Osobně se domnívám, že by postačilo i několik kbelíků barvy a koště. Jenže kdyby člověk pracoval skutečně velkoryse, s mistrovským rozmachem a nanášel barvu ve velkých plochách, stékala by mu zpátky na obličej bohatým pestrým proudem jako nějaký pohádkový déšť — a to by mělo své nevýhody. Obávám se, že bychom se při této umělecké činnosti museli omezit na černou a bílou. K tomu účelu by však bílý strop posloužil výtečně. Je to ostatně — alespoň podle mého soudu — jediný způsob, jak se dá bílý strop smysluplně využít.
Nebýt toho nádherného experimentu, totiž ležení v posteli, asi by mě to vůbec nenapadlo. Léta jsem v moderním domě hledal volné místo, kam by se dalo malovat. Papír je příliš malý pro skutečně alegorický obraz; jak říká Cyrano z Bergeracu: „Potřebuji obry!"
Avšak kdykoli jsem se snažil najít nějakou pěknou plochu v moderních místnostech, které obýváme, vždy mě čekalo trpké zklamání. Zjistil jsem, že mezi mnou a mojí touhou visí jako jemně tkaná záclona nekonečně se opakující změť drobných předmětů. Prozkoumal jsem stěny a ke svému údivu zjistil, že jsou polepeny tapetami, že tapety už jsou pomalovány velice nudnými obrázky a že všechny ty obrázky jsou si k smíchu podobné. Nedokázal jsem pochopit, proč jeden naprosto nahodilý symbol — zjevně bez jakéhokoli náboženského či filozofického významu — musí být roztroušen po všech pěkných stěnách jako neštovice. Myslím, že Bible má určitě na mysli právě tapety, když praví: „Varujte se prázdného opakování, jak činí pohané."
Uvědomil jsem si, že turecký koberec je změť nic neříkajících barev, asi jako turecká říše nebo pochoutka zvaná turecký med. Nevím přesně, co by ta turecká pochoutka vlastně měla být. Pravděpodobně vraždění Makedonců. Všude, kam jsem se svou tužkou či malířským štětcem přišel, jsem k nelibosti zjistil, že tam z nevysvětlitelných důvodů přede mnou už byli jiní, a svými dětskými a barbarskými vzory zkazili stěny, záclony i nábytek.
Opravdu jsem nikde nemohl najít prázdné místo na kreslení — až do té chvíle, kdy jsem zůstal ležet v posteli o něco déle, než bývá mým zvykem. A tehdy můj zrak spatřil záři bílého nebe, tu bílou plochu, která je vpravdě téměř definicí ráje, neboť ztělesňuje čistotu a zároveň i svobodu. Bohužel však jako každé nebe měla tu nevýhodu, že ji sice spatříte, ale vzápětí zjistíte, že je nedosažitelná. Vypadala přísněji a vzdáleněji než modrá obloha za oknem. Můj návrh malovat na ni chlupatým koncem koštěte byl zamítnut — nezáleží na tom kým; byla to osoba zbavená veškerých politických práv — a dokonce ani můj skromnější návrh, totiž strčit druhý konec koštěte do ohně a udělat z něj uhel, neprošel.
Přesto jsem přesvědčen, že veškerá původní inspirace pokrývat stropy paláců a katedrál bojovnými výjevy padlých andělů a vítězných bohů pocházela právě od osob s podobnou zkušeností. Jsem si jist, že právě proto, že se Michelangelo oddával té pradávné a počestné činnosti, totiž ležení v posteli, právě proto si vůbec uvědomil, jak se dá proměnit strop Sixtinské kaple v úžasnou napodobeninu božského dramatu, které se mohlo odehrát jedině na nebesích.
Tón, jakým se dnes mluví proti zvyku ležet v posteli, je pokrytecký a nezdravý. Ze všech moderních nápadů, které jsou tak trochu dekadentní, není nic hroznějšího a nebezpečnějšího než povyšování druhořadých a nedůležitých složek chování na úkor těch důležitých a základních — na úkor neměnné, všeobecně známé a tragické lidské morálky. Jestliže existuje něco horšího než současné oslabování důležitějších stránek etiky, pak je to jedině toto posilování jejích slabších stránek. Dnes už neplatí, že čistota je skoro tak důležitá jako zbožnost — naopak: čistotu jsme zbožštili, zbožnost pohoršuje.
Dramatik může napadnout instituci manželství, pokud zachová společenské konvence, a setkal jsem se s ibsenovskými pesimisty, kteří hlásali, že pít pivo je špatné, ale vypít jed je správné. Obzvlášť to platí v otázkách hygieny, především pokud jde o ležení v posteli. Časné vstávání pokládá spousta lidí za podstatnou součást morálky, ačkoli by si měli spíš přiznat, že je to věc osobního vkusu a možností. Je to v zásadě praktická moudrost, a není na tom nic morálního — stejně jako na opaku není nic nemorálního.
Brzy ráno vstávají lakomci, a zloději prý vstávají až navečer. Velkým nebezpečím pro naši společnost je to, že všechny její mechanismy běží čím dál tím víc ztuha, zatímco její duch je čím dál tím labilnější. Naše každodenní práce a plány by měly být svobodné, pružné a tvořivé; neměnné by měly být naše zásady a ideály. Bohužel je tomu přesně naopak — názory měníme neustále, avšak oběd se nám nemění. Proto bych uvítal, kdyby lidé měli silné a zakořeněné zásady, a co se jídla týče — nechť obědvají jednou na zahradě, jindy v posteli, na střeše nebo na stromě.
Ať si klidně debatují třeba v posteli, na lodi nebo v balónu, ale v diskusi by měli vycházet ze stejných principů. Tento děsivý nárůst dobrých návyků ve skutečnosti znamená přílišné zdůrazňování ctností, které pouhý návyk může zneužít, a zároveň nedostatečné zdůrazňování ctností, jež návykem nezískáte — jako je skvělé náhlé hnutí soucitu či upřímnosti.
Když někdy znenadání dojde k takovému vnuknutí, můžeme selhat. Vstávat v pět ráno si člověk zvykne. Ale nezvykne si na to, budou-li ho chtít za jeho názory upálit, protože první pokus zpravidla končí fatálně. Měli bychom věnovat trochu více pozornosti možnostem toho, co je hrdinské a nečekané. Až slezu z téhle postele, určitě vykonám nějaký ukrutně ctnostný čin.
Pro ty, kdo hodlají studovat velké umění ležení v posteli, musím připojit důrazné varování. Je zřejmé, že se této činnosti je třeba oddávat s mírou, což platí jak pro ty, kdo mohou v posteli pracovat (například novináři), tak tím spíš pro ty, kdo nemohou (jako třeba profesionální lovci velryb). Ale to není to varování, které mám na mysli. Jde o toto:
Když už ležíte v posteli, nevymýšlejte si důvody a vůbec se neomlouvejte. Nemyslím tím samozřejmě vážně nemocné. Ale když leží v posteli zdravý člověk, ať si tam leží a ať se neomlouvá — pak vstane jako zdravý. Ovšem bude-li to dělat z nějakého podřadného hygienického důvodu nebo bude-li to chtít zdůvodnit vědecky, vstane zaručeně jako hypochondr.
