Vlastním jménem Lotario dei Conti di Segni se narodil se kolem roku 1161 nedaleko Říma, teologii studoval v Paříži, právo v Bologni. Papežem byl zvolen 8. ledna 1198, v den smrti svého předchůdce Celestina III. Bylo mu sedmatřicet let a v okamžiku volby ještě nebyl knězem – držel jen hodnost kardinála-jáhna. Kněžské svěcení přijal 21. února 1198, den nato usedl na Petrův stolec.
Vládl osmnáct let a zemřel 16. července 1216 v Perugii na horečku. Do těch osmnácti let se vešel IV. lateránský koncil, schválení Františkova způsobu života, římský špitál, jehož uspořádání kopírovala celá Evropa, kanonizace svatého Prokopa i papežské uznání královské koruny pro Přemysla Otakara I.
Dvanáct žebráků před papežskými dveřmi
Roku 1209 dorazila do Říma podivná společnost. Dvanáct mužů v záplatovaných hábitech vedl syn bohatého obchodníka z Assisi a žádali, aby jim papež schválil pravidla života složená téměř výhradně z citátů evangelia.
Inocenc váhal, a měl k tomu důvody. Kázání o radikální chudobě znělo v té době z úst valdenských, které Církev odsoudila. Hranice mezi horlivostí a vzpourou byla tenká a rozhodnutí padalo na papeže. Nakonec Františkovi a jeho druhům vyšel vstříc: řeholi schválil ústně, bratři přijali tonzuru a František jáhenské svěcení. Poslušnost výměnou za svobodu kázat.
Františkánská tradice si tuto chvíli vypráví po svém. Papež prý měl sen, v němž se lateránská bazilika – katedrála města Říma – naklání k pádu a zpod její tíhy ji svým ramenem podpírá drobný mnich v hadrech. Ráno v něm poznal Františka. Zda se sen skutečně zdál, již asi nikdo neprokáže. Jisté je, že Inocenc pochopil to podstatné: obnovu církve nezajistí sám dekretem, potřebuje k ní lidi, kteří jsou ochotni žít chudě mezi chudými.
Podobnou příležitost dostal Dominik de Guzmán. Přišel se svými kazateli na koncil roku 1215 a narazil na čerstvý zákaz zakládat nové řehole. Řešení se našlo v obchvatu: Dominikáni převzali starobylou řeholi svatého Augustina. Papežské potvrzení řádu vydal až Inocencův nástupce Honorius III. o rok později. Oba velké žebravé řády tak vyrostly ze stejné půdy a týž papež jim ji připravil.
Kolo u klášterní brány
Inocenc byl právník, ale jeho pozornost se obracela i tam, kam právo tehdy nedosáhlo. V Římě vybudoval špitál Santo Spirito in Sassia. Šlo o promyšlenou instituci, jejíž uspořádání se stalo vzorem pro městské nemocnice v celé Evropě. Budova ostatně slouží nemocným dodnes.
S touto stavbou se pojí i opatření, které dnešnímu uchu zní překvapivě moderně. Zabíjení nechtěných novorozenců bylo ve středověkém městě tichou samozřejmostí. Inocenc nechal u klášterních bran zřizovat otočná kola, do nichž matka mohla dítě anonymně vložit, zaklepat a odejít. Dítě se octlo uvnitř kláštera, matka zůstala nepoznána. Středověká předloha dnešního babyboxu.
Rozšíření této novinky mimo papežský stát bylo pomalé, a to z prozaického důvodu: klášter, který kolo zřídil, musel nalezence uživit. Zbožný nápad narazil na rozpočet, jak už to v dějinách chodí.
Koncil, který sáhl každému do života
Vrcholem pontifikátu byl IV. lateránský koncil. Zahájil jej 11. listopadu 1215 a sjelo se na něj přes čtyři stovky biskupů, stovky opatů a vyslanci evropských panovníků. Ve třech zasedáních prošlo dvaasedmdesát kánonů. Katolická církev jej dodnes počítá jako dvanáctý ekumenický sněm a označuje za nejvýznamnější koncil vrcholného středověku.
Tři z jeho rozhodnutí přežila staletí. Slovem transsubstanciace poprvé oficiálně pojmenoval proměnu chleba a vína v tělo a krev Kristovu. Pojem existoval už dřív, koncil z něj udělal závazné učení Církve.
Dekret Omnis utriusque sexus uložil každému křesťanovi, který dosáhl užívání rozumu, vyzpovídat se alespoň jednou ročně a přijmout eucharistii. Zpověď se tím proměnila z výsady horlivců v běžnou součást roku, stejně jako Velikonoce.
Nejtišší revoluce se skrývá v kánonu, jenž zakázal kněžím účastnit se Božích soudů. Ordál – zkouška rozžhaveným železem nebo vodou – ztratil bez kněžského požehnání smysl. Latinská Evropa se tak během jedné generace rozešla se soudní praxí, kterou dědila po germánských předcích, a vydala se cestou dokazování a výslechu.
Česká stopa: koruna a světec
Do českých dějin vstoupil Inocenc dvakrát, a pokaždé rázně.
Přemysl Otakar I. si královský titul opatřil roku 1198 od Filipa Švábského. Papež mu ho odmítal uznat s odůvodněním, že korunu udělil ten, kdo sám nebyl právoplatně korunován. Inocenc naopak podporoval Otu Brunšvického a českého panovníka přiměl přejít na jeho stranu. Papežský legát Guido z Praeneste Přemysla znovu korunoval v srpnu 1203 a v dubnu 1204 papež jeho královskou hodnost konečně uznal. Bez tohoto uznání by byla cesta ke Zlaté bule sicilské podstatně trnitější. Přemysl toho hned využil a požádal o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Zde ho papež odmítl.
Útěchou mu byla druhá věc, o niž se zasazoval. Dne 2. června 1204 Inocenc III. kanonizoval Prokopa, zakladatele Sázavského kláštera. Český zemský patron tak vděčí za svatořečení právě tomuto papeži.
Konec bez ozdob
V červenci 1216 se vydal na sever Itálie usmiřovat Pisu s Janovem a připravovat novou křížovou výpravu. Do Perugie dorazil nemocný a horečka jej za pár dní zabila.
Do města v té době přijel francouzský duchovní Jacques de Vitry, aby přijal biskupské svěcení. Zastihl papežovo tělo vystavené a bez ostrahy. Zloději z něj mezitím stáhli drahocenná roucha. Muž, jehož slovo přinutilo ustupovat krále i císaře, ležel obraný ve vlastní katedrále.
Sotva by ho to překvapilo. Byl autorem traktátu, který proslul pod názvem O pohrdání světem a nicotnosti člověka a jehož opisy se po Evropě šířily po celá tři století. Sepsal jej dávno předtím, než mu na hlavu vložili tiáru.
V Perugii ležel téměř sedm set let. Teprve roku 1891 nechal papež Lev XIII., jeho velký obdivovatel, ostatky převézt zpět do Říma, do lateránské baziliky. Do chrámu, který mu kdysi ve snu držel žebrák z Assisi.
