Narodil se roku 1822 v moravské Telči a ze světa odešel roku 1896 v Liliendorfu, dnešní Lesné nedaleko Vranova nad Dyjí. Živil se právičinou — nejdřív jako koncipient, později jako notář — a proto během života vystřídal pěknou řádku moravských a slezských měst: Znojmo, Jihlavu, Brno, Olomouc, Hranice, Těšín i Nový Jičín. Za úředním stolem ho ale pořád doháněla druhá vášeň. Skládal verše a postupně se stal jedním z hlavních hybatelů českého života na Znojemsku. A právě z jeho pera pochází shora zmíněný text písně, kterou dnes zná mnohem víc lidí než jeho jméno: „Přijde jaro, přijde".
Píseň, která přežila svého autora
Některá díla svého tvůrce přerostou a začnou žít vlastním životem. Vlkovo „Přijde jaro, přijde" je přesně takový případ. Postupně zlidověla, a to je pro autora nejkrásnější pocta i nejtišší křivda zároveň: melodie se předává od úst k ústům, jméno u ní ale nikdo neuvádí. Slova se zpívají u táboráků, na jarních slavnostech i při vítání prvních teplých dnů, zatímco jejich původce zůstává schovaný kdesi za notovou osnovou.
Je v tom kus spravedlnosti i pořádná dávka ironie. Vlk celý život snil o tom, aby čeština zněla nahlas a mezi lidmi — a přesně to se mu splnilo. Jen se u toho vytratilo jeho jméno. Takový osud ostatně potkal mnoho vlasteneckých autorů devatenáctého století — jejich písně zlidověly a zůstaly, jména se ale postupně rozpustila v lidech, kteří je zpívali.
Z právníka buřičem
Cesta k básnění vedla přes studia v Jihlavě, Brně, a nakonec na právnické fakultě v Olomouci. Právě tam mladého Vlka pohltilo vlastenecké nadšení, které v polovině devatenáctého století rozpalovalo celou monarchii.
Zapojil se do zakládání Slovanské lípy, vůbec prvního českého politického spolku na Moravě, a v převratném roce 1848 se ocitl přímo v ulicích revoluční Prahy. Z těchto rozbouřených měsíců pocházejí jeho nejsilnější vlastenecké písně — verše psané v horečce doby, kdy se zdálo, že se dějiny lámou přímo pod rukama.
Pak ovšem dolehla Bachova normalizace, spolky se rozpustily a hlídalo se každé hlasitější slovo. Slovanská lípa přitom nebyla jen debatní kroužek — sdružovala lidi, kteří chtěli českému hlasu vydobýt místo ve veřejném životě, a právě proto se stala jednou z prvních obětí, když monarchie po revoluci znovu přitáhla otěže. Vlkova veřejná činnost na několik let utichla a on se stáhl ke svým spisům. Nadšení mu však zůstalo a trpělivě čekalo na příležitost.
Probudil Znojmo
Skutečným dějištěm Vlkova příběhu je Znojmo. Roku 1870 tu založil Besedu Znojemskou a stal se jejím prvním starostou. Z obyčejného spolku brzy vyrostlo tepající středisko českého společenského života. Beseda si dokonce koupila dům „U bílého lva" na Dolním náměstí, přestavěla ho a získala velký sál s jevištěm, kde se hrálo, zpívalo a živě debatovalo.
Vlk zároveň předsedal Matici školské, díky níž se ve Znojmě roku 1881 otevřela vůbec první česká školní třída — skromně, v přízemí domu v Zámečnické ulici. Přiložil ruku i k rozjezdu českého peněžního ústavu, Vzájemné záložny, protože dobře věděl, že národní hnutí potřebuje kromě nadšení také peníze. Vrcholem jeho veřejné dráhy byl Tábor lidu, který roku 1871 svolal do nedalekých Jevišovic. Bývá označován za první českou politickou akci, jež se plně přihlásila k českému státu — a Vlk jí předsedal.
Znojmo přitom bylo ve druhé polovině devatenáctého století převážně německé město a čeština v něm zdaleka nezněla samozřejmě. O to větší váhu měla každá česká škola, spolek i záložna. Byly to malé ostrůvky, na kterých se dalo žít naplno česky, a Vlk jich pomohl vybudovat hned několik.
Deska, kterou roztavili
Osud se s Vlkovou památkou příliš nemazlil. K třicátému výročí jeho úmrtí, roku 1926, mu na budovu Besedy zasadili bronzovou desku s poprsím od sochaře J. Čermáka. Ale hned roku 1939 ji sňali, o čtyři roky později putovala do nacistické sbírky kovů určených pro válečné účely a roztavila se spolu s tisíci dalších pamětních předmětů.
Teprve roku 1968 vznikl nový reliéf a deska se vrátila na své původní místo. Roku 1998 pak Znojmo udělilo básníkovi čestné občanství in memoriam — symbolickou tečku za dlouhým zapomínáním. K jeho portrétu patří i dvě drobnosti, které celý příběh hezky dokreslují. Prameny se dodnes přou, zda se narodil osmého, nebo devátého července. A svůj život dožil v Liliendorfu, oblíbeném výletním letovisku u kaňonu Podyjí, kde tehdy mezi stovkami německých sousedů žili sotva dva Češi.
Muž, který celý život probouzel češství, tak ze světa odešel v kraji, jenž česky skoro neuměl. Že o něm dnes vůbec víme, je z velké části zásluha znojemských patriotů a místních badatelů, kteří jeho stopu odmítli nechat zapadnout.
Jeho píseň to ostatně nezastavilo nikdy. Jaro nakonec přišlo.
