Hory pracují k porodu…
Bylo to tak trochu jako začátek jednoho z jeho pozdějších dramatických koncertů: dítě přišlo na svět v den, kdy se země v Benátkách otřásala. Bylo 4. března 1678 a novorozenec byl tak slabý a neduživý, že porodní bába Margarita Veronese nečekala, až doběhne kněz. Rovnou chlapce sama pokřtila – pro jistotu, kdyby snad nevydržel do večera.
Ale malý Antonio Lucio nakonec krizi překonal. Řádného křtu v kostele San Giovanni in Bragora ve čtvrti Castello se mu dostalo asi o dva měsíce později.
Léta učňovská
Do vínku dostal hudbu. Jeho otec Giovanni Battista sice byl oficiálním povoláním holič – a patřil prý k nejlepším v Benátkách - jeho pravou vášní však byly housle, na něž hrál tak znamenitě, že byl roku 1685 povolán do proslulé kapely u svatého Marka. Ve výplatních listinách baziliky se objevoval pod jménem Giovanni Battista Rossi, „Ryšavý“, podle své ohnivé kštice, kterou po něm Antonio zdědil.
Otec ho brával s sebou, seznamoval ho s benátským hudebním světem a stal se jeho prvním a nejdůležitějším učitelem. Právě on chlapci vložil do rukou housle a do duše celoživotní lásku k hudbě. Z deseti dětí, které se manželům Vivaldiovým narodily, se jediný Antonio vydal na dráhu muzikanta – a jméno Vivaldi se mělo stát jedním z nejslavnějších v celé barokní epoše.
Místo muzikanta knězem?
Jenže otec mu překvapivě určil jinou dráhu. Ať už za tím stála zbožnost, nebo prostě vyhlídka na lepší společenské postavení a vzdělání, jaké si rodina jinak dopřát nemohla, chlapec se měl stát knězem.
Nevstoupil do semináře, ale „do učení“ u kněze v kostele San Geminiano a poté v San Giovanni in Oleo. V pětadvaceti letech byl vysvěcen na kněze. Své hudební vzdělání přitom nepřerušil; naopak, ve skladbě se zdokonaloval právě v době kněžských studií a už tehdy vystupoval jako profesionální houslista.
Někdy se tvrdí, že byl žákem skladatele Legrenziho, ale to není jisté. Jeho otec se s Legrenzim znal a Antonio se slavným skladatelem několikrát konzultoval, ale dlouhodobě jeho žákem patrně nebyl.
Poněkud roztržitý farář
Kněžskou službu u oltáře však vykonával jen velmi krátce. Trápila jej strettezza di petto, tíseň na prsou – velmi pravděpodobně astma, které mu bránilo mluvit hlasitě a odsloužit celou mši. Tehdy bohoslužba trvala ke dvěma hodinám, a navíc nebývala jen jedna.
Traduje se, že farníci ho jednou přistihli, jak uprostřed obřadu zmizel do sakristie; ne však proto, aby si oddechl, nýbrž aby si honem zapsal hudební nápad, který ho právě přepadl. Ať už byla pravá příčina jakákoli, po roce a půl byl kněžských povinností u oltáře zproštěn.
Knězem však zůstal až do smrti. Pro svou ohnivou kštici dostal přezdívku „il prete rosso“ – doslova „červený kněz“ nebo, chcete-li, „zrzavý abbé“ – i když v italštině byl jistě oslovován „don Antonio“.
Hudební sirotčinec
Osudové bylo pro Vivaldiho místo, které získal na podzim roku 1703: stal se učitelem hry na housle v benátském ústavu Ospedale della Pietà. Tyto benátské „ospedaly“ byly zvláštní institucí města na laguně — napůl sirotčince, napůl hudební školy, kde opuštěné dívky a dcery neprovdaných matek získávaly znamenité vzdělání, zvláště hudební.
Nejnadanější z chovanek tvořily sbor a orchestr. Jejichž koncerty prosluly po celé Evropě a lákaly do Benátek cestovatele z dalekých zemí. Právě pro tyto nadané dívky psal Vivaldi po téměř po tři desetiletí – s přestávkami a v každoročně obnovovaném angažmá – většinu svých koncertů, kantát a duchovních skladeb.
Ďábelský houslista
Veden praktickou potřebou i vlastní zálibou v experimentování skládal pro nejrozmanitější nástroje a jejich neobvyklé kombinace, a dívčí orchestr dovedl na vysokou profesionální úroveň. Některé z jeho žákyň, jako pověstná houslistka Anna Maria della Pietà, se samy staly hvězdami své doby.
Především se však Vivaldi proslavil jako houslista. Byl virtuosem v pravém slova smyslu — hráčem takové technické dokonalosti a ohnivého temperamentu, že současníci nad jeho uměním žasli. Říkali, že Vivaldi hraje jako sám ďábel - ale inspirace byla nepochybně z opačné strany.
Dochovala se svědectví o tom, jak posluchače přiváděl v úžas závratnou rychlostí prstů, smělými pasážemi vyhnanými až do nejvyšších poloh hmatníku a nápaditostí, s níž z nástroje dokázal vyloudit zvuky, jaké dosud nikdo neslyšel. Housle nebyly pro Vivaldiho jen nástrojem; byly prodloužením jeho hlasu, jeho pravým jazykem. A právě z důvěrné znalosti všech možností nástroje, z toho, co housle dokáží a kam až je lze dovést, vyrůstala i jeho hudba.
Skladatel inovátor
Ke komponování se dostal záhy a přirozeně. Jeho nejstarší koncerty pocházejí právě z osudového roku 1703 a od té chvíle už pero prakticky neodložil. Roku 1705 vydal tiskem svou první sbírku, brzy následovaly další, a s nimi rostla i jeho evropská sláva.
Zlomovým dílem se stala sbírka dvanácti koncertů L'estro armonico („Harmonická inspirace“), op. 3, kterou roku 1711 vydal v Amsterodamu – v tehdejším nakladatelském centru Evropy – a která jeho jméno rázem rozšířila po celé Evropě. Následovaly další proslulé soubory, La stravaganza („Výstřednost“), op. 4, či La cetra („Lyra“), op. 9.
Pozoruhodné je, že Vivaldi svůj osobitý sloh nalezl takřka okamžitě a zůstal u něj v téměř nezměněné podobě od prvních tištěných opusů až po pozdní díla na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Byla to hudba melodicky i harmonicky nápaditá, výrazná, s neomylným smyslem pro zpěvnost a klenutí melodie.
Vynálezce koncertu
Byl to právě on, kdo ustálil trojvětou podobu sólového koncertu, s pomalou prostřední větou, jak ji známe dodnes, a naplnil ji dramatickým dialogem sólového nástroje s orchestrem. V tom navázal na staršího Arcangela Corelliho, jenž dovedl k vrcholu takzvané concerto grosso, v němž proti celému tělesu stavěl menší skupinku sólistů.
Vivaldi však šel o rozhodující krok dál: z tohoto dialogu vydělil jediný sólový nástroj a postavil ho – osamělého virtuosa – proti mohutnému zvuku celého orchestru. Tím vlastně vytvořil sólový koncert (concerto) v podobě, z níž pak čerpaly celé generace skladatelů až po Bacha, Mozarta a dále, a stal se ústřední postavou, která tuto formu nejen rozvinula, ale i rozšířila po celé Evropě.
Jako skladatel byl velmi plodný. Vytvořil kolem osmi set skladeb, z toho na pět set koncertů – jeden pozdější kritik uštěpačně poznamenal, že nenapsal pět set koncertů, ale jeden koncert pětsetkrát. Byl to však nespravedlivý soud: právě Vivaldiho koncert, s jeho jiskřivou obrazností, dramatickým střídáním sólového nástroje a orchestru a nezaměnitelnou rytmickou energií, se stal jedním z nejosobitějších a nejvlivnějších plodů italského baroka.
Skládal ostatně nejen pro housle, které miloval nade vše, ale i pro violoncello, fagot, hoboj, flétnu, violu d'amore a další nástroje, mnohdy v neobvyklých kombinacích, jak se to hodilo v jeho dívčím orchestru.
Jeho pověst se rozšířila po celé Evropě. Je známo, že Johann Sebastian Bach si několik Vivaldiho koncertů přepsal, studoval je a nepochybně jimi byl ovlivněn.
Čtvero ročních dob
Nejslavnějším dílem se stal cyklus čtyř houslových koncertů Čtvero ročních dob, v němž hudba s ohromující názorností maluje zpěv ptáků, letní bouři, štěkot psa i klouzání po ledě.
Vivaldi nebyl první, kdo skládal tzv. programovou hudbu, ale dovedl ji k nebývalé názornosti a propracovanosti právě v rámci sólového koncertu a významně ji proslavil. Dílo, které patří dodnes k nejhranějším skladbám všech dob později věnoval hraběti Václavu Morzinovi.
Svět opery
Vedle instrumentální tvorby se Vivaldi s vervou vrhl i do světa opery, a to nejen jako skladatel, ale i jako podnikavý impresário. Sám si zajišťoval uvedení svých děl. Jeho první opera Ottone in villa byla provedena roku 1713 ve Vicenze, brzy následovaly desítky dalších.
Měl přitom smysl pro kvalitu: z hromady plytkých textů, jež mu dodávali libretisté-řemeslníci, si dokázal vybrat ty lepší, a jeho pozdější opery zdobí jména předních básníků a dramatiků té doby – Pietra Metastasia a jeho krajana Carla Goldoniho, s nímž na opeře Griselda přímo spolupracoval.
Období slávy
Sláva ho v té době provázela po celé Evropě; koncem dvacátých let se setkal s císařem Karlem VI., který ho měl v oblibě, a Vivaldi z této přízně dovedl náležitě těžit. Jeho hudba zněla na mnoha evropských dvorech - zavítal dokonce i do Čech
Konec však byl trpký, jak už to u velikánů bývá. Vkus publika se měnil a Vivaldiho zvučný, barokně bohatý styl začal znít starosvětsky a přežile. Zakázky ubývaly, a stárnoucí skladatel rozprodával své rukopisy za pakatel.
Roku 1740 se vydal na svou poslední cestu – do Vídně, kde doufal ve dvorskou přízeň svého mocného příznivce, císaře Karla VI. Do Vídně skutečně dojel, ale císař na podzim téhož roku zemřel, vídeňská divadla se přes karneval zavřela a Vivaldi zůstal bez ochránce, bez zakázek a bez prostředků.
Neslavný konec – a znovuzrození
V bídě a zapomnění zemřel v noci z 27. na 28. července 1741 ve svém vídeňském bytě nedaleko Korutanského divadla ve věku třiašedesáti let.
Pochovali ho co nejlevněji, v prostém hrobě na chudinském hřbitově, který byl později zrušen; dnes už nevíme, kde přesně odpočívají kosti muže, jehož hudba dodnes těší svět.
Ten ovšem na Vivaldiho na dvě století takřka zapomněl. Byl znám nanejvýš jako zručný houslista – zatímco skladatelský génius vetšel v zaprášených archivech. Teprve ve dvacátém století, kdy badatelé objevili množství jeho rukopisů, přišlo velké vzkříšení – podobně jako u Bacha.
Roku 1963 pak nález křestního listu ve farních záznamech kostela svatého Jana Křtitele definitivně potvrdil i dlouho nejisté datum jeho narození.
Dnes zní Čtvero ročních dob z rádií, reklam i koncertních pódií celého světa a Zrzavý abbé z Benátek se vrátil na místo, které mu právem náleží: mezi největší mistry hudby všech časů.
