Jeho celoživotní práce v oblasti zvukové stavby čínského jazyka, jeho přínos k vytvoření standardního českého přepisu čínštiny a monumentální slovníkové dílo z něj učinily jednu z nejvýznamnějších postav české jazykovědy dvacátého století.
Ze sirotčince na univerzitu
Oldřich Švarný se narodil 1. května 1920 ve Velkých Němčicích na jižní Moravě. Dětství neměl snadné — již v sedmi letech osiřel a vyrůstal v sirotčinci. Přes tuto těžkou životní zkušenost si však uchoval neobyčejný optimismus a touhu po poznání, které ho provázely celý život.
Nikdy nezatrpkl, nikdy se nevzdal. A možná, že právě překonávání obtížných životních okolností ho utvrdilo v jeho mimořádné pracovitosti a odhodlání, jež se později projevily i v jeho vědecké práci.
V roce 1939 odmaturoval na klasickém gymnáziu v Brně a na podzim téhož roku začal na Masarykově univerzitě studovat latinu a řečtinu. Jenže přišel 17. listopad 1939 — Němci zavřeli české vysoké školy a mladý muž putoval na nucené práce do Německa, kde strávil válečná léta 1939 až 1944.
Totální nasazení – škola (nejen) života
Právě období totálního nasazení odhalilo Švarného mimořádný jazykový talent a neuvěřitelnou schopnost proměnit i tu nejtěžší situaci v příležitost k učení. Při nucených pracích, mimo jiné na stavbě silnic v Linci, se setkával s lidmi z celé Evropy. Díky své znalosti latiny a řečtiny, která mu poskytla solidní lingvistický základ, se prostřednictvím každodenní konverzace s „totálními spoluotroky“ naučil italsky, španělsky, francouzsky, novořecky, anglicky a rusky.
V roce 1942 složil tlumočnické zkoušky a do roku 1944 pracoval ve Vídni jako tlumočník. Již v této době se navíc začal zajímat o čínštinu. Studoval ji ze slavné Průškovy Učebnice mluvené čínštiny, která vyšla ve Zlíně v roce 1938. Zaujal ho také rytmus starořečtiny a jeho možné paralely s prozodickými jevy v dalších jazycích — zájem, který později přerostl v celoživotní vědecké téma.
Po válce se vrátil na Masarykovu univerzitu, tentokrát ale nikoli ke klasickým jazykům. Zvolil studium angličtiny a ruštiny, které dokončil v roce 1947. Tři roky pak vyučoval oba jazyky na brněnských středních školách. Zájem o čínštinu a fonetiku ho však neopouštěl, až nakonec ho přiměl opustit jistotu učitelského místa a přihlásit se k postgraduálnímu studiu sinologie a fonetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Orientální ústav a zrod českého přepisu čínštiny
Studium na Karlově univerzitě v letech 1950–1952 znamenalo přelom v jeho životní dráze. Profesor Jaroslav Průšek, zakladatel české sinologie, rozpoznal ve Švarném výjimečný talent a přijal ho v roce 1951 do Orientálního ústavu Československé akademie věd.
Současně mu uložil nesmírně obtížný úkol. Výsledek se ukázal být jedním z nejtrvalejších přínosů k české sinologii vůbec. Bylo to zpracování standardní české transkripce čínštiny, tedy českého přepisu. Tento transkripční systém, který Švarný vytvořil, se v České republice používá dodnes, vedle čínského, dnes již mezinárodního systému zvaného pīnyīn.
V roce 1952 Oldřich Švarný obhájil doktorskou disertaci na téma Prozodické vlastnosti slabiky v čínštině a jejich modifikace v řeči souvislé, v níž na základě laboratorní analýzy provedené ve spolupráci s fonetikem Bohuslavem Hálou položil základy svého celoživotního výzkumu čínské prozodie.
V roce 1955 pak společně s Karlem Ohnesorgem publikoval podrobný popis artikulace čínských hlásek založený na rentgenových snímcích a palatogramech (otisky jazyka na patře, snímané při výslovnosti různých hlásek). V té době to byla metodologicky průkopnická práce.
Česká učebnice čínštiny
Z Průškova pověření začal Oldřich Švarný také pracovat na nové učebnici moderní čínštiny. Společně s Jarmilou Kalouskovou a Josefem Bartůňkem sestavili dílo, které vyšlo po téměř dvaceti letech příprav v roce 1967 pod názvem Úvod do hovorové čínštiny.
V roce 1955 strávil dr. Švarný čtyři měsíce s delegací ministerstva školství v Čínské lidové republice, kde navázal kontakty s předními čínskými lingvisty. Bohužel to byl jeho jediný pobyt v Číně.
Na západních univerzitách
V roce 1963 obhájil kandidátskou disertaci K otázce morfému a slova v moderní čínštině. V šedesátých letech krátce působil také na univerzitách v Londýně, Paříži a ve Spojených státech. V letech 1969–1970 pracoval na univerzitě v Berkeley s profesorem Williamem S. Y. Wangem na výzkumu fonetiky a prozodie mluvené čínštiny.
Vyloučen, ale nezdeptán
Návrat z Ameriky bohužel časově koincidoval s nástupem normalizace po sovětské invazi v roce 1968. Pod vzrůstajícím politickým tlakem byl roce 1976 z ideologických důvodů donucen Orientální ústav opustit. Podařilo se mu sice uzavřít smlouvu na externí spolupráci na poloviční úvazek, ale z akademického prostředí byl fakticky vyřazen.
Jenže Oldřich Švarný se jen tak nevzdal. Začal vyučovat čínštinu v Obvodním kulturním domě Prahy 6, tedy v rámci tehdejší osvětové činnosti, a soukromě vzdělával mladou generaci studentů čínského jazyka.
Jeho bývalí žáci dodnes vzpomínají na nádherné hodiny, kdy se jim otevíraly nové obzory – nejen v lingvistice. A každou hodinu zjišťovali, že pan profesor umí nějaký další jazyk. Především ale vzpomínají na jeho laskavost a přátelskost.
Po celá osmdesátá léta se věnoval analýze rytmického členění vět mluvené čínštiny — práci, která se později stala jádrem jeho slovníkového díla.
Zároveň na pražské Jazykové škole studoval s neutuchající zvídavostí další orientální jazyky: sanskrt, starou i moderní hebrejštinu, arabštinu, tibetštinu, vietnamštinu a japonštinu. Šlo o projev téhož hluboce zakořeněného jazykového „hladu“, který ho kdysi v Linci za Totaleinsatzu přiměl naučit se šest evropských jazyků.
Návrat mezi akademiky
Po převratu v roce 1989 byl Oldřich Švarný mimosoudně rehabilitován a konečně se mohl vrátit k plnohodnotné akademické činnosti. Od roku 1988 spolupracoval se slovenskými sinology, především s Mariánem Gálikem, a vyučoval na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde v letech 1991–1993 publikoval Gramatiku hovorovej čínštiny v príkladoch. Současně od roku 1989 externě přednášel na Ústavu Dálného východu Univerzity Karlovy v Praze.
Od roku 1994 byla jeho hlavním působištěm Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, kde nejprve přednášel v kabinetu Dálného východu při katedře romanistiky a později na Katedře asijských studií. V Olomouci se v roce 1998 habilitoval na docenta a v roce 2000 mu byl udělen titul profesora.
Opus magnum
Právě v olomouckém období se zúročila jeho celoživotní práce. Trojice vzájemně provázaných publikací vycházela na konci 90. let: Úvod do studia hovorové čínštiny (1997), Hovorová čínština v příkladech (1998) a především monumentálního Učebního slovníku jazyka čínského, který vycházel v letech 1998–2000 v deseti dílech.
Slovník představuje prosodicko-syntaktickou klasifikaci téměř dvou tisíc nejfrekventovanějších morfémů moderní čínštiny, podepřenou detailní analýzou šestnácti tisíc příkladových vět. Je doplněn téměř šedesátihodinovou zvukovou nahrávkou.
Toto dílo je významným příspěvkem k jedné z ústředních otázek čínské lingvistiky — k podstatě čínského slova a jeho vymezení na pomezí morfologie, syntaxe a prozodie.
Co bude potom?
Za starých časů v hovorech se studenty někdy přišla řeč na to, co bude po smrti. Jaký k ní má pan profesor postoj? A on vždy odpovídal: „Já už se vlastně hrozně těším! Já su totiž zvědavej…“ A při pohledu do průzračných modrých jste viděli, že je to pravda.
Profesor Oldřich Švarný zemřel 19. dubna 2011 v Praze. Zanechal po sobě dílo, jehož význam daleko přesahuje hranice české sinologie.
Jeho český přepis čínštiny je součástí každodenní praxe — používá se v médiích, ve školách, v atlasech. Jeho výzkum čínské prozodie, zejména popisu suprasegmentální roviny a tónových modifikací v souvislé řeči, zůstává v mnoha ohledech unikátní i v mezinárodním měřítku. Jeho slovník nemá v české lingvistice obdobu.
Oldřich Švarný byl bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností české jazykovědy dvacátého století.
