Byl profesorem obecných dějin na pražské univerzitě, jejím rektorem v letech 1907–1908 a od roku 1909 doživotním členem Panské sněmovny říšské rady. Když se na podzim 1918 rozpadalo Rakousko-Uhersko a Praha slavila vznik republiky, třiasedmdesátiletý Goll mlčel. Zůstal věrný monarchii, které přísahal, a zbývajících jedenáct let života strávil v ústraní.
Muž, který nesnášel legendy
Goll se do dějin zapsal jako člověk, kterému šlo o jedinou věc: co se doopravdy stalo. Ve svých seminářích, jež do Prahy přinesl z německého Göttingenu, učil studenty rozebírat prameny slovo po slovu. Přednáška je podle něj málo; dějepisec se pozná podle toho, jak zachází s dokumentem.
Tuto zásadu si vyzkoušel na nejcitlivějším místě, jaké tehdejší česká kultura měla. Roku 1886 vydal Historický rozbor básní Rukopisu Královédvorského a připojil se k táboru, který tvrdil, že vlastenecké skvosty, na nichž stála část národního sebevědomí, jsou padělky. O dva roky později napsal jednu ze svých nejdůležitějších prací Dějiny a dějepis, roku 1895 založil Český časopis historický, dodnes hlavní odborné periodikum oboru.
Věrnost, která se nevyplatila
Válečná léta postavila českou inteligenci před volbu. V květnu 1917 vyšel Manifest českých spisovatelů, který vyzýval poslance, aby přestali být loajální Vídni, anebo složili mandáty. Podepsalo ho přes dvě stě jmen — spisovatelů, novinářů, vědců. Gollův podpis mezi nimi chybí.
Nešlo o opatrnost. Goll byl stárnoucí muž s pevným postavením, který na monarchii viděl to, co v ní kdysi viděl i František Palacký: rámec schopný udržet malé národy střední Evropy pohromadě. Přísahu chápal doslova. Když se převažující nálada obrátila, on se neobrátil s ní.
Následek přišel vzápětí. Po říjnu 1918 se z uznávaného učence stal muž z minulého režimu. Ve veřejném životě pro něj náhle nezbylo místo – a on o ně ani neusiloval. Poslední roky prožil v nemocech a hmotné nouzi. Když roku 1929 zemřel, pohřeb na Olšanech proběhl bez velké pozornosti.
Arcivévodův dějepisec
Když v Praze na počátku století studoval mladý arcivévoda Karel — budoucí poslední rakouský císař — patřil Goll k jeho učitelům. Historii tedy vykládal muži, jehož trůnu měl o deset let později hájit věrnost ve sněmovně. Vídeňský dvůr a pražská katedra se v jeho životopise potkávají zcela samozřejmě.
Vedle vědy pěstoval literaturu. Psal verše, stýkal se s básnickými generacemi májovců a lumírovců, překládal z francouzštiny, italštiny a polštiny. Spolu s Jaroslavem Vrchlickým převáděl do češtiny Baudelairovy Květy zla — přísný pozitivista si tak našel cestu k prokletému básníkovi. A ještě jedna stopa vede do zcela jiného světa: jeho vnučkou byla herečka Nataša Gollová, hvězda předválečných komedií, která si jeho příjmení zvolila jako umělecké jméno.
Žáci, kteří odešli jinam
Největší Gollovo dílo nemá podobu knihy. Je jím Gollova škola — dvě generace historiků, které prošly jeho seminářem. Josef Pekař, Josef Šusta, Kamil Krofta, Jaroslav Bidlo, Václav Novotný. I Zdeněk Nejedlý, jenž se později vydal směrem, který by učitel sotva schválil.
Goll pro ně dokázal ustoupit. Roku 1910 odešel z univerzity předčasně, aby jeho žáci Bidlo a Šusta mohli získat řádné profesury. Po roce 1918 se mu ta velkorysost vrátila obráceně. Kariéry se rozbíhaly novým státem a přiznávat se k učiteli, jenž zůstal věrný Habsburkům, se nevyplácelo. Někteří žáci se k němu hlásit přestali. Krofta se stal diplomatem, Nejedlý si našel svůj výklad smyslu českých dějin, proti kterému Goll celý život brojil.
Jeden zůstal. Nad Gollovou rakví promluvil Josef Pekař a řekl to jediné podstatné: zásady vědecké práce, jimž jeho učitel sloužil, platí bez ohledu na dobu a bez ohledu na to, kdo zrovna vyhrál.
Statečnost bez publika
Odvaha roku 1918 neznamenala jít s davem, který měl “pravdu” i sílu. Goll předvedl odvahu opačného druhu. Zůstal stát tam, kde stál, ačkoli věděl, co ho čeká: ticho, chudoba a pověst zpátečníka.
Historikové dnes jeho postoj zkoumají věcně — Karel Kazbunda mu Pekařem věnoval monografii Jaroslav Goll a Josef Pekař ve víru války světové, Bohumil Jiroušek celou knihu o Gollově roli v české společnosti. Vychází z toho portrét muže, který svou metodu použil i na sebe. Nedovolil si uvěřit něčemu jen proto, že tomu věřili všichni kolem.
Vlastenecké nadšení té doby bylo autentické a přineslo republiku. Gollova věrnost byla rovněž autentická a nepřinesla mu nic. Právě to z ní dělá postoj, který stojí za připomenutí.
