Divizní generál in memoriam Oleg Svátek patří k mužům, kteří bránili republiku se zbraní v ruce hned třikrát. Poprvé v legiích, kdy československý stát teprve vznikal, podruhé v březnu 1939 na Podkarpatské Rusi, kdy už se rozpadal, a potřetí v odboji, když jej okupant vymazal z mapy Evropy. Za tuto věrnost zaplatil 1. října 1941 životem před popravčí četou v ruzyňských kasárnách.
Z rakouského zajetí do čela legionářského pluku
Jeho jméno dnes přesto zná jen málokdo. Přitom právě jeho 12. divize vedla v březnu 1939 jediný rozsáhlý ozbrojený odpor československé armády v době, kdy se zbytek republiky vzdal bez výstřelu. Svátkova divize splnila svůj úkol tak, jak to lidé po Mnichovu očekávali od celé armády.
Narodil se 3. února 1888 v Domoradicích u Vysokého Mýta a pokřtěn byl jménem Josef. Po českém gymnáziu ve Vysokém Mýtě vystudoval zeměbraneckou kadetní školu ve Vídni a v srpnu 1907 nastoupil jako podporučík k c. k. zeměbraneckému pluku 17 v Rzeszówě. S ním odešel v srpnu 1914 na ruskou frontu, kde byl už 2. září zraněn a zajat.
Ze sibiřského zajateckého tábora se v srpnu 1915 přihlásil do československých legií v Rusku. Přijat byl o rok později a zařazen k záložnímu praporu v Kyjevě. Po důstojnickém kurzu v Pirjatinu převzal na přelomu let 1917 a 1918 prapor 6. československého střeleckého pluku a od září 1918 velel celému pluku. Patřil k hrdinům bojů u Omsku, Tatarské, Kunguru, Jekatěrinburgu, Irkutsku a u bajkalských tunelů, tedy klíčových střetnutí sibiřské anabáze.
Od listopadu 1918 vedl důstojnickou školu ve Sluďance, kde vychovával velitele pro armádu budoucího státu. Do vlasti se vrátil v březnu 1920 v hodnosti podplukovníka. Za republiku, která v době jeho vstupu do legií ještě neexistovala, prošel s puškou v ruce polovinu kontinentu.
Strážce nejvýchodnější hranice
Po návratu jej armáda poslala tam, kde byly jeho zkušenosti nejcennější. V letech 1920–1922 působil jako československý zástupce francouzského velitele Vojenské akademie v Hranicích, kde zúročil praxi z výchovy legionářských důstojníků. Poté absolvoval pražskou Válečnou školu, byl náčelníkem štábu 1. divize, velel pěšímu pluku 3 v Kroměříži a 24. pěší brigádě v Michalovcích. V červenci 1929 získal generálskou hodnost, o rok později si úředně změnil křestní jméno na Oleg. Od října 1935 stál v čele 12. divize v Užhorodě.
Za mobilizace na podzim 1938 velel hraniční oblasti 42. Pět měsíců držely jeho jednotky hranici proti ozbrojeným tlupám vysílaným z Maďarska i Polska; jen u Šalanek se jich vzdalo přes tři sta. Po vídeňské arbitráži musela divize opustit Užhorod i Mukačevo a velitelství přesídlilo do Svalavy. Když Maďaři počátkem ledna 1939 v rozporu s arbitráží obsadili obec Rozvegovo, Svátkovi vojáci je po tvrdých pouličních bojích s nasazením děl a obrněné techniky vytlačili.
Skutečná zkouška přišla 14. března 1939. Maďarská armáda překročila demarkační čáru a téhož dne vyhlásil samostatnost Slovenský štát, čímž byla Podkarpatská Rus odříznuta. Svátek měl k dispozici pěší pluky 36 a 45 na polovičních stavech, neboť jeden ročník byl koncem února propuštěn do zálohy, dále dva prapory Stráže obrany státu a hrstku tanků a obrněných automobilů. Ani poté, co 15. března vstoupil wehrmacht do Prahy, jeho muži nesložili zbraně a odmítli maďarské výzvy ke kapitulaci.
Po čtyřech dnech vydal generál rozkaz k organizovanému ústupu bojem na Slovensko, do Rumunska a zčásti do Polska. Ústup kryl evakuaci českých a slovenských civilistů, kteří by jinak zůstali napospas okupantovi. Poslední rota opustila Podkarpatí v ranních hodinách 18. března. Obrana si vyžádala odhadem 40 padlých a 100 až 120 raněných. Dalších zhruba 30 mužů padlo v pohraničních střetech od září 1938. Vzhledem k drtivé přesile nepřítele šlo o ztráty, které svědčí o vysoké bojové kvalitě velení i vojáků.
Podzemní armáda
Do Prahy se generál vrátil do okupované země. Krátce působil na likvidovaném ministerstvu národní obrany a hned navazoval styky s odbojem. Vojenská organizace Obrana národa, kterou budovali převážně bývalí legionáři, měla být tajnou rámcovou armádou připravenou k povstání ve vhodné chvíli. Zároveň zajišťovala odchody letců a vojáků do zahraničí, zpravodajskou činnost a sabotáže.
Koncem roku 1939 vytvořil Svátek na pokyn generála Bedřicha Homoly Krajské velitelství Obrany národa Praha-jihozápad s rámcovými podřízenými jednotkami. Shromažďoval zbraně a úzce spolupracoval s Homolou, pozdějším vrchním velitelem celé organizace. Jeho zástupcem a náčelníkem štábu byl plukovník Josef Malý, bývalý velitel Hradní stráže.
O kvalitě Svátkovy práce svědčí, že když gestapo na přelomu let 1939 a 1940 rozbilo velkou část organizace, jeho krajské velitelství zůstalo prakticky nedotčeno. Důslednou konspirací tak uchoval jednu z mála funkčních složek vojenského odboje v době, kdy se jinde již zatýkalo lavinovitě.
Mlčení pod mučením
V září 1941 gestapo přesto generála Svátka zatklo. Při výsleších byl nelidsky týrán, ale nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil. Právě proto nebyla struktura jeho krajského velitelství zcela odhalena. Vlastně dodnes. Ani historici neznají všechna jména mužů, které svým mlčením chránil.
Koncem září 1941 přijel do Prahy zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich a vyhlásil stanné právo. Jeho první obětí se stali nejvyšší představitelé vojenského odboje. Dne 1. října 1941, necelý měsíc po zatčení, byl Oleg Svátek stanným soudem odsouzen k smrti a téhož dne zastřelen v kasárnách v Praze-Ruzyni. Bylo mu třiapadesát let.
Téhož dne byli popraveni i generál Václav Šára a plukovník Josef Malý. Na ruzyňském popravišti zahynuli během podzimu 1941 také armádní generál Josef Bílý, divizní generál Hugo Vojta a podplukovník Josef Balabán z legendární trojice Tří králů.
Voják, který nesložil zbraň
V říjnu 1946 byl Oleg Svátek povýšen do hodnosti divizního generála in memoriam. Patří k nejvýše postaveným obětem vojenského odboje, vedle generálů Bedřicha Homoly, Mikuláše Doležala, Václava Šáry a Jana Netíka. Místo jeho smrti, jízdárna ruzyňských kasáren, je dnes pietním místem ve správě Vojenského historického ústavu.
Jeho odkaz spočívá v neobyčejné důslednosti. Když se v březnu 1939 zbytek armády podvolil okupaci bez výstřelu, jeho divize na Podkarpatí bojovala. Když do Prahy vstoupil wehrmacht, jeho muži se nevzdali. A když okupant rozbil armádu, generál ji znovu budoval v podzemí.
Oleg Svátek nikdy nepovažoval porážku státu za konec své vojenské přísahy. Právě proto si jeho jméno zaslouží místo mezi těmi, na které ve svých pohnutých dějinách národ nezapomíná. Nebo by neměl. Právě proto jsme se jej pokusili připomenout také v Akademii Protiproudu.
