Více než sto padesát let po bitvě na Bílé hoře, jež zpečetila porážku českých stavů, se čeština stala řečí chudiny, venkova a zapomnění. Ve školách, úřadech i šlechtických palácích zněla němčina. Teologii a vzdělanecké prostředí ovládala latina.
Čeština přežívala v kostelních zpěvnících u venkovských katolických farářů a na dřevěných poličkách chalup, jako něco překonaného, provinčního, bez budoucnosti. V tomto ovzduší dusivého mlčení vstoupil klatovský rodák Václav Matěj Kramerius a proměnil jej silou tištěného slova.
Jazyk jako poslední obrana před poněmčením
Narodil se 9. února 1753 jako Matěj Valentin Kraméryus, syn klatovského krejčího. Sám přijal jméno Václav jako gesto vědomého vlastenectví. Příznačný symbol muže, pro nějž národní identita nebyla pouhou abstrakcí, nýbrž každodenním životním postojem. Studoval na jezuitském gymnáziu v Klatovech, poté nastoupil na pražskou filosofickou fakultu a krátce navštěvoval i fakultu právnickou, studia však nedokončil.
Osudovým se mu stal přátelský svazek s Josefem Dobrovským, vůdčí postavou vědeckého poznání národního obrození. Dobrovský mu zprostředkoval práci u sběratele starožitností a milovníka knih rytíře Jana z Neuberku. V jeho rozsáhlé bibliotéce Kramerius katalogizoval fondy, opisoval staré rukopisy a studoval středověká česky psaná díla. Právě tady, mezi pergameny a prachem zaniklých staletí, se zrodilo jeho přesvědčení: čeština je živý, bohatý jazyk s plnohodnotnou literární tradicí a tuto tradici je třeba vrátit lidu, jemuž patří.
První česky psané noviny
Roku 1785 nastoupil do tiskárny dvorního knihtiskaře Jana Ferdinanda ze Schönfeldu a záhy se stal redaktorem česky psaného týdeníku – Schönfeldských císařsko-královských poštovských novin. Tento list mu však brzy přestal stačit. Spory o obsah a redakční svobodu přivedly Krameria k rozhodnutí, jež proměnilo počátky české žurnalistiky.
1. července 1789 začal vydávat vlastní Císařské pražské poštovské noviny. Byly to první ryze česky psané noviny s pevně danými rubrikami, s komentáři ke zprávám a s náznaky reportáží. Žánrů, jež do té doby česky psaný tisk neznal. 6. června roku 1791 byly přejmenovány na Krameriovy c. k. vlastenecké noviny a pod tímto titulem se staly fenoménem doby. Profesor František Martin Pelcl, přednášející na pražské univerzitě českou řeč, je doporučoval jako vzorový zdroj správné a vytříbené spisovné češtiny.
Kramerius byl mužem činu. Nestačilo mu pouhé psaní. Na přelomu února a března 1790 otevřel v Michalské ulici na Starém Městě pražském, v domě U Zlatého půlkola, nakladatelství a knihkupectví, jež nazval prostě a výmluvně: Česká expedice. Bylo to místo, na něž Češi dlouho čekali. Expedice sdružovala nakladatelství, knihkupectví, antikvariát i vydavatelství novin a kalendářů, vše pod jednou střechou - vše výhradně v češtině.
Klíčová role distribuce
Záhy se stala nejen obchodním podnikem, nýbrž skutečným duchovním centrem vlasteneckého hnutí. Alois Jirásek to později zachytil ve svém románu F. L. Věk. V České expedici bývalo stále živo, scházeli se tu vlastenci, básníci a buditelé – Prokop Šedivý, Šebastian Hněvkovský, venkovský rychtář František Jan Vavák, kněz Petr Vrba či básník Václav Thám.
Pod hlavičkou České expedice vyšlo za Krameriova života nejméně devadesát knižních titulů. Vydával díla naučná i zábavná – kratochvilné příběhy, cestopisy, praktické příručky hospodářství a výchovy, překlady osvícenských textů i staré česky psané kroniky. Charakteristickým rysem jeho edičního programu byl lidový, srozumitelný jazyk, jímž chtěl oslovit venkovského čtenáře, řemeslníka a sedláka. Tedy ty, kteří jinak českou knihu do ruky nedostali.
Roku 1795 dokoupil vlastní knihtiskárnu a jeho podnik se mohl plně rozvinout. Roku 1801 přibyla k novinám příloha Pražský posel, rozšiřující okruh témat i čtenářů a v témže roce vydal spis s názvem Večerní shromáždění Dobrovické obce. Formou přístupného rozhovoru v něm vysvětloval sedlákům jejich základní práva a povinnosti, poučoval o výchově dětí a vyvracel rozšířené pověry.
Byl také průkopníkem moderní distribuce tiskovin. Vybudoval síť kolektorů, předplatitelů a vybíračů, kteří zajišťovali rozvoz novin, knih a kalendářů do nejodlehlejších venkovských koutů Čech, Moravy, Slezska a dokonce i Slovenska. Byl to systém v tehdejším českém prostředí jedinečný. Díky němu se česká kniha dostala do rukou lidem, kteří by jinak na pražské knihkupectví nedosáhli ani fyzicky, ani finančně. Dobrovský doložil, že noviny Česká expedice odebíralo přes čtrnáct set předplatitelů rozptýlených po celých zemích Koruny české.
České slovo jako zbraň
Jako spisovatel Kramerius nevynikal velkou originálností. Sám to dobře věděl a neměl o sobě iluze. Psal spíše jako novinář a popularizátor než jako beletrista. Proto spíše překládal, adaptoval, převypravoval. Avšak právě to mělo svůj hluboký smysl. Kramerius pochopil, že prvním krokem k obnově národního vědomí není literární mistrovství, nýbrž dostupnost. Čtenář, který se poprvé v životě setká s česky tištěnou knihou a přečte ji se zájmem od první do poslední stránky, udělal pro svůj národ víc, než by mu přineslo setkání s obtížně přístupným veledílem. Psal pro český národ a ten mu to vracel věrností.
Václav Matěj Kramerius zemřel 22. března 1808 v Praze a byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Českou expedici převzala jeho vdova Jenovéfa a posléze syn Václav Rodomil Kramerius, který přijal buditelské jméno po otci. Podnik sice po roce 1808 postupně upadal a roku 1849 definitivně zanikl, avšak semínko, jež Kramerius zasel, již vyklíčilo všude kolem.
Osobnosti, které přišly po něm - Jungmann, Palacký, Šafařík a další - mohly stavět na základech, jež on položil. Česky psaná kniha přestala být kuriozitou a stala se samozřejmostí. Česká expedice byla nástrojem, bez nějž by se slova obrozenců nedostala k českému lidu.
Kramerius byl bojovník, jehož hlavní zbraní bylo slovo: česky vytištěné a česky čtené.
