Jan Nedvěd je jedním z mála současných českých autorů, jejichž tvorba zlidověla ještě za jejich života. Jeho písně prošly cestou od táborových ohňů a folkových festivalů až do rádií a televizí, školních zpěvníků i repertoáru tanečních zábav. Mnohé se staly součástí běžně zpívaného repertoáru.
Kořeny pod Medníkem
Narodil se 24. září 1946 v Praze a dětství prožil na Spořilově. Jeho vztah k hudbě i trampingu se však zrodil na rodinné chatě v Lukách pod Medníkem. Tam, v osadě Toronto na Sázavě, začali oba bratři, Jan a o rok mladší František, poprvé hrát. Sám se dodnes s nadsázkou označuje za „chatového trampa“. Cesta k profesionální dráze však nebyla přímá. Nedvěd se vyučil elektrikářem, dálkově vystudoval gymnázium a pracoval jako úředník. Hudbě se výhradně věnuje až od roku 1982.
První kroky překvapivě nevedly k trampské písni, nýbrž k bigbítu. Začínal v beatových kapelách The Three Long Fingers a The Preachers, v nichž hrál společně s bratrem. Když jako „bigbíťáci“ neprorazili, obrátili se k trampské hudbě a country. Byla to šťastná volba.
Od Toronta k Brontosaurům
V trampské hudbě se Nedvěd prosadil jako člen skupiny Toronto, založené roku 1972. V roce 1974 získal autorskou Portu za píseň Kamarád a skupina se záhy přejmenovala na Brontosaury, v sestavě se Zdenou Toskovou, Gustavem Blažkem, Petrem Zadinou a bratry Nedvědovými. Změna jména nebyla dobrovolná, šlo o nutnost zvolit „méně závadné“ jméno, což v normalizačním ovzduší znamenalo zbavit se anglicky znějícího názvu. Úspěchy přišly rychle: v letech 1975–1978 získali Brontosauři čtyři interpretační Porty a bratři Nedvědové roku 1977 i Zlatou Portu.
Na první desku si však posluchači museli počkat. Album Na kameni kámen vyšlo až v roce 1985 u Pantonu a vedle titulní skladby přineslo hity Růže z papíru, Tulácký ráno a Valčíček. O dva roky později následovala Ptáčata s legendárními Stánky. Právě tyto dvě desky vytvořily páteř repertoáru, bez něhož si dnes nelze představit žádný trampský večer. Písně Brontosaurů hrál u táboráků každý, kdo zvládl na kytaru aspoň tři akordy. Notoricky známé jsou mimo jiné Frankie dlouhán, Na kameni kámen, Růže z papíru či Tulácký ráno. Stánky i Ptáčata doslova zlidověly.
Písně, které se zpívají samy
V čem spočívá tajemství jejich obliby? Muzikologové odpovídají střízlivě: všechny parametry Nedvědových písní jsou podřízeny srozumitelnosti a zpěvnosti. Silná melodie, jasná rytmická struktura, přirozeně působící dvojhlasy, opakování motivů a jednoduchý harmonický plán s převahou tříakordových písní. Tematicky se jeho tvorba pohybuje ve třech okruzích: jsou tu filozofické morality (Ptáčata, Stánky, Na kameni kámen, Křeček), písně o přátelství a trampingu (Frankie Dlouhán, Jižní kříž, Nad Sázavou, Pražce, Tulácký ráno) a písně o lásce, které se občas prolínají s trampingem (Růže z papíru, Obrázek, Kytka).
Stánky, dojemné vyznání věrnosti starým obyčejným hodnotám, se staly téměř neoficiální hymnou celé generace. Nedvěd nepsal pro kritiky, ale pro lidi u ohně. Patří mezi autory moderní trampské písně: ideál bratrství a poctivosti, spojený s tématem věčné naděje, čisté lásky a víry v dobro, oslovil tisíce posluchačů.
Spirituál a sólová dráha
Souběžně s Brontosaury působil v jiném legendárním souboru. Od poloviny 70. až do sklonku 80. let vystupoval jako člen Spirituál kvintetu. Jeho lehký tenor s nadprůměrným rozsahem organicky zapadal do barevných vícehlasů obou skupin. Se Spirituál kvintetem se podílel mimo jiné na albech Šlapej dál, Šibeničky či Za svou pravdou stát.
Od roku 1988 vystupoval jako samostatný písničkář a v roce 1992 vytvořil duo s bratrem. S Brontosaury se ještě příležitostně sešel k natočení alb Sedmikráska a Zahrádky. Devadesátá léta přinesla zasloužený vrchol: Dne 21. června 1996 koncertoval na pražském Strahově ke svým padesátým narozeninám před sedmdesátitisícovým publikem - a při té příležitosti vydal album Vstupenka na Strahov.
Jeho polistopadová alba dosahovala rekordní prodejnosti 100 až 300 tisíc kusů. Rozšířil i žánrový záběr. Natočil Morytáty a balady se Zuzanou Navarovou, Vítem Sázavským a Vlastimilem Peškou a album Zahučaly hory s cimbálovou muzikou Jury Petrů. Rodinnou linii pak rozvinul se skupinou Příbuzní, hudebním sdružením svého syna, které rovněž zásoboval svými písněmi.
Rozchody a smíření
Vrchol slávy však předznamenal i rozpad nejslavnější folkové dvojice. Roku 1997 se cesty bratrů rozešly. Společně vystupovali opět až od roku 2011, kdy natočili album Souhvězdí jisker. Od roku 2013 však František hrál znovu samostatně. Smíření přišlo na poslední chvíli. Bratři se usmířili v červnu 2021 na obnově manželského slibu Františka a jeho ženy Marie a údajně plánovali i společný návrat na pódia. František však v červenci téhož roku zemřel ve věku 73 let.
Odkaz, který žije dál
Jan Nedvěd se dnes vzdaluje veřejnosti, jeho písně však nikoli. K jeho osmdesátinám vyrazili Jan Nedvěd mladší a Vojta Nedvěd na letní turné „Nedvědi u stánků“, pojmenované podle ikonické písně. Bez ohledu na výhrady části kritiky zůstává nesporné, že málokterý autor dokázal vtisknout písním tolik prosté upřímnosti.
Nedvědovy melodie přežily normalizaci, polistopadovou komercializaci i rodinné spory, a dokud budou u Sázavy hořet ohně, budou se zpívat. A možná i potom.
