Na jazzové scéně se objevila bezprostředně po skončení 2. světové války. Stala se jednou z postav tehdy proslulého klubu Pygmalion, sídlícího, pokud mě paměť neklame, na Václavském náměstí v prostorách pozdějšího kina Blaník. Tady už vystupovala po boku svého manžela, povoláním lékaře, ale posláním jazzmana Jana Hammera.
Tradice jazzového, či dříve swingového zpěvu
Někdy se u jeho jména dodává „st.“, neboť spolu přivedli na svět syna Jana („ml.“), který proslul nejen jako tehdy velice mladý autor hudby a písní k nestárnoucí pohádce Šíleně smutná princezna, ale pak také za velkou louží, kde se stal velmi respektovaným hudebníkem (např. skupina Weather Report) a skladatelem filmové a televizní hudby (např. Miami Vice).
Tradice jazzového, či dříve swingového zpěvu už u nás byla za války i před ní, vzpomeňme třeba jen jména Inky Zemánkové, Jiřiny Salačové, Arnošta Kavky a dalších. S Průchovou ale vstoupily na scénu i modernější jazzové formy, třeba bebop. Éru opravdu velkých úspěchů Vlasta Průchová zažila ve druhé půli padesátých let. 16. ledna 1958 zazněla v pražské kavárně Vltava poprvé melodie Jana Hammera a Jaromíra Hořce Docela všední, obyčejný den.
Skladba od té doby zahajovala zcela nový, průkopnický typ soutěžních pořadů, které se v celkem pěti ročnících snažily hledat 'nevšední všední písničky' - 'PÍSNIČKY PRO VŠEDNÍ DEN'. Mnohé písničky, které ze soutěže vzešly, se staly na dlouhou dobu opravdovými hity (Přišlo ke mně na návštěvu blues, Je po dešti, Dejte mi vodu, Až nám bude dvakrát tolik). To už byla generace zpěváků postmontérkové epochy – Rudolfa Cortése, Jiřího Vašíčka, Jiřího Popera, Milana Chladila či tehdy začínajícího Karla Gotta.
První dáma českého jazzu
Průchová měla tehdy postavení vtělené do zkratkového titulu „první dáma českého jazzu“. To na ni pak navazovaly další „první dámy“, Eva Pilarová či Eva Olmerová. Dokonce i Marta Kubišová měla v repertoáru pár moc pěkných jazzových či bluesových písniček, i když nebyly tak profláknuté jako proslulá Modlitba. Ale to jen na okraj.
Průchová měla vše, co jazzmanka potřebuje: cit pro frázi, bezchybný rytmus, skvělý hlas a obrovský temperament a muzikálnost. Jak sama později říkala, jazz nebyl pouhým hudebním stylem, ale způsobem celého jejího života. „Jazz musíte žít," odpověděla v jednom rozhovoru. „Kdybych zpívala pop nebo něco jiného, tak by mě to mohlo přestat bavit. Jenže jazz je známka věrnosti. To řekl Škvorecký a je to pravda: kdo zůstal u jazzu, je věrný. Nejde mu ani o peníze, ani o slávu."
Proslulá byla i historka z roku 1965: Právě tehdy jí vzdal při své návštěvě Prahy hold i Louis Armstrong. Průchová ráda vzpomínala na to, jak slavného Satchma tehdy pozvala na oběd. „Přišel s půlkou kapely. Kytici, kterou jsem tehdy dostala, mám dodnes schovanou. Pochutnal si na květákové polévce, hovězí pečeni na zelenině s rýží a dostal i štrúdl."
Docela všední obyčejný den
No řekněte, dokázala by nějaká dnešní hvězdička uvařit tak opulentní menu třeba pro Madonnu? A přišla by slavná osoba do bytu kohosi jen kvůli štrůdlu? Armstrongovo gesto bylo smeknutím klobouku před opravdovou, nikoli jen mediálně pocukrovanou hvězdou.
Zlom v její kariéře přinesl rok 1968. Byla tehdy se svou rodinou na ročním pobytu v USA. Vrátila se zpět pouze se svým manželem, protože jejich syn Jan Hammer (nar. 1948) dostal šanci studovat na velmi dobré hudební škole v Bostonu. Doma ho však úřady označili za emigranta. Vlasta Průchová tak byla normalizačními úředníky postupně vytlačena na vedlejší kolej. Měla omezenou možnost vystupování a nesměla nahrávat.
Na závěr připomenu právě ten první hit, tehdy se ještě říkalo šlágr, Docela všední obyčejný den. Autorem textu byl Jaromír Hořec, významný český novinář a básník, rovněž pak po roce 1968 proskribovaný a dokonce vězněný. Dlouho předtím však vykouzlil nepatetické a milé verše do písničky, která určila epochu.
