Narodil se 21. dubna 1910 v Trnavě, v rodině, která měla patnáct dětí. Už od mládí byl hbitý, odolný a v těle měl něco navíc – nadání, které umožnilo klukovi z Trnavy stát se jedním z největších československých zápasníků.
V rodném městě zkoušel různé sporty, i když bez pořádného vybavení – prostě samozřejmá dřina. Ale když ho kamarádi přesvědčili, že v Praze jsou větší šance, rozhodl se vyrazit tam. A protože na vlak lístek peníze neměl, vydal se pěšky. Den za dnem, kilometr po kilometru, rozedníváním i soumrakem – až do velkého města plného možností.
V Praze si našel práci ve firmě Prokopec, která se zabývala montáží výtahů, ubytování našel v Karlíně. Jeho tělo mu nedovolilo zahálet dlouho. Brzy se zapojil do sokolského klubu a prostřednictvím sokolských a tělovýchovných spolků se dostal ke klubu AFK Stráž bezpečnosti.
Nejdříve se věnoval vzpírání, ale brzy přepnul na zápas – sport, který mu lépe seděl. V roce 1928, mladý a hladový po úspěchu, se umístil v domácích soutěžích mezi 28 závodníky na třetím místě v lehké váze. To byl signál: Herda byl připravený žít sport a dělat ho naplno.
Největší sportovní chvíle
Léto 1936, Berlín. Olympijské hry, kde všechno od stadionů po vlajky mělo sloužit propagandě Třetí říše. Ale mezi všemi těmi pochodujícími davy a nacistickými symboly se na žíněnce objevil – Jozef Herda.
Nastoupil v řecko-římském zápase v lehké váze a od začátku bylo jasné, že nepřijel jen dělat křoví. Jeden soupeř, druhý – a Herda šel dál. Byl to typ zápasníka, který se zakousl a nepustil, dokud nezískal bod nebo protivníka aspoň psychicky nevyčerpal. Houževnatost mu nakonec otevřela cestu až do finále.
Tam už čekal tvrdý Švéd Hermann Lundin. Boj to byl vyrovnaný a dramatický, ale nakonec měl soupeř navrch. Herda tak skončil „jen“ stříbrný. Ale pro Československo to byl historický okamžik – vůbec první olympijská medaile v zápasu. A nejen to: V Berlíně, kde měl zvítězit nacistický dril a propaganda, zazářil Slovák, který všem ukázal, že i David může pořádně potrápit Goliáše.
Pro Herdovo jméno to byla vstupenka do dějin. Z olympiády se vrátil jako hrdina a symbol houževnatosti, který dokázal, že i bez pozlátka a s prostým tréninkem se dá dosáhnout na světovou špičku.
Odkaz a život po kariéře
Když Jozef Herda pověsil závodní singlet na hřebík, rozhodně neodložil zápas stranou. Naopak – stal se trenérem a dlouhá léta předával zkušenosti mladším generacím. Nebyl typem kouče, který by si hrál na generála; spíš byl trpělivý učitel, který věděl, že dobrý zápasník musí mít nejen svaly, ale i hlavu a srdce. V Bratislavě i jinde po Slovensku si získal respekt jako člověk, který dokázal své svěřence motivovat a naučit je víc než jen techniku chvatů.
Jeho jméno tak zůstalo spojené nejen s jednou olympijskou medailí, ale i s dlouhodobou prací pro rozvoj zápasu. Dodnes se na něj vzpomíná jako na sportovce, který nikdy neklesal na mysli a který i po kariéře zůstal věrný žíněnce. Byl symbolem houževnatosti – a přesně tak si ho uchovaly generace, které přišly po něm.
Jozef Herda zemřel před čtyřiceti lety, 4. října roku 1985.
V češtině se říká „dát někomu herdu“, tedy pořádnou ránu. Mnozí by si mohli myslet, že tohle úsloví vzniklo právě podle slavného zápasníka, který tak často soupeřům ukázal, zač je toho loket. Ale není tomu tak – výraz je mnohem starší než Jozef Herda.
Přesto je to náhoda, která působí až příznačně: jméno i sportovní životopis se k sobě hodí tak dobře, jako u málokoho z nás.
V Bráně poznání se dozvíte něco o kulisách hvězdných chvil Jozefa Herdy.
