Právník, poslanec a nakonec pražský primátor, který v nejtemnějších letech protektorátu organizoval odboj přímo pod nosem nacistických dozorců a zaplatil za to životem.
Cesta od práva k politice
Narodil se 27. dubna 1891 v Rané u Loun do rodiny učitele Jana Klapky a jeho manželky Terezie. Oba rodiče pocházeli z vážených měšťanských rodin ve Skutči a svému synovi vštípili hluboký smysl pro vzdělání a veřejnou službu. Po absolvování gymnázia zamířil mladý Klapka na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde si osvojil důkladné znalosti správního práva. Odborný rozhled si následně rozšířil na pařížské Sorbonně, což z něj učinilo jednoho z nejlépe vzdělaných českých právníků své generace.
Po studiích prošel notářskou praxí a působil jako advokátní koncipient. Právnická kariéra jej však brzy nasměrovala k veřejné správě a samosprávě, tedy tématům, jimž zasvětil celý profesní život. Publikoval odborné práce o obecním zřízení, územní samosprávě a župním zřízení. K jeho nejznámějším spisům patří práce o názorech Karla Havlíčka Borovského na občanskou samosprávu nebo studie s prostým, ale výmluvným názvem „Chudí v obci".
Klapkovy odborné znalosti nezůstaly nepovšimnuty. Po vzniku Československé republiky se podílel na přípravě ústavy z roku 1920 a následně věnoval většinu úsilí tvorbě zákona o zemském zřízení, který vstoupil v platnost roku 1927 a znamenal vytvoření čtyř zemí v rámci Československa. Od roku 1923 navíc působil jako člen Mezinárodního výboru pro správní právo, čímž získal cenný přehled o správních systémech v celé Evropě.
Do politiky vstoupil již v roce 1909, když se stal členem České strany národně sociální. Za tuto stranu byl v roce 1925 poprvé zvolen poslancem Poslanecké sněmovny, mandátu se však fakticky ujal až v roce 1928 jako náhradník za mandátu zbaveného Jiřího Stříbrného. V politické práci podporoval prezidenta Masaryka i takzvanou hradní politiku, ale udržoval současně úzké vazby na předsedu agrárníků Antonína Švehlu.
Primátor v čase zániku republiky
Po mnichovské tragédii v září 1938 podporoval Klapka spojení národních socialistů se Stranou národní jednoty, a i v nových poměrech nadále hájil prezidenta Edvarda Beneše. V únoru 1939 bylo rozpuštěno pražské zastupitelstvo a nahrazeno správní komisí, jejímž předsedou se Klapka stal s právem užívat titulu primátor. Do čela Prahy tak byl postaven zkušený odborník na veřejnou správu – muž, jehož kvalifikace ho předurčovala k řízení hlavního města v neklidné době.
Skutečná zkouška přišla 15. března 1939. Již den po obsazení zbytku českého území jmenovala německá okupační správa sudetoněmeckého historika profesora Josefa Pfitznera náměstkem primátora. Pfitznerovy pravomoci byly mimořádně rozsáhlé. Disponoval de facto právem veta na veškerá rozhodnutí primátora. Tento přesvědčený nacista se stal horlivým strážcem německých zájmů a iniciativním propagátorem germanizace Prahy. K českému vedení radnice měl od počátku krajně nepřátelský vztah a ve svých pravidelných hlášeních říšskému protektorovi neopomíjel ostré výpady proti Klapkově osobě.
Odboj pod rouškou úřednické korektnosti
Klapka si uvědomoval, že otevřený odpor by vedl pouze k okamžitému zatčení a nahrazení poddajnějším člověkem. Zvolil proto strategii, která vyžadovala nesmírnou odvahu i chladnou hlavu současně. Navenek omezil projevy loajality k okupační moci na nezbytné minimum a zahájil vlastenecký kurz radniční politiky s cílem vymanit český národ z deprese, kterou přinesla okupace.
Jednou z nejviditelnějších akcí se stal převoz ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic do Prahy na počátku května 1939. Klapka osobně kráčel v čele smutečního průvodu Prahou na Vyšehradský hřbitov. Akce, které se zúčastnily desetitisíce lidí, se proměnila v mohutnou vlasteneckou manifestaci. Jednu z prvních a nejvýraznějších protiokupačních demonstrací za ranného protektorátu. Němečtí strážci se neodvážili zasáhnout do tiché české demonstrace.
Méně viditelná, ale neméně důležitá byla Klapkova každodenní práce na magistrátu. Metodou pasivní rezistence, doslovným lpěním na předpisech a záměrnými průtahy zdržoval plnění německých požadavků, ať už šlo o odstranění pomníků, přejmenování ulic nebo zavedení němčiny jako úřední řeči na magistrátu. Na různá důležitá místa na magistrátu systematicky zařazoval bývalé důstojníky československé armády. Z magistrátních prostředků finančně podporoval pozůstalé rodiny po popravených odbojářích a pomáhal řadě lidí ilegálně opustit protektorát.
Klapkovy aktivity ale dalece překračovaly rámec pasivní rezistence. Na tajné schůzce v soukromém bytě spolu s generálem Aloisem Eliášem, předsedou protektorátní vlády, a svým osobním tajemníkem kapitánem Josefem Nestávalem ustavili skupinu napojenou na vojenskou ilegální organizaci Obrana národa. Magistrát se tak stal jedním z center domácího nekomunistického odboje. Spojkou mezi Klapkou a Eliášem byl právě Nestával.
Zatčení, mučení a smrt
Činnost odbojové skupiny na magistrátu nezůstala utajena. Pfitzner bedlivě sledoval každý Klapkův krok a gestapo se o jeho zapojení do ilegální činnosti dozvědělo z výslechů zadržených odbojářů. Počátkem roku 1940 vyvolal Pfitzner otevřené konflikty s primátorem, ostře jej napadl za účast na vzpomínkové slavnosti u hrobu zesnulého primátora Karla Baxy i za položení věnce na hrob Neznámého vojína o Vánocích 1939.
V létě 1940 začalo na pražské radnici zatýkání. 9. července 1940 byl Klapka zatčen jako jeden z prvních vysokých představitelů české protektorátní správy. O den později byl zatčen i Nestával. Následovalo více než rok trvající věznění a mučení v různých českých i německých věznicích – v Praze, v Drážďanech, v Berlíně, a nakonec v lágru Gollnow v Pomořanech. Výslechy měly především za cíl usvědčit premiéra Eliáše.
Po nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v září 1941 a vyhlášení prvního stanného práva se Klapkův osud naplnil. Na pokyn K. H. Franka byl odsouzen k trestu smrti. Dne 4. října 1941 byl popraven v Ruzyňských kasárnách. Podle svědectví si odmítl nechat zavázat oči, rozhrnul si košili a zemřel se vztyčenou hlavou. Jeho smrt byla součástí vlny poprav, během níž zahynuly stovky českých vlastenců, včetně generála Eliáše.
Odkaz, který přetrvává
Na pražské Nové radnici na Mariánském náměstí je Klapkovi věnována pamětní deska s portrétem, odhalená v roce 1991. Jeho jméno nese i ulice v Praze. Tyto vnější připomínky jsou však pouze tichou ozvěnou příběhu muže, který, když měl na výběr mezi pohodlnou kolaborací a smrtí – zvolil hrdinskou smrt.
Otakar Klapka svou věrnost národu zaplatil životem. Měli bychom si to připomenout i v souvislosti se snahou pohrobků německých nacistů uspořádat sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu za měsíc v Brně. Právě obětem německé okupace jako byl Otakar Klapka je tato akce plivnutím do tváře.
