Byl podvečer 30. května 1866 a ve stísněném sále Prozatímního divadla zazněly první takty komické zpěvohry o vesnické lásce. Na jevišti se potkávají Mařenka, Jeník a vychytralý dohazovač Kecal — příběh dnes známý skoro každému. Bedřich Smetana psal Prodanou nevěstu v letech 1863 až 1866 na libreto Karla Sabiny, a k této své nejslavnější opeře měl vztah překvapivě vlažný.
„Vlastně jen taková hračka”
Posuňme se o šestnáct let dopředu, do 5. května 1882. Na scéně Národního divadla se právě hraje sté představení Prodané nevěsty a Smetana při té příležitosti Sabina pronese pozoruhodná slova: svou operu označí za „vlastně jen takovou hračku”.
Znělo to skoro jako omluva. Smetana byl skladatel velkých ambicí a mnohem víc si cenil svých vážných oper — Daliborem a především Libuší toužil promlouvat k osudovým chvílím národa. Lehká vesnická veselohra mu vedle toho připadala jako pouhý oddechový kousek. Ze švédského Göteborgu se ostatně vracel s odhodláním stvořit původní českou operu a zároveň kritikům dokázat, že umí tvořit i v lehčím, vpravdě národním slohu. Sám dal ostatně dílu i jméno — libretista Sabina totiž prý dlouho nevěděl, jak novou operu nazvat.
Původní plakát premiéry 30. května 1866
Je v tom kus dojemné ironie: velký mistr podcenil právě to nejtrvalejší ze své tvorby. Melodie z Prodané nevěsty si dnes prozpěvujeme, často ani nevíme odkud, jeho vážné opery naproti tomu zná málokdo — a ta „hračka” se stala srdcem repertoáru. Možná je v tom ale i kus útěchy, vždyť leckdy se to nejlepší zrodí právě tehdy, když si tvůrce dovolí nebýt tolik vážný.
Premiéra, jakou bychom dnes nepoznali
Ošem Prodaná nevěsta z roku 1866 a její dnešní podoba jsou dvě dost odlišná díla. Premiérová verze měla pouhá dvě dějství a jednotlivá hudební čísla v ní spojovaly mluvené dialogy, podobně jako v lidové zpěvohře. Co je ovšem ještě nejpřekvapivější — zcela v ní chyběly slavné tance. Stopy nebylo ani po strhující skočné, dnešní ozdobě večera.
To, co dnes považujeme za samozřejmost, přicházelo postupně; opera prošla čtyřmi podobami. Roku 1869 Smetana přidal taneční čísla, mimo jiné kvůli zamýšlenému uvedení v Paříži, a rozdělil dějství. Zásadní proměna pak přišla roku 1870 — vznikla definitivní, v pořadí čtvrtá verze o třech dějstvích, v níž mluvené dialogy nahradily recitativy, tedy zpěv napodobující spád běžné řeči. Co dnes milujeme jako neměnný klenot, bylo kdysi živým a stále nehotovým nápadem.
U kolébky stáli dva velikáni
V orchestru onoho premiérového večera neseděl ledaskdo — na violu tehdy hrál čtyřiadvacetiletý Antonín Dvořák, budoucí autor Rusalky a Novosvětské symfonie. U violového pultu prosedával řadu let a onoho dne hrál pod taktovkou samotného Bedřicha Smetany — premiéru totiž skladatel řídil osobně.
Jen si to představme: dva naši nejslavnější skladatelé v jednom sále, v jediný večer. U dirigentského pultu zralý mistr a „kdesi dole“ mladík hledající teprve vlastní cestu. Setkání se Smetanovými operami přitom mělo na Dvořákovu tvorbu zásadní vliv. Možná jste slyšeli o jejich údajné rivalitě, pravda je ale naštěstí smířlivější. Onen spor je až pozdějším mýtem; vznikl dlouho po smrti obou tvůrců, hlavně přičiněním muzikologa Zdeňka Nejedlého. Smetana si mladšího kolegy vpravdě vážil a o jeho hudbě mluvil často s upřímným obdivem.
Poklad
Jak se tedy z odlehčené „hračky” stal národní klenot? Kouzlo Prodané nevěsty tkví v její samozřejmosti — melodie znějí, jako by tu byly odjakživa, a část z nich časem dočista zlidověla. Lidé si je prozpěvují u stolu i na výletě, aniž mnozí tuší, kdo je složil. Právě v tom je její síla: nepůsobí jako muzejní exponát, ale jako něco tak nějak samozřejmého.
Prodaná nevěsta v roce 1892.
A opera se nezabydlela jen u nás, brzy se vydala do světa. Mezinárodně prorazila po triumfu ve Vídni roku 1892 a odtud se rozletěla do dalších evropských měst. Roku 1909 pak zazněla v newyorské Metropolitní opeře, a to hlavně zásluhou naší slavné pěvkyně Emy Destinnové; řídil ji přitom nikdo menší než Gustav Mahler. Na domácí scéně, v pražském Národním divadle, se hrála už více než třiapůltisíckrát.
Ach ty konce
Když se soubor loučil se starou budovou a stěhoval se do nového Národního divadla, znělo tu úplně naposledy právě toto dílo — Prodaná nevěsta tak dům svého zrození sama i zavřela.
A právě tady je to tiché, hřejivé ukotvení. Dílo, kdysi svým tvůrcem skromně odbyté jako „hračka”, se stalo pevnou součástí naší společné paměti a spojuje generace. Když se dnes znovu rozezní její vířivá předehra, něco se v nás napřímí. Sto šedesát let — a Mařenka s Jeníkem jsou pořád mladí.
To je na celém příběhu to nejkrásnější.
