Dante Alighieri se narodil roku 1265 ve Florencii a zemřel 14. září 1321 v Ravenně, kde žil ve vyhnanství. Zhruba mezi lety 1308 a 1321 napsal báseň o cestě záhrobím, rozdělenou na Peklo, Očistec a Ráj a čítající sto zpěvů. Vytvořil v ní krajinu, kterou od té doby vidí každý, kdo si posmrtný život nějak představuje.
Brána, která mluví sama za sebe
Třetí zpěv Pekla začíná devíti verši vytesanými nad vstupní branou. Dante udělal něco, co před ním nikoho nenapadlo: nechal promluvit samotnou architekturu. Brána se představuje v první osobě, přiznává, že vede do města žalu a mezi zástupy zatracených, a končí větou, kterou dnes zná i člověk, jenž Komedii nikdy neotevřel: “Zanechte vší naděje, vy, kdo vstupujete.”
Ta věta žije vlastním životem. Otevírá se jí román Americké psycho a visí nad vjezdem do atrakce Pirates of the Caribbean v kalifornském Disneylandu, aniž by absolutní většina současníků tušila, že cituje florentského exulanta ze čtrnáctého století.
Skutečná odvaha se přitom skrývá o pár řádků výš. Brána tvrdí, že ji postavila nejvyšší moudrost a prvotní láska. Věčné utrpení tedy vzniklo z lásky. Čtenáři se s tím rozporem potýkají už sedm set let – a také proto se k té bráně pořád vracejí.
Mráz na dně světa
Peklo klesá devíti kruhy jako obrácený kužel, který se stále zužuje, až se v poslední chvíli sevře do jediného bodu. Očekávali bychom tam vrchol žáru. Dante nás místo toho postaví na zamrzlé jezero.
Uprostřed ledu vězí do půli těla Lucifer. Má tři tváře, šest očí zalitých slzami a netopýří křídla, jejichž mávání žene mráz, který ho samotného drží v pasti. V každé z tlam drtí jednoho zrádce: Jidáše, Bruta a Cassia. Nic neříká, nikam nejde, jen se namáhavě hýbe a vyrábí zimu.
Tenhle obraz sedí v paměti jako kámen. Vládce zla, který nekřičí ani nepokouší, protože ho jeho vlastní ohavné dílo dávno umrazilo na místě. Kdo jednou tuhle scénu uvidí, přestane peklo automaticky spojovat jen s ohněm.
Milenci unášení větrem
Druhý kruh patří těm, kdo podlehli vášni. Duše tam žene neustávající vichr, a z toho víru vystoupí dvojice, která z Komedie odešla nejdál do světového umění: Francesca da Rimini a Paolo. Zamilovali se prý při společném čtení příběhu o Lancelotovi a Guinevře, a když došli k místu polibku, políbili se také. Francescin manžel, Paolův bratr, je při tom přistihl a oba zabil. Dante ten příběh vyslechne a omdlí soucitem.
Právě k téhle scéně se o šest století později vrátil Auguste Rodin. V roce 1880 dostal zakázku na bránu zdobenou výjevy z Komedie, pracoval na ní sedmatřicet let a nikdy ji nedokončil. Jednotlivé postavy se z ní však osamostatnily a proslavily: Polibek zobrazuje právě Paola a Francescu, hladovějící hrabě Ugolino se syny zůstal na levém křídle a nad celou branou sedí Myslitel, patrně sám básník, sledující, co se pod ním děje.
Nejznámější socha moderního sochařství tedy nejspíš zobrazuje muže, který přemýšlí nad Komedií.
Hora a světlo
Sestupem to nekončí, a tady se ukazuje, jak úžasně Dante pracuje s barvou. Očistec je hora, která se zvedá z moře na opačné polokouli, a poutník na ni vystupuje po terasách, jak se den rozjasňuje. Po sirném přítmí přichází modré ráno, mořský vzduch a zpěv. Duše tam trpí stejně jako v pekle, jenže vědí, že jejich trápení jednou skončí, a ten rozdíl proměňuje celý vzduch básně.
Ráj pak přestává být místem a stává se světlem. Obrazy houstnou, poutník stoupá k vizi, kterou už sám nedokáže popsat, a báseň se uzavírá slavným veršem o lásce, jež hýbe Sluncem i ostatními hvězdami.
Dante odchod ze tmy zapsal ještě jednou, potají, do samotné konstrukce díla: každý ze tří dílů, Peklo, Očistec i Ráj, končí rýmem na slovo hvězdy. Kdo báseň pročte celou, dojde třikrát pod otevřené nebe.
Malíři, kteří chtěli vidět totéž
Síla těch obrazů se pozná podle toho, kolik lidí je chtělo malovat. Sandro Botticelli strávil léta osmdesátá a devadesátá patnáctého století kreslením více než devadesáti listů ke Komedii pro Lorenza di Pierfrancesca de' Medici. Většinu z nich provedl stříbrným hrotem na pergamen a jen několik dotáhl do barvy. Jeho Mapa pekla, precizní řez celou nálevkou podsvětí, patří dnes Vatikánské knihovně, zbytek souboru vlastní berlínský Kupferstichkabinett. Pohromadě byly kresby k vidění po staletích znovu až v letech 2000 a 2001 v Berlíně, Římě a Londýně.
O čtyři sta let později se do stejné látky pustil Gustave Doré. Své rytiny ke Komedii vydal roku 1861 vlastním nákladem ve svých devětadvaceti letech a stvořil tím podobu pekla, kterou dodnes kopírují filmové kulisy: srázy, propasti, mlha a v ní drobné lidské postavy.
Každá epocha si Dantovy scény přemalovala po svém, a přesto zůstávají rozpoznatelné. To je asi nejpřesvědčivější důkaz jejich velikosti. Básník ve vyhnanství, bez naděje na návrat domů, popsal záhrobí tak sugestivně, že si je od něj vypůjčili malíři, sochaři, režiséři i tvůrci zábavních parků. Ale pořád platí, že nejlepší verze těch obrazů vzniká tam, kde vznikla poprvé.
V hlavě a představách člověka, který čte.
