existující) režim Fidela Castra na Kubě, který se v oblasti zahraniční politiky vydal autonomní, na USA nezávislou cestou.
Zátoku sviní nebo duhových rybek?
Na úvod budiž řečeno, že nepochybnou historickou a jazykovou zajímavostí je to, že místopisný název (resp. jeho překlad) „Zátoka sviní“ je v podstatě naprosto chybný. Bahía de Cochinos, jak zní původní název místa ve španělštině, odkazuje k termínu „cochino“, což znamená jednak „vepřů, ale také označení duhově zabarvené ryby, která se v předmětné zátoce vyskytuje. Anglický překlad „Bay of Pigs“ tuto skutečnost zřejmě vůbec nezaznamenal. A, samozřejmě, v českém překladu, kde máme na výběr, zní termín „Zátoka sviní“, mnohem expresivněji, zajímavěji a zapamatovatelněji než neutrálnější „Zátoka vepřů“.
Invaze na Kubu se odehrávala téměř plně v režii americké zpravodajské služby CIA. A skončila naprostým krachem, který rozhodl o dalším politickém směřování Kuby na celá dlouhá desetiletí. O tom, že byla součástí tzv. mezinárodního socialistického bloku v čele se Sovětským svazem, nikoli via facti kolonií a vazalem Spojených států amerických jako dlouhá léta předtím.
Co přesně se tedy tehdy, v dubnu roku 1961, v Zátoce sviní odehrálo? A co tomu bezprostředně předcházelo?
Když v lednu 1959 na Kubě padl diktátorský režim prezidenta Fulgencia Batisty, zareagovali Američané na tuto změnu poměrně pozitivně. Batista totiž vnitrostátně představoval všeobecně nenáviděnou figuru, zapletenou do rozsáhlé korupce a těsných kontaktů s mafií.
USA udělaly z Fidela Castra komunistu
Velmi brzy se však ukázalo, že nová „revoluční“ (ovšem tenkrát ještě rozhodně ne komunistická) vláda Fidela Castra nebude pokračovat v dosavadním kursu kubánské zahraniční politiky, kterým dosud bylo totální podřízení zájmům Spojených států. O Castrově tehdejší politické profilaci nesmírně zajímavě hovoří mj. vynikající český politolog Oskar Krejčí:
„Tvrdit, že Fidel Castro byl komunista, je naivní. Nikita Chruščov říkal, že z něj pomocí Američanů komunistu vychová. Americká zahraniční politika vůči Kubě byla od začátku špatná. Tvrdý přístup k Latinské Americe, který praktikuje Washington, vyrábí všechny Cháveze nebo Fidely Castry. Chyba je v neurvalém americkém paternalismu.“
Otevřený konflikt mezi USA a Kubou vypukl poté, co Castro provedl pozemkovou reformu a vyvlastnil majetek zahraničních, tedy především amerických společností. Není divu, že se téměř okamžitě cílem USA stalo Kubu za každou cenu izolovat a zabránit podobné revoluci v jiných částech Latinské Ameriky.
Spor vygradoval až k přerušení vzájemných diplomatických vztahů a způsobil, že se Castro začal orientovat na hospodářskou a vojenskou spolupráci se Sovětským svazem a zeměmi tzv. socialistického tábora. Protože se snaha (různými sankcemi) izolovat Kubu diplomaticky minula účinkem, rozhodly se Spojené státy Castra svrhnout silou.
Příprava převratu na Kubě
Prezident Dwight Eisenhower tedy koncem roku 1959 pověřil Ústřední zpravodajskou službu (CIA), aby připravila plán na odstranění Castrova režimu pomocí speciální tajné operace. S akcemi tohoto typu měla CIA v té době již docela bohaté zkušenosti: zlikvidovala komunistické partyzány na Filipínách, podílela se na svržení vlády Mohammada Mossadeka v Íránu v roce 1953 a o rok později odstavila od moci guatemalského prezidenta Árbenze.
Na Eisenhowerův pokyn dal tedy tehdejší ředitel CIA Allen Dulles absolutní prioritu přípravě převratu na Kubě. Plán s kódovým označením Pluto spočíval zejména ve výcviku a vyzbrojení dobrovolníků z řad kubánských emigrantů v USA a posléze v jejich plánovaném vylodění na Kubě. Agenti CIA na Kubě totiž domů hlásili, že nespokojenost s novým režimem roste, a že jakmile se jednotky emigrantů vylodí, přidají se k nim místní obyvatelé stejně jako před pár lety ke Castrovi. Rada národní bezpečnosti USA tento plán schválila v březnu 1960.
Původně se předpokládalo vylodění invazních skupin u města Trinidad, asi 270 km jihovýchodně od Havany. Jeho výhodou bylo, že mělo přístav i letiště a v nedalekých horách již působily menší proticastrovské povstalecké skupiny. Po převzetí kontroly nad oblastí měly USA uznat připravenou prozatímní vládu okolo José Miróa Cardony a ta je následně měla požádat o oficiální vojenskou pomoc.
Brigáda kubánských migrantů cvičených CIA
Nový prezident John Kennedy, zvolený na podzim roku 1960, však Trinidad považoval za příliš okázalé místo zahájení invaze a ve snaze neupozornit na roli USA v chystané operaci požadoval méně nápadné vylodění. Plánovači CIA tedy zvolili Zátoku sviní, cca 160 kilometrů západně od Trinidadu. Nové místo však představovalo z vojenského hlediska určitou past. Bažiny obklopující zátoku neposkytovaly dostatečný úkryt pro invazní jednotky a do hor bylo odtud příliš daleko.
Plán invaze byl následující: zajistit asi čtyřicetikilometrový pás bažinatého pobřeží, obsadit letiště a dopravit na ostrov exilovou vládu, která by okamžitě požádala o přímou pomoc Američanů. „Na papíře“ to vypadalo jednoduše. CIA zároveň dlouhodobě verbovala kubánské přistěhovalce. Do července 1960 probíhal jejich výcvik na malém ostrově Useppa a dalších místech na Floridě, kvůli zvyšujícímu se počtu rekrutů však bylo třeba vytvořit nové základny v Guatemale. Jednotka tam dislokovaná dostala kódové označení Brigáda 2506.
Označení „Brigáda 2506“ pro tuto jednotku má svůj původ v čísle vojenské známky Carlose Rodrigueze Santany, který zemřel během výcviku v Guatemale. Kromě toho probíhal v USA a Guatemale také výcvik bojových potápěčů a tankistů, zatímco nácvik vlastního vylodění se prováděl v Portoriku. Bojovým křtem prošly tyto připravované invazní jednotky v listopadu 1960 při potlačování guatemalského povstání.
Invazní jednotky a civilní lodě
Námořní síly vytvořila CIA nákupem pěti nákladních lodí Atlántico, Caribe, Houston, Lake Charles a Río Escondido od kubánské společnosti Garcia Line se sídlem v Miami, čímž splnila požadavek ministerstva zahraničí USA, které trvalo na tom, že se invaze nesmí přímo zúčastnit americké lodě. Malá flotila byla naložena zásobami v New Orleansu a odeslána do Karibiku.
Na počátku dubna 1961 už údajně dosáhly útvary Brigády 2506 takové míry připravenosti, že se začaly s veškerým vybavením přesouvat do Puerto Cabezas v Nikaragui, odkud měly brzy vyrazit do akce samotné. Utajit přípravy operace se však úplně nedařilo. Už 30. října 1960 psal guatemalský list La Hora o tajných výcvikových táborech CIA v zemi. V lednu 1961 pak New York Times otiskl článek s výmluvným titulkem: „Spojené státy pomáhají cvičit proticastrovské síly na tajné základně v Guatemale“.
Nejpozději od této chvíle se chystaná operace stala veřejným tajemstvím. Kubánské ozbrojené síly již v té době měly k dispozici rozsáhlý arzenál zbraní a další vojenské techniky z SSSR a z dalších zemí východního bloku, které ke Castrovy vyslaly také týmy instruktorů. V jejich výzbroji se tak nacházely sovětské tanky T-34-85 a IS-2 nebo samohybná děla SU-100. Z ručních zbraní šlo zase mimo jiné o československé samopaly Sa 23 a 25 ráže 9 mm.
Před úsvitem 15. dubna odstartovalo z Puerto Cabezas v Nikaragui šest bombardérů B-26 s falešnými znaky kubánského letectva pilotovaných kubánskými emigranty, aby v šest hodin ráno zaútočily na letiště v okolí Havany a Santiaga de Cuba. Původně se akce mělo zúčastnit 16 strojů, ale prezident Kennedy pokládal takový útok za příliš rozsáhlý a žádal o snížení počtu letounů. Bombardování tak nepřineslo očekávané výsledky, protože zničilo pouze jeden kubánský bojový letoun a několik dopravních a sportovních letadel za cenu jednoho sestřeleného B-26. Opakování útoku Kennedy odmítl.
Bombardování letiště i snaha o vylodění
Nálet vyvolal protesty kubánského zástupce v OSN a uvedl do stavu pohotovosti kubánské ozbrojené síly. Téhož dne také kubánská policie zahájila hromadné zatýkání osob podezřelých z podpory kontrarevoluce. Mezitím již malá invazní flotila dosáhla shromaždiště asi 65 km jižně od Kuby, kvůli utajení tyto lodě pluly pod vlajkou Libérie. Až do tohoto bodu je doprovázely také americké torpédoborce a v oblasti Kajmanských ostrovů byla rozmístěna bojová skupina US NAVY tvořená letadlovou lodí USS Essex, několika dalšími torpédoborci a ponorkami.
Těsně po půlnoci 17. dubna 1961 pak dva vyloďovací čluny LCI Blagar a Barbara J vpluly do Zátoky sviní. Na každém z plavidel byl přítomen operativní důstojník CIA a také tzv. žabí muži. Ti měli otevřít cestu pro lodě Houston, Rio Escondido, Caribe a Atlántico, na nichž se plavilo dalších 1 400 mužů z Brigády 2506 a které vezly těžké zbraně a zásoby včetně tanků M-41 a dalších vozidel.
Akci však od počátku provázely značné potíže. Jednak došlo ke zpoždění kvůli poruše motoru jednoho z plavidel a problém představovaly i korálové útesy na dně zátoky, které komplikovaly přistání i pomocných laminátových člunů. Tzv. „Červená pláž“ v Zátoce sviní byla navíc osvětlená, a jakmile se první muži dostali na břeh, zahájila na ně palbu hlídka milicionářů.
I když je útočníci poté zlikvidovali, stačili ještě varovat vysílačkou kubánskou armádu a operace tak přišla o rozhodující moment překvapení. Asi ve 3.15 ráno 17. dubna byl o invazi informován Fidel Castro. Ihned nařídil přesunout další milicionáře i vojáky do Zátoky sviní a nasadit proti útočníkům letectvo. Později pronesl rozhlasový projev, v němž vyhlásil všeobecnou mobilizaci. Každý Kubánec se měl zapojit do obrany ostrova pod heslem „Vlast, nebo smrt“ (slavné a ikonické „Patria o Muerte“).
Pobřežní bitva skončila pro USA katastrofou
Časně ráno udeřily na invazní flotilu kubánské letouny. Dvě americké transportní lodě a dva menší čluny byly zasaženy. Další dvě transportní plavidla proto raději odplula dál na otevřené moře, kde se jejich kapitáni pokusili o útěk. Operace přesto pokračovala. Po 7. hodině ranní provedlo z transportních letounů seskok 177 výsadkářů Brigády 2506 v oblasti San Blas. Boje dál zuřily i na obloze, kdy během dne Castrovy stíhačky T-33 sestřelily ještě další tři invazní letouny.
Ve 14 hodin sovětský vůdce Nikita Chruščov varoval Američany před přímým vojenským zapojením a kolem 16. hodiny se na bojišti objevil samotný Fidel Castro. 18. dubna se na Červené pláži Zátoky Sviní odehrála největší bitva celé invaze. Asi 370 příslušníků Brigády 2506 tu čelilo náporu více než 2 000 Castrových mužů podporovaných tanky a dělostřelectvem. Během dopoledne kubánské síly pláž ovládly a zatlačily zbytky výsadku k Modré pláži. Situace Brigády 2506 vyhlížela čím dál hrozivěji. Navíc do Zátoky sviní směřovalo dalších 20 000 vojáků kubánské armády. Šance útočníků na úspěch se vzdalovala.
Odpoledne vpluly do Zátoky sviní americké torpédoborce USS Eaton a USS Murray, aby evakuovaly co nejvíce svých mužů, palba kubánských tanků je však donutila akci ukončit. Boje fakticky skončily okolo 17. hodiny, kdy se vzdaly první invazní skupiny. O půl hodiny později jakýkoli organizovaný odpor zcela ustal. Do zajetí padlo 1 189 členů Brigády 2506, 114 jich bylo zabito a cca 200 se jich stáhlo nebo bylo zachráněno létajícími čluny. Kubánské vládní síly přiznaly 174 padlých vojáků pravidelné armády, ztráty mezi milicionáři a dobrovolníky dosáhly více než 4 000 mrtvých a raněných.
Mezi oběťmi operace byli i čtyři američtí piloti, jejichž účast ale americká vláda dlouhá léta zapírala. Jedním z nich byl i Thomas "Pete" Ray, jenž byl během invaze sestřelen a záhy popraven. Jeho ostatky se do USA vrátily až v roce 1979, kdy současně tehdejší prezident James Carter účast Američanů v kubánské operaci přiznal.
Zajetí naverbovaných Kubánců a pád šéfa CIA
Zajatí členové invazní Brigády 2506 byli nejprve přepraveni do Havany a Fidel Castro navrhl Američanům jejich výměnu za 500 traktorů. Později cenu výměny zvýšil o 28 milionů dolarů. V září roku 1961 bylo 14 zajatců souzeno za zločiny spáchané na Kubě před invazí a 5 z nich bylo popraveno. Za velezradu měli stanout před soudem i všichni ostatní zajatci.
Zajatce ve věznici krátce po porážce invaze jednou v noci navštívil samotný Fidel Castro. Ptal se jich na podmínky věznění a dle vzpomínek pamětníků jim mj. oznámil toto: ‚Mám pro vás dobrou zprávu. Nepopravíme vás, nikoho z vás nezabijeme. Ale dostanete všichni třicet let natvrdo. Ledaže by za vás vláda Spojených států amerických zaplatila výkupné.“.
Nakonec byla 21. prosince roku 1962 podepsána dohoda mezi Kubou a USA o výměně zajatců za jídlo a léky v hodnotě zhruba 53 milionů dolarů. Na Štědrý den roku 1962 část zajatců odletěla do Miami, zbytek tam připlul lodí. Uvítací ceremonie navrátivších se zajatců se 29. prosince 1962 zúčastnil osobně prezident Kennedy.
Neúspěch operace nakonec stál křeslo ředitele CIA Dullese. A dle mnoha historických pramenů a svědectví je s odstupem času čím dál pravděpodobnější, že byl i hlavním důvodem atentátu na samotného prezidenta Kennedyho v listopadu roku 1963. Jakožto pomsta kubánské emigrace v USA za to, že Kennedy dle jejich pohledu zavinil krach invaze z roku 1961 tím, že ji odmítl nasazení americké armády, zejména, co se týkalo absence poskytnutí naprosto zásadní letecké podpory. Kubánský exil a americké antikomunistické kruhy, které jej podporovaly, to považovaly ze strany Kennedyho za neodpustitelnou chybu a zradu.
Invaze Castrův režim posílila
Naopak Kuba, a její političtí lídři, z neúspěchu invaze profitovali. Je znám příběh, kdy v srpnu roku 1961 (tedy poměrně krátce po invazi) během ekonomické konference Organizace amerických států v Uruguayi předal jeden z lídrů nového kubánského režimu Che Guevara americké delegaci vzkaz pro prezidenta Kennedyho. Stálo v něm toto: „Díky za Zátoku Sviní. Před invazí byla naše revoluce slabá. Nyní je silnější než kdy jindy.“.
Kuba se také po úspěšném odražení invaze definitivně zařadila mezi sovětské spojence, což v dubnu roku 1961 rozhodně nebyla jednoznačná a jasně předurčená záležitost. A důvod tohoto stavu byl po invazi v Zátoce Sviní zcela legitimní – oprávněné obavy z vojenského napadení ze strany USA.
Přičemž prvním přímým – a geopoliticky zásadním – důsledkem tohoto stavu bylo vypuknutí téměř fatální kubánské raketové krize hned následně v roce 1962, kdy stál svět na pokraji jaderné války. Ale to už je samostatné téma na nějaký příští text.
