Kdo si ještě vzpomene na Ladislava Jehličku? Takové jméno je širší veřejnosti téměř neznámé, přestože dílo a životní osud člověka za ním představují mimořádně cenné svědectví o bouřlivých dějinách našeho národa.
Mládí a vstup do veřejného života
Na svět přišel 29. května 1916 ve Skutči jako nejmladší z pěti dětí. Po gymnáziu v Chrudimi studoval od roku 1936 češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, než bylo české vysoké školství v listopadu 1939 uzavřeno německými okupanty.
Už ve druhé polovině třicátých let vstoupil do kulturního života po boku osobností jako Jaroslav Durych, Jan Čep či Jan Zahradníček. Publikoval na stránkách katolických časopisů Akord, Jitro, Řád a Obnova. Právě časopisy Řád a Obnova se staly klíčovými tribunami katolické inteligence meziválečného Československa a Jehlička v nich nalezl svůj intelektuální domov. Jeho raná publicistika se vyznačovala radikálním katolickým konzervativismem a ostrou kritikou masarykovského pojetí českých dějin.
Redaktor, nakladatel, politický vězeň
Po válce se Jehlička stal redaktorem nakladatelství Vyšehrad, které představovalo nejdůležitější instituci české katolické knižní kultury. Počátkem roku 1946 přešel do nakladatelství Atlas a od září téhož roku přijal místo tiskového tajemníka ministra zdravotnictví Adolfa Procházky, kde působil až do únorového převratu v roce 1948.
Nástup komunistického režimu znamenal pro Jehličku katastrofu. V roce 1951 se nakladatelství Vyšehrad stalo terčem tvrdých represí. Vedle Jehličky skončili ve vězení i Josef Kostohryz, Václav Renč, Bedřich Fučík, Zdeněk Kalista či František Křelina.
Jehlička byl 3. května 1951 zatčen v souvislosti s vykonstruovaným procesem s takzvanou Zelenou internacionálou. V brněnském procesu z července 1952 byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na čtrnáct let. Prošel věznicemi na Mírově, v Leopoldově, v Jáchymově, na Bytízu a ve Vojně. Postihla ho rovněž konfiskace veškerého majetku.
Po devíti letech byl propuštěn v dubnu 1960. Návrat do civilního života byl tvrdý. Pracoval jako natěrač kovových konstrukcí, poté jako řezač papíru. Teprve postupně se vrátil k práci s knihami, nejprve v nakladatelství Odeon, po krátkém uvolnění roku 1968 znovu ve Vyšehradu.
Překladatel a samizdatový esejista
Paradoxem Jehličkova osudu je, že tisíce českých čtenářů znají jeho práci, aniž by tušily, kdo za ní stojí. Jako překladatel převedl do češtiny díla Alexandra Dumase, Marka Twaina, Maxe Picarda, Stefana Zweiga či Georgese Simenona.
V sedmdesátých a osmdesátých letech psal příspěvky do časopisu Naše rodina, do Lidové demokracie a Katolických novin. Zároveň vznikala jeho nejzávažnější díla šířená v samizdatu a exilových časopisech. Ústředním textem se stala kniha Křik Koruny svatováclavské, vydaná v samizdatu v roce 1987. Již samotný název je polemický. Odkazuje na paměti Václava Černého Křik Koruny české, vůči nimž se Jehlička ostře vymezuje.
Souhrnné vydání Jehličkovy publicistiky připravilo nakladatelství Torst v roce 2010. Kniha zahrnuje samizdatový text, studie, eseje z exilu i aforismy z rukopisů. Již dříve vyšel v nakladatelství Prostor výbor „Na ztracené vartě Západu“.
Myslitel v protiproudu
Jehličkovo dílo představuje jasný katolický pohled na české kulturní dějiny 20. století. Nebral si nikdy servítky vůči nikomu. Věci vnímal ostřeji, než bývalo v křesťanských kruzích obvyklé. Kritizoval prvorepublikový establishment, zpochybňoval Masarykovo pojetí smyslu českých dějin a s typickým sarkasmem glosoval české dějinné sebepojetí. Jako znalec historického myšlení se opakovaně vracel k otázce, zda mají dějiny vůbec nějaký smysl, a skepticky konstatoval, že brát si poučení z minulosti pro budoucnost je vždy velmi sporné.
Jehlička měl dar pregnantního vyjadřování a ostrý humor, kterým dokázal zaskočit čtenáře ze všech stran politického spektra. Byl označován za heroického skeptika a jízlivého komentátora, jehož pohledy na českou historii - od husitství přes baroko po vznik Československa - jsou pohledem kontrarevolucionáře plujícího v protiproudu.
Zemřel 11. února 1996. Za svého života skoro nic oficiálně nevydal, a přesto patří k těm, na něž se často vzpomíná jako na člověka, který svými myšlenkami ovlivnil jiné. Jeho dílo, psané s neobyčejnou intelektuální odvahou, zůstává velkou výzvou současnému mravnímu i historickému relativismu.
