Zemřel před více než čtyřmi stoletími, a přesto se právě k jeho knihám vraceli obrozenci pokaždé, když potřebovali doložit, že čeština je řečí hodnou vědy, práva i dějepisu. Pražský univerzitní mistr, nakladatel a překladatel Daniel Adam z Veleslavína nedal své epoše pouze jméno. Dal českému národu důkaz, že vlastní jazyk není třeba před nikým omlouvat.
Z univerzitní katedry do tiskařské dílny
Narodil se 31. srpna 1546 v Praze do měšťanské rodiny a svému městu zůstal věrný po celý život. Na pražském vysokém učení dosáhl roku 1564 hodnosti bakaláře a roku 1568 mistra svobodných umění. Krátce nato začal na univerzitě přednášet dějepis. Byl tedy především historikem, a právě z tohoto zaměření vyrostlo všechno ostatní. Dějiny pro něj nebyly sbírkou jen kuriozit, nýbrž školou, v níž se národ učí rozumět sám sobě a rozpoznávat, co jej drží pohromadě.
Roku 1569 se oženil s Annou, dcerou Jiřího Melantricha z Aventinu, nejvýznamnějšího českého tiskaře té doby. Sňatek rozhodl o celém jeho dalším osudu. Mistři pražské univerzity byli vázáni celibátem, a Veleslavín proto v polovině sedmdesátých let katedru opustil. Šlechtický přídomek „z Veleslavína“ získal roku 1578. Po Melantrichově smrti převzal vedení proslulé staroměstské tiskárny a od poloviny osmdesátých let ji řídil pod vlastním jménem. Co ztratila univerzita, získala česká kniha.
Nakladatelství jako národní dílna
Za necelých patnáct let vydal kolem osmdesáti titulů, což byl na tehdejší poměry obrovský výkon. Nešlo však o pouhé množství. Veleslavín pracoval podle promyšleného plánu. Chtěl převést do češtiny to nejlepší, co evropská učenost nabízela, a učinit z ní jazyk, v němž lze číst o všem, o čem se dosud psalo výhradně latinsky. Vydavatelský program se tak proměnil v program národní.
Nepracoval sám. Soustředil kolem sebe okruh vzdělanců, mezi nimiž vynikali lékař Adam Huber z Riesenpachu, Jan Kocín z Kocinétu, Prokop Lupáč z Hlaváčova či Václav Plácel z Elbinku. Byla to redakce v nejlepším smyslu toho slova: překládali, opravovali, doplňovali výklady, předmluvy a rejstříky.
Z Veleslavínovy dílny vzešly i dvě kroniky. O založení země české (1585), politický spis Politia historica (1584). Vdal také Kalendář historický (1578) nebo české znění církevních dějin Eusebia Pamphila (1594). K tomu kalendáře, lékařské a hospodářské příručky, knihy, které se dostávaly do měšťanských domácností, nikoli jen do panských knihoven.
Slovníky, v nichž čeština stojí na prvním místě
Vrcholem jeho práce jsou slovníky. Nomenclator tribus linguis z roku 1586 a zejména čtyřjazyčné svody Nomenclator quadrilinguis a Sylva quadrilinguis, vydané roku 1598, představují první soustavné zpracování české slovní zásoby srovnané s latinou, řečtinou a němčinou. Podstatné je jejich uspořádání. Východiskem není latina, jak bylo tehdy samozřejmé, nýbrž čeština. Ostatní jazyky ji vysvětlují, nikoli naopak.
Veleslavín tím pozdvihl češtinu za jazyk rovnocenný jazykům učeným a doložil to bohatstvím synonymních řad, které dodnes vzbuzují úctu. Slovníky navíc uspořádal věcně, podle oblastí lidského konání, takže z nich lze číst jako z obrazu celého tehdejšího světa. Když Josef Jungmann o dvě stě let později skládal svůj velký slovník, patřily veleslavínské svazky k jeho nejcennějším zdrojům. Obrození tak doslova stálo na knihách vytištěných dávno před Bílou horou.
Předmluvy jako vlastenecký manifest
Nejosobnější Veleslavínovy texty nejsou jeho vlastní spisy, nýbrž předmluvy, jimiž opatřoval díla, která vydával. Právě tam mluví bez obalu. Vytýká pánům i měšťanům, že se za mateřštinu stydí, že do ní bez potřeby míchají cizí slova a že vzdělanost hledají všude jinde než doma. Připomíná, že jazyk je dědictvím předků a poutem, které drží zemi pohromadě. Kdo jej zanedbá, přijde nakonec i o paměť a o schopnost rozhodovat sám o sobě.
Veleslavínovo vlastenectví je vlastenectvím zemského patriota. Opírá se o českou státní tradici, o domácí dějiny a o hrdost na jazyk, jímž lze vyjádřit vše. Právě proto působí tak přesvědčivě.
Doba veleslavínská
Zemřel 18. října 1599, ve třiapadesáti letech. Tiskárnu po něm vedli potomci. Po Bílé hoře část jeho spolupracovníků a pokračovatelů odešla do exilu, česká kniha se na dlouhá desetiletí odmlčela. Zdálo se, že dílo přišlo vniveč.
Jazyk však zůstal. Literární historikové označili závěr šestnáctého století za dobu veleslavínskou a jeho češtinu za normu, k níž se vztahovalo vše pozdější. Josef Dobrovský z ní učinil měřítko spisovnosti, Jungmannova generace v ní našla důkaz, že národ, který takto psal, nemůže být národem služebným. Veleslavín češtinu neobrodil. Uchoval ji v podobě tak dokonalé, že na ni mohlo obrození v klidu navázat.
V tom je jeho odkaz nejaktuálnější. Nebyl řečníkem ani bojovníkem. Byl nakladatelem, který věděl, že o osudu národa se nerozhoduje pouze na bojištích, nýbrž rovněž v tom, jakým jazykem o sobě mluví a co je ochoten číst. Kdo pečuje o slovo, pečuje o svobodu.
Tato čtyři století stará pravda českého vlastence své doby zní dnes zvláště aktuálně.
