Šlo o vzdělanou a odhodlanou ženu, která pocitově i z vnitřního uvědomění, nejenže chápala potřebu vzájemného porozumění a míru, ale také vložila veškerou svou energii do služeb této myšlenky. Tak lze v největší stručnosti charakterizovat život nám velmi blízké Berthy Sophie Felicitas hraběnky Kinské z Vchynic a Tetova, provdané Suttnerové.
Nikoli zámožná, ale znamenitě vychovaná
Narodila se v Praze dne 9. června 1843 jako pohrobek, a to nikoli v barokním paláci Kinských na Staroměstském náměstí, ale v dnes již zbořeném domě na rohu ulice Vodičkovy a V Jámě. Berthin otec zemřel v pětasedmdesáti nedlouho před jejím narozením. Matka byla o osmačtyřicet let mladší, což vyvolalo dohady, zda byl vlastně skutečným otcem. Tak se stalo, že při jejím křtu byla jen matčina česká komorná a kmotrem byl šestiletý Berthin bratranec, Artur hrabě Kinský.
Nakonec i její pozdější manžel Arthur Suttner byl „jenom“ baron. Její přístup do aristokratických kruhů tím byl pochopitelně znesnadněn. Do jisté míry to ale byla i výhoda. O to více se věnovala svému vzdělání. Mimořádně půvabná žena, navíc se šlechtickým titulem, mohla hledat kontakty a přátele i v jiné společnosti osob s občanským profilem a v podstatě s pacifistickými názory. Sem byla přivedena nejen okolnostmi, ale i svou citlivou povahou a zásadovostí.
Zámožná nebyla, ale dostalo se jí znamenité výchovy. Nenavštěvovala klášterní školy se všemi nutnými omezeními, tak jako ostatní mladé komtesy. Vzdělávaly ji soukromé guvernantky a měla přístup ke knihám klasické evropské literatury. Vedle němčiny a angličtiny ovládala i francouzštinu a italštinu.
Získala tak dobrou průpravu pro svůj příští nesnadný intelektuální život. Nebyla pro ni zajímavá ani obvyklá „kariéra“ dívek z vyšších vrstev – sňatek, přesto první nabídku dostala již ve třinácti letech. Přicházeli však další, bohatí a starší. Třeba dvaapadesátiletý milionář baron Gustav von Heine-Geldern (bratr Heinricha Heineho, ale i jeho politický protiklad).
Osudný inzerát
Jakési řešení se pro tuto samostatnou a již i názorově zralou ženu našlo ve Vídni, v rodině Karla von Suttnera, kde se stala guvernantkou. Měla zde v péči tři starší syny a čtyři dcery. Nejmladší Arthur, student práva, o sedm let mladší než Bertha, se do ní zamiloval. Toho si nakonec po třech letech matka všimla (a jak Bertha uvedla, „věděla o nás sotva polovinu“). Zbylo jediné východisko, opustit dům. Tehdy se do věci vmísil osud. V místním tisku se objevil inzerát: „Velmi zámožný a vzdělaný starší muž žijící v Paříži hledá dámu znalou cizích jazyků a usedlého věku pro práci sekretářky a dozor nad domácností.“
Neslušelo se, aby třiatřicetiletá komtesa Kinská reagovala na inzerát, ale ona tak přesto učinila. Odpověděl jí Alfred Nobel, slavný vynálezce dynamitu a v té době již velmi bohatý průmyslník. Ověřil si znalosti uchazečky vzájemnou korespondencí ve třech jazycích. Sám znal daleko více než tyto jazyky – byl autorem stovek patentů. Jeho nejdůležitější vynález, dynamit („Nobel's Safe Gun Powder“) měl již pořadové číslo 355. Bertha si později poznamenala: „Mluvit s ním o světě a lidech, o umění a životě, o problémech současnosti a věčnosti bylo duchovním požitkem“.
„Starý pán“ byl ale jen o pouhých 10 let starší než Bertha. A protože ona byla vzácná žena, snadno mezi nimi vznikl vzájemný respekt a hluboká důvěra. Odvolejme se na pozdější její poznámky: „Nobel mně dal přečíst svou stostránkovou poemu s filozofickým obsahem, rukopis v angličtině – a já ji shledala prostě báječnou.“ Tento „starý mládenec“ oddaný jen své práci, ale jak jsme poznali i filozofickému uvažování, oslovil Berthu, zda s ním chce spojit svůj život. A protože věděl o jejím vztahu s Arthurem Suttnerem, požádal ji, aby s ním přerušila korespondenci, bude-li toho schopna. Po náhlém telegramu od Arthura („Nemohu bez tebe žít!“), se však Bertha rozhodla pro mladíka bez peněz, který navíc bude zcela jistě vyděděn.
Inventář jedné duše
S Nobelem však udržovala přátelství až do konce jeho života. Jejich vzájemné vztahy byly naplněny myšlenkovou sounáležitostí a Bertinou snahou respektovat svými aktivitami společnou vizi. Byla to dlouhá společná cesta, v níž pak ona mohla pokračovat dál.
Alfred Nobel se nikdy neoženil. Ona odjela do Vídně za svou nejistou budoucností. Vdala se tajně a manželé pak jako vyhnanci lásky odjeli na devítiletou „svatební cestu“ na panství ruské kněžny Kateřiny Dadiány na Kavkaz. Vyučovali zde ve šlechtických rodinách, psali do německých novin, Bertha začala svou dráhu spisovatelky a zrála: „Odmítám jakýkoliv šovinismus – láska, pokrok a štěstí jsou dogmatem, které vyznávám.“
Její první úspěšná kniha, „Inventář jedné duše“, vydaná roku 1883 v Lipsku, se již dotýká otázek války. „Říká se, že vyplývá z lidské podstaty? To je ovšem osudová slovní záměna – přirozeným zákonem je boj, nikoli válka!“
Pacifistické hnutí
Válka (rusko–rakouské soupeření na Balkáně) však ukončila její kavkazský pobyt, který se pro ni stal nadále nežádoucím. Vrací se jako úspěšná spisovatelka, a dokonce je přijata i rodinou Suttnerových. Práce a cestování (během čtyř let po návratu napsala sedm knih, z celkem čtyřiceti) a organizování pacifistického hnutí se stalo náplní jejího života. Navázala znovu osobní kontakt s Alfredem Nobelem a liberálními mysliteli své doby. Patřil mezi ně Lev Tolstoj, ale i Reiner Maria Rilke. Její nejvýznamnější román „Odzbrojte!“ (Die Waffen nieder!) dosáhl mimořádného ohlasu. Vydán byl roku 1889 v Drážďanech (v Čechách ho vydal v roce 1894 Vojta Náprstek).
Úspěch tohoto protiválečného románu Berthu finančně zajistil, stala se známou a plně se věnovala pacifistickému hnutí. Organizovala kongresy na podporu míru a odmítání válek. Alfred Nobel se stal podporovatelem Berthina snažení. Realistické uvažování vedlo Berthu i ke spolupráci s dalšími majetnými průmyslníky, například s americkým ocelářem prosperujícím díky válečné výrobě, Andrewem Carnegiem. Ten se pod jejím vlivem rozhodl na sklonku života věnovat svůj majetek na dobročinné účely, vybudoval stovky knihoven a kulturních zařízení.
Nobelova cena
Za situace vzájemného myšlenkového propojení se v roce 1892 uskutečnil Mírový kongres v Bernu. Účastnili se ho Suttnerovi spolu s Nobelem. A právě tady diskutovali i myšlenku na zřízení prestižní mezinárodní ceny i za mírovou činnost.
A pak v roce l896 Alfred Nobel zemřel.
Dle jeho závěti měly být úroky z fondu ve výši 32 milionů švédských korun každoročně rozdělovány mužům i ženám (!), kteří se nejvíce zasloužili o pokrok v oblasti fyziky, chemie, lékařství, literatury a nově i těm, kteří „nejvíce přispěli ke sbratření lidstva, k omezení ozbrojených sil a k pořádání mírových kongresů“. To byl současně i smysl života Berthy Suttnerové a její celoživotní činnosti. Nobelova cena míru byla poprvé udělena v roce 1901. Bertha Suttnerová se stala její laureátkou v roce 1905 jako první žena, navíc s rodovou vazbou na českou zemi.
Zemřela týden před Sarajevský atentátem
Jinou věcí ovšem je, že ušlechtilý záměr se postupem let stal často v konkrétních případech jednotlivých adeptů značně sporným. Zvolení laureáti Nobelovy ceny míru se mnohdy podstatně rozcházeli a rozcházejí s původními úmysly zakladatele. To však nic nemění na tom, že zápas o světový mír je i po sto letech stejně (ba ještě mnohem více) potřebný a aktuální, stejně jako na počátku dvacátého století.
Životní cesta Berthy Suttnerové, u nás žel již dosti zapomenuté, je mimořádná. Byla to ona, kdo knihou „Odzbrojte!“ představila válku jako nelidskou, tragickou záležitost, již nelze ničím ospravedlnit, a které je nutno čelit, dokud ještě zbývá čas. Je vlastně více než symbolické, že zemřela 21. června 1914, týden před sarajevským atentátem a počátkem nejhorší války, jakou do té doby svět poznal.
Od té doby se toho zase tolik nezměnilo. Svět je stále méně bezpečný, nebezpečí zničující celosvětové válečné apokalypsy se spíše stupňuje. Nestačí proto vzpomenout na Berthu von Suttner-Kinskou jen jako na krásnou ženu, mimořádnou osobnost naší vlasti a historie.
Její statečný život a úsilí zůstává bohužel i přetrvávající výzvou.
