Umět rozdělit plynoucí čas na měřitelné úseky, předpovědět příchod ročních dob, stanovit dny setby a sklizně či určit termín posvátného svátku — to vše je předpokladem každé rozvinuté civilizace.
Byli to právě obyvatelé úrodného nilského údolí, kdo v této nauce dosáhli mistrovství. Egyptský kalendář patří k nejstarším slunečním kalendářům světa a stal se, byť oklikami a přes prostředníky, jedním ze zdrojů počítání času, které dnes máme za samozřejmé.
Za vším hledejte Lunu
Prvopočátky egyptského kalendáře byly, jako téměř všude na světě, lunární. V prehistorických dobách dělil člověk čas podle nejnápadnějšího nebeského tělesa — podle Měsíce a jeho proměnlivých fází. Teprve později, patrně v archaickém období na úsvitu egyptských dějin, nahradili Egypťané tento nedokonalý lunární systém kalendářem slunečním. A učinili tak s pozoruhodnou důsledností: rozhodli se, že rok bude mít pevně stanovený počet dní – a basta!
Dvanáct měsíců, tři sta šedesát dní
Základní stavba egyptského roku byla ve své jednoduchosti vskutku elegantní. Rok se dělil na dvanáct měsíců a každý z nich měl přesně třicet dní. Tím dostáváme tři sta šedesát dní — číslo úhledné, dobře dělitelné, snadno se s ním počítalo. Každý měsíc se dále dělil na tři „týdny“ po deseti dnech (jimž Řekové později říkali dekády). Podle jiného, podrobnějšího členění bylo možné měsíc rozdělit na šest kratších pětidenních úseků.
V rytmu Nilu
Rok se skládal ze tří ročních dob, které přímo vycházely z rytmu Nilu a zemědělského života. Bylo to období záplavy (achet), kdy se řeka rozlévala a zúrodňovala pole, období setby a růstu (peret), kdy voda opadla a ze země vzcházela úroda, a konečně období sucha a sklizně (šemu). Celý egyptský svět dýchal v souladu s dechem posvátné řeky a kalendář byl jeho věrným odrazem.
V pozdější době dostaly jednotlivé měsíce i vlastní názvy, často odvozené od božstev a svátků. Měsíc thóth náležel bohu Měsíce a moudrosti, athyr bohyni Hathór, měsíc payni byl zasvěcen Svátku údolí a mesoré připomínal Narození Slunce. Datování bylo tehdy vázáno na panování krále: Egypťan mohl například říci, že se narodil „v pátém roce vlády Ramesse II., v měsíci pašon v době šemu, druhého dne“.
Pět chybějících dní
Zbývá ovšem odpovědět na otázku, kterou si položí každý pozorný čtenář. Dvanáct měsíců po třiceti dnech dává tři sta šedesát dní — jenže sluneční rok trvá zhruba tři sta šedesát pět dní. Kam se tedy poděla ta chybějící pětice?
Egyptští kněží po dlouhém a trpělivém pozorování oblohy, zejména heliakického východu hvězdy Sirius, zpřesnili délku roku právě na tři sta šedesát pět dní. A pět doplňkových dní vyřešili způsobem, který svědčí o jejich smyslu pro řád: nepřidali je do žádného měsíce, ani neporušili jejich úhlednou třicetidenní stavbu. Místo toho postavili těchto pět dní zcela mimo kalendářní měsíce, na samý konec roku, jako zvláštní vloženou pětici.
Řekové tyto dny nazývali „epagomenální“, tedy dny „navíc přidané“. Egypťané je však vnímali jako cosi posvátného. Podle jejich mytologie šlo o narozeniny pěti velkých božstev — byly to rodné dny bohů Usira, Hora a Sutecha a bohyň Esety a Nebthety.
Právě proto se těchto pět dní vymykalo běžnému řádu času; byly to dny sváteční, spjaté se zrozením bohů, a proto je Egypťané chovali ve zvláštní úctě. Rok tak nebyl jen praktickým nástrojem počtářů, nýbrž i posvátnou stavbou, v níž se snoubila astronomie s náboženstvím.
Toulavý rok
Přestože egyptský kalendář předstihl svou dobu, měl jednu inherentní vadu, s níž si Egypťané po celá tisíciletí nedokázali poradit. Skutečný sluneční rok totiž netrvá přesně tři sta šedesát pět dní, nýbrž přibližně o čtvrtinu dne déle. Egyptský rok byl tedy o něco kratší než rok astronomický a tato drobná odchylka se rok od roku sčítala. Po čtyřech letech činil rozdíl celý jeden den, po jednom století už pětadvacet dní.
Následek byl pozoruhodný: kalendářní data se pomalu, ale neúprosně posouvala vůči skutečným ročním dobám. Začátek roku, jenž měl původně připadat na dobu nilské záplavy a heliakického východu Síria, putoval postupně celým rokem. Proto se hovoří o takzvaném toulavém roce — latinsky annus vagus. Teprve po uplynutí přibližně tisíce čtyř set šedesáti let se začátek kalendářního roku opět shodl s letním slunovratem a východem Síria; této velké periodě se říká sóthická (podle Sóthidy, jak Egypťané hvězdu Sirius nazývali).
Právě kvůli této „toulavosti“ se egyptští kněží při stanovování termínů náboženských obřadů – vázaných na záplavy, setbu či sklizeň – nemohli spolehnout na běžný občanský kalendář a museli si vypomáhat pozorováním hvězd, zejména oním spolehlivým heliakickým východem Síria. Nevýhoda „toulavého roku“ vlastně vedla Egypťany k ještě pečlivějšímu pozorování oblohy.
Začátek egyptského kalendáře?
Římský spisovatel Censorinus zanechal záznam, že v roce 139 po Kristu připadl heliakický východ Siria přesně na Nový rok egyptského kalendáře. Evropští vědci pak spočítali čas zpětně po cyklech dlouhých 1460 let. Zpětným výpočtem odvíjejícím se od roku 139 našeho letopočtu došli k tomu, že předchozí takový cyklus začal v roce 1321 př. Kr. a ještě předtím v roce 2781 př. Kr. Předpokládá se tedy, že to je začátek egyptského kalendáře. Ale kdo ví?
Vynález přestupného roku
Pokusy o nápravu se objevily za Ptolemaiovců. Roku 238 před Kristem se král Ptolemaios III. Euergetés pokusil dekretem z Kanopu zavést jakýsi přestupný den, jenž by se každé čtyři roky přidával, aby se kalendář „srovnal“. Byla to myšlenka pozoruhodně předjímající pozdější přestupné roky. Reforma však narazila na odpor a v praxi se neujala. Teprve mnohem později, za římké nadvlády, byl v Egyptě přestupný rok skutečně zaveden.
Kalendář jako zrcadlo civilizace
Egyptský kalendář nebyl pouhým počítáním dní. Byl to nástroj správní, hospodářský i posvátný zároveň. Umožňoval vybírat daně, plánovat práce na zavlažovacích kanálech, stanovit termíny slavností a určit, kdy se má co zasít a sklidit. Byl vodítkem pro kněze i pro rolníka, pro písaře i pro krále.
A díky své pevné, matematicky jasné stavbě – tři sta šedesát pět dní, žádné komplikované vsuvky, žádné pochybnosti – se stal také mimořádně vhodným nástrojem pro astronomy a chronology. Mnohem později, v počátcích novodobé vědy, si učenci jako Koperník cenili právě jeho neměnné pravidelnosti při výpočtech dávných nebeských úkazů. Kalendář zrozený na březích Nilu tak s drobnými obměnami přetrval tisíciletí.
Zrození juliánského kalendáře
Když se přesuneme o mnoho staletí dopředu a od Nilu k Tibeře, octneme se u počátků druhého velkého kalendáře.
V prvním století před Kristem byl starořímský kalendář ve zbědovaném stavu. Vycházel z lunárního systému a doplňoval se podle libovůle kněží nepravidelnými vsuvnými měsíci. Výsledkem byl zmatek: jarní rovnodennost se ocitla mimo svůj čas o celé dva měsíce a náboženské svátky se slavily úplně jindy, než měly. Životopisec císařů Suetonius s pobavením poznamenal, že už ani dožínková slavnost nepřipadala na léto a vinobraní na podzim.
Nápravy se ujal muž, který k tomu měl moc i rozhled – Gaius Julius Caesar. Jako pontifex maximus, nejvyšší kněz s právem určovat délku roku, měl pravomoc kalendář reformovat. A jako státník, který strávil čas v Egyptě po boku královny Kleopatry, měl také příležitost seznámit se s tamní učeností, zejména astronomií.
Alexandrie byla tehdy nejskvělejším střediskem vzdělanosti antického světa, s pověstnou knihovnou a s tradicí staroegyptské vědy o hvězdách. Caesar se zde patrně blíže seznámil s egyptským slunečním rokem o tři sta šedesáti pěti dnech — s oním jednoduchým a pevným počítáním, jež Římu tolik scházelo.
Sósigenův rok
Vypracováním nového kalendáře pověřil Caesar proslulého řeckého astronoma Sósigena, který působil právě v Alexandrii. Nový systém měření času vycházel z pohybu slunce oblohou: rok měl mít tři sta šedesát pět dní a každý čtvrtý rok se měl vložit jeden přestupný den, takže přestupný rok čítal tři sta šedesát šest dní.
Tím se podařilo to, oč se Egypťané marně pokoušeli již za Ptolemaia III. — zachytit onu chybějící čtvrtinu dne a zabránit „toulání roku“. Průměrná délka juliánského roku tak činila 365,25 dne, což se od skutečného slunečního roku lišilo jen o zhruba jedenáct minut.
Přechod na nový kalendář nebyl bez problémů. Aby se odstranil nahromaděný rozdíl mezi kalendářem a skutečností, musel být rok 46 před Kristem mimořádně prodloužen na úctyhodných čtyři sta čtyřicet pět dní. Právem se mu proto říkalo „poslední rok zmatků“.
Po zavražděním Caesara roku 44 před Kristem však nesnáze přetrvávaly: kněží pověření vkládáním přestupných dní pravidlo zprvu nepochopili a přidávali den každý třetí rok místo každý čtvrtý. Tento omyl napravil až císař Augustus roku 8 před Kristem. Na Caesarovu počest byl přejmenován měsíc Quintilis na Julius (náš červenec) a později dostal měsíc Sextilis jméno po Augustovi (náš srpen).
Gregoriánská reforma
Juliánský kalendář se ukázal jako dílo mimořádně trvanlivé. Sloužil celému západnímu světu déle než patnáct set let, až do reformy papeže Řehoře XIII. v roce 1582, jež ho upravila do dnešní podoby gregoriánského kalendáře. A i tato pozdější reforma byla jen jemným zpřesněním – juliánský systém přestupných let zůstal v jádru zachován. Někteří pravoslavní křesťané ostatně užívají juliánský kalendář dodnes.
Moudrost zrozená na březích Nilu, kde kněží po tisíciletí pozorovali hvězdu Sirius a počítali svých tři sta šedesát pět dní, se setkáním Caesara s Kleopatrou dostala do Říma a odtud do celého křesťanského Západu. Když dnes obracíme listy v kalendáři, sotva tušíme, že v našem prozaickém „občanském“ kalendáři doznívá ozvěna staroegyptského roku, který kdysi tak půvabně, a přece marně putoval časem.
