Zakladatelem moravských Lucemburků byl Jan Jindřich, druhorozený syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, tedy mladší bratr Karla IV. S Janem Jindřichem měl jeho otec Jan Lucemburský jiné plány než jej usadit na Moravě.
Dynastické postavení
Jan Lucemburský využil svého druhorozeného syna pro usmíření s dlouholetým nepřítelem Jindřichem Korutanským, který měl za manželku Annu Přemyslovnu, jež byla dcerou českého a polského krále a moravského markrabího Václava II., tedy starší sestrou Elišky Přemyslovny. Jindřich Korutanský tak měl nároky na český trůn a moravský markraběcí stolec. Toho také využil, když se v letech 1306 - 10 stal českým králem i moravským markrabím, byť jej na devět měsíců od října 1306 krátce vypudil další uchazeč o přemyslovský trůn Rudolf Habsburský, jenž však zemřel 4. 7. 1307.
Další uchazeč o přemyslovský trůn Jan Lucemburský však natrvalo vypudil Jindřicha Korutanského z trůnu v roce 1310. Korutanec odešel na své rodové panství – vévodství Korutanské, hrabství Tyrolské a markrabství Kraňské. Nikdy se však nezřekl titulu českého krále a moravského markrabího. Využil i z titulu českého krále právo volit římského krále, čímž se vytvořila situace, že za úřad říšského arcičíšníka, který patřil českému králi, hlasovali dva volitelé Jan Lucemburský a Jindřich Korutanský, samozřejmě pro jiné kandidáty a přispívaly tak ke zmatkům kolem volby.
Korutanec také dlouhodobě vedl protilucemburskou politiku. Jan Lucemburský v rámci smíření s Jindřichem Korutanským využil toho, že měl jen dvě dcery, z nichž jedna však byla psychicky nemocná a neschopna nástupnictví. Do mocenských her mohla vstoupit jen jeho dcera Markéta řečená Pyskatá. A právě Markéta si v rámci usmíření mezi svými otci vzala v roce 1330 za manžela Jana Jindřicha. Ženichovi bylo 8 a starší nevěstě 12 let. Korutanec se tak s Lucemburky usmířil, byť v rámci dohody mohl až do své smrti užívat titulu českého a polského krále, ale bez dalších práv. Jan Lucemburský vyhlížel i to, že po smrti Jindřicha Korutanského připadne manželům Korutanské vévodství, Tyrolské hrabství a Kraňské markrabství.
Ošklivá vévodkyně
Po smrti Jindřicha Korutanského roku 1335 se však situace vyvinula zcela jinak, než Lucemburkové čekali. Proti Lucemburkům se spojili Habsburkové s římským císařem Ludvíkem Bavorem Wittelsbachem. Císař udělil jako říšskou odúmrť Korutany a Kraňsko Habsburkům. Janu Jindřichovi a Markétě tak po Jindřichovi Korutanském zbylo jen Tyrolské hrabství. I o to však Jan Jindřich přišel, když jej jeho žena Markéta vyhnala roku 1341 ze země a připojila se na císařskou stranu.
Vyhnání bylo potupné. Jan Jindřich nebyl vpuštěn do hraběcího hradu po svém návratu z lovu a musel se vrátit ke své rodině. Navíc jej Markéta obvinila z impotence. To vše popisuje ve svém slavném románu Lion Feuchtwagner - Ošklivá vévodkyně (1930). Obvinění z impotence bylo pro Lucemburky pohanou. Ale nebylo pravdivé, byť z manželství se nenarodilo žádné dítě, nicméně později oba manželé děti měli.
Markéta byla velmi sexuálně náruživá. Obvinění bylo motivováno tvrzením, že pro impotenci nedošlo ke konzumaci manželství, a to tedy nevzniklo. Markéta si totiž vzala za druhého manžela císařova syna Ludvíka, aniž bylo manželství s Janem Jindřichem rozloučeno. Vznikl tak skandál evropského rozsahu, do něhož vstoupil i papež Klement VI., který Markétu i jejího druhého manžela a císařova syna exkomunikoval. Nakonec se vše řešilo rozlukou manželství v roce 1349, protože i Jan Jindřich měl zájem na tom, aby mu situace nebránila v uzavření nového manželství.
Jan Jindřich svou plodnost dokázal tím, že měl se svou druhou ženou Markétou Opavskou tři syny a tři dcery. Dále měl s neznámou ženou nemanželského syna Jana (kolem 1345-1394). Tento Jan řečený z Moravy neměl pro svůj nelegitimní původ právo na titul moravského markraběte a byl určen pro církevní dráhu. Stal se biskupem litomyšlským (1380-87), biskupem olomouckým (1387), a nakonec 1387 patriarchou aquilejským, což byl vysoký církevní post v severní Itálii. Zde byl v Udine zavražděn. Původně byla jeho osoba zaměňována s jeho nevlastním bratrem Janem Soběslavem.
Alpská lucemburská epizoda skončila a Jan Jindřich byl zapojen do lucemburské politiky jako věrný stoupence svého staršího bratra Karla. Ten mu jako moravský markrabí (1333-49) svěřil nejprve Moravu do správy, aby mu ji jako český král udělil v léno roku 1349 a Jan Jindřich se stal moravským markrabím. Téhož nebo následujícího roku se oženil s Markétou, dcerou opavského vévody Mikuláše II. Tak vznikla moravská lucemburská sekundogenitura. Z tohoto manželství se narodil nejstarší syn Jošt, který se po otci stal moravským markrabím.
Joštova vláda na Moravě
Jan Jindřich zemřel v roce 1375 a Jošt se stal jeho nástupcem. Joštovu vládu lze rozdělit do tří etap: 1. období vzestupu (1375-90), 2. období vzájemných sporů mezi lucemburskými bratry a bratranci (1390-1405), 3. opětovná konsolidace. Součástí Moravy bylo i panství olomouckého biskupa a Opavské vévodství s Krnovskem, ale nad nimi markrabě neměl moc, ta příslušela jako lennímu pánovi českému králi.
V lucemburské moravské sekundogenituře se uplatňovala dynastická zvláštnost, kdy titul markrabího získali po smrti Jana Jindřicha všichni legitimní synové, ale vládu měl jen nejstarší. Joštovi se tedy říkalo starší markrabí a vládce Moravy, ostatním jeho bratrům Janu Soběslavovi (1355-1380) a Prokopovi (1358-1405) mladší markrabí. Podobná situace byla u Habsburků, kde měli všichni jeho příslušníci titul rakouských vévodů, později arcivévodů, ale jen hlava rodu Rakouskému vévodství vládla. V naprosté většině panovnických rodin byl hlavní panovnický titul užíván jen panujícím příslušníkem, ostatní měli titul princů a princezen.
Ovšem mladší markrabí se nechtěli smířit jen s formálním titulem a pozemkovou držbou odpovídající majetku významných šlechtických rodů, ale ve srovnání s mocí a bohatstvím vládnoucího staršího markraběte Jošta šlo o majetek a postavení výrazně menší. Jošt spor s mladším bratrem Janem Soběslavem nakonec urovnal a ukončila jej brzká smrt mladšího bratra roku 1380 bez potomků. Právě však dědictví po něm o to více rozpoutalo spor mezi Joštem a Prokopem, který se prolínal i spory v české lucemburské primogenituře (dědičného práva prvorozeného syna) mezi českým králem Václavem, jehož podporoval Prokop, a jeho bratrem uherským králem Zikmundem, jehož podporoval Jošt. Ovšem Jošt svá spojenectví měnil, občas se dohodl i s Prokopem, a nakonec se stal podporovatelem Václava IV. proti Zikmundovi.
Toto smutné období se nazývá obdobím markraběcích válek na Moravě. Bylo doprovázeno i vzrůstem lupičství, včetně loupeživých rytířů. V té době zanikla na Moravě řada vesnic v důsledku drancování, které již nebyly obnoveny. Markraběcí války ukončila až smrt Prokopa roku 1405, kdy se Jošt stává jediným markrabětem a jeho vládu na Moravě nikdo nezpochybňoval. Prokop měl sice syna, ale ten byl nemanželský a nemohl si dělat právo na nástupnictví.
Za Jošta se z Moravy vládlo Berlínu
Jošt byl úspěšný v rozšiřování svých držav. Jeho evropská mocenská angažovanost však znamenala i velké výdaje, což umocnilo i pustošení Moravy za markraběcích válek, proto došlo k postupnému oslabení vlastní markraběcí zeměpanské domény na Moravě.
V roce 1378 získal do zástavy Kladsko za peníze, které poskytl jeho otec Jan Jindřich Karlu IV. Kladsko držel až do roku 1388, kdy jej vyměnil s Václavem IV. za Lucemburské vévodství a alsaské fojtství. Lucembursko dříve v roce 1383 připadlo právě Václavu IV. po smrti bezdětného vévody Václava Lucemburského, nejmladšího syna Jana Lucemburského.
V roce 1383 jej Václav IV. jako římský král jmenoval říšským generálním vikářem v severní Itálii, stal se zde tedy zástupcem římského krále. V roce 1385 získal od Zikmunda jako uherského krále do zástavy Bratislavu a postupně ovládl spolu s bratrem Prokopem západní Slovensko.
V roce 1388 dal Zikmund jako markrabí braniborský Joštovi s podílem Prokopa, kteří v té době spolupracovali, do zástavy Braniborsko, jehož centrem je Berlín. Zikmund nebyl schopen své dluhy zaplatit, a tak se Jošt později roku 1397 stává braniborským markrabím a s titulem nejvyšší komorník jedním ze sedmi kurfiřtů Svaté říše římské. Právě spor o majetkový podíl Prokopa na příjmech z Braniborska vedl po období spolupráce obou bratrů k další fázi sporů. Hlavním mocenským zázemím Jošta nadále zůstala Morava, takže za Jošta se z Moravy vládlo Berlínu.
V roce 1388 získal od Václava IV. do zástavy Lucembursko a alsaské fojtství. V roce 1390 koupil Krnovsko od opolského vévody Vladislava Piastovského, který je v roce 1385 získal od opavského vévody Jana II. Jošt tak pod markraběcí moc podřadil i Krnovsko, které sice bylo jako součást Opavského vévodství součástí Moravy, ale do té doby nepodléhalo moravskému markraběti.
V roce 1396 Jošt získává od Václava IV. Horní i Dolní Lužici. Faktickou vládu se mu podařilo nastoupit především v Dolní Lužici. Část hornolužických měst a pánů jej odmítla respektovat v rámci sporů uvnitř lucemburské dynastie.
Král Svaté říše římské
Dne 1. 10. 1410 dosahuje Jošt svého mocenského vrcholu. Poté, co byl markrabím moravským, vévodou lucemburským a markrabím braniborským, je zvolen králem Svaté říše římské. Jde o jediného moravského markrabího, který se stal římským králem, aniž by byl králem českým. Volba byla výsledkem Joštova politického umu a soustředění více zeměpanských práv vůči různým zemím v Evropě. Šlo o volbu opakovanou, když původně v září 1410 získal nejvíce hlasů Zikmund Lucemburský, ale nikoliv potřebnou nadpoloviční většinu všech hlasů. Šlo jen o tři hlasy kurfiřta falckého, trevírského a dokonce braniborského, který za Braniborsko odevzdal Zikmund sám, když však již mu nepatřilo.
Následně se konala nová řádná volba, kde byl zvolen Jošt pěti hlasy kurfiřtů – českého krále Václava IV., mohučského arcibiskupa, kolínského arcibiskupa, saského vévody a Jošta jako braniborského markraběte. Václav IV. volil Jošta, protože uznal neudržitelnost svého postavení jako římského krále a Jošt mu slíbil podporu v jeho plánované římské jízdě, tedy římské císařské korunovaci.
Postavení římského krále si však Jošt příliš neužil, umírá 18. 1. 1411 na brněnském hradě Špilberk. Spekulovalo se, že byl otráven na popud jeho bratra a konkurenta z královské římské volby Zikmunda, ale žádné důkazy k tomu nejsou.
Manželství a konec moravských Lucemburků
Jošt byl dvakrát ženat s piastovskými princeznami opolského vévodského rodu. V roce 1374 byl krátce ženat se čtrnáctiletou Alžbětou, dcerou opolského vévody Vladislava II. Alžběta však v témže roce umírá. Bere si pak další příslušnici rodu slezských Piastovců Anežku. Historici připouští i to, že byl ženat jen jednou s Piastovnou, která užívala jméno Alžběta i Anežka. Ať tak či onak neměl Jošt legitimní potomky. Jím tedy vymírají moravští Lucemburkové po meči a jeho univerzálním dědicem se stává český král Václav IV.
Exhumace
Jošt byl pochován stejně jako jeho otec v kostele sv. Tomáše v rámci kláštera augustiniánů (Moravské náměstí v Brně). Poprvé byla hrobka otevřena 1752 a podruhé v roce 1999. Z průzkumu ostatků plyne, že Jošt byl mohutné postavy s výškou přes 180 cm. Slavnostně znovu uloženy byly ostatky 18. 3. 1999 za účasti politické moravské reprezentace, čehož jsem se osobně účastnil.
Brno
Jošt se v Brně narodil a také zemřel. Bylo to jeho sídelní město. Hlavním městem Moravy sice byla Olomouc, kde sídlil moravský biskup, ale Jošt i jeho otec Jan Jindřich dali přednost Brnu, což platilo i za období moravských Přemyslovců ve 13. století, když moravským markrabím byl zpravidla syn českého krále. Brno bylo hlavním sídlem i markraběte Karla, když mu jeho otec Jan Lucemburský udělil titul moravského markrabího. Přednost možná dávali markrabata Brnu před Olomoucí právě proto, aby byli vzdáleni konkurenčnímu vlivu olomouckého biskupa, který jim nebyl podřízen. V Brně byli jedinými a absolutními pány.
V Brně měli k dispozici hrad Špilberk a markraběcí dvůr ve městě. Jošt také v Brně razil vlastní mince, včetně zlatých dukátů, což mělo dokázat jeho bohatství, protože i čeští králové razili stříbrné groše. Většina mincí však byly stříbrné denáry, protože na Moravě přetrvala denárová měna na rozdíl od grošové v Čechách. V Brně se zapsali moravští Lucemburkové i jako budovatelé. Jan Jindřich založil augustiniánský klášter s kostelem sv. Tomáše, který byl určen jako markraběcí pohřebiště. Ve výstavbě pak pokračoval Jošt. Jan Jindřich též založil kartuziánský klášter v Brně-Králově Poli, kde je pochován markrabí Prokop. Za Jošta byl v Brně činný jako stavitel Jindřich Parléř.
Význam
Jošt byl pokládán ve své době za člověka velmi vzdělaného, se smyslem pro hospodářství. Jeho listiny jsou vydány především v latině a němčině, ale vydával i listiny v moravském/českém jazyce, včetně první panovnické listiny vydané v českém/moravském jazyce – závazek Jošta zaplatit Prokopovi 500 kop grošů z roku 1389. To je důkaz, že tento jazyk se v markraběcí rodině užíval.
Měl velký politický talent, který jej dovedl až na trůn římského krále. Významně se zapsal do dějin střední Evropy své doby. Výrazně posílil postavení Moravy v rámci střední Evropy. Ovšem tím, že zemřel bez dědice, neměl nástupce. Lucemburkové vládli v Čechách a na Moravě ve třech generacích, první generací byl Jan Lucemburský, druhou generaci tvořili bratři Karel IV. a Jan Jindřich, poslední třetí generací pak jejich synové. Ze třetí generace byly jednoznačně politicky nejúspěšnějšími Zikmund z české větve rodu a Jošt z moravské větve. Oni jsou pravými dědici státnické velikosti Karla IV.
Ovšem všechna sláva polní tráva. Karel IV. měl v roce své smrti 1378 tři mužské legitimní potomky (Václav IV., Zikmund, Jan Zhořelecký). Rovněž jeho bratr moravský markrabí Jan Jindřich měl v roce své smrti 1375 tři legitimní syny (Jošt, Jan Soběslav, Prokop). Navíc žil ještě nejmladší syn Jana Lucemburského lucemburský vévoda Václav. Chtělo by se říct dětí jako smetí, přesto však ve třetí generaci všichni Lucemburkové zemřeli bez legitimních synů. Tak vymřeli po meči nejdříve moravští Lucemburkové 1411 a zanedlouho i jejich čeští bratranci úmrtím Zikmunda 1337.
Čas opnou trhl a Lucemburkové zmizeli z jeviště dějin.
