Jeseníky jsou zvláštní krajina. Nemají dramatičnost Alp ani romantickou literární slávu Šumavy. Přesto patří k nejstarším kulturním krajinám českých hor. Pod hřebeny Pradědu – Altvateru, jak se mu po staletí říkalo v němčině – vznikl svět hutí, dolů, skláren a horských vesnic, které byly rozptýleny v hlubokých údolích kolem řeky Opavy.
Stačí se podívat na mapu: Mnichov, Železná, Bílý Potok, Karlova Studánka. Jména míst, která dnes většině lidí nic neříkají, ale která kdysi tvořila hustou síť života v horách. Údolí Černé Opavy a Střední Opavy bylo po staletí cestou, kudy proudili horníci, hutníci, skláři i obchodníci. V lesích se pálilo uhlí pro železárny, v potocích se rýžovalo zlato a na svazích hor vznikaly malé kolonie dělníků a řemeslníků.
Syn hor
Právě v tomto světě roku 1849 přišel na svět Josef Lowag. Narodil se v Mnichově, tehdy Einsiedelu, dnes části Vrbna pod Pradědem, v horské obci rozložené pod svahy Hrubého Jeseníku. Mnichov nebyl romantickou horskou vesnicí. Vznikl jako osada kolem železářského hamru a skláren a jeho obyvatelé byli především lidé práce – hutníci, horníci, dřevorubci.
Lowagův otec byl zbrojíř a drátař, řemeslník typický pro tehdejší horské prostředí. Josefovo dětství se tak odehrávalo v krajině, kde les nebyl romantickou kulisou, ale zdrojem obživy, a kde hory znamenaly práci, nikoli odpočinek.
Možná právě proto mají jeho texty zvláštní autenticitu. Nepsal o Jeseníkách jako o exotickém horském světě. Psal o krajině, která byla jeho domovem. Stal se tichým kronikářem Jeseníků, jejichž příběhy by bez podobných autorů možná zmizely navždy.
Sběratel příběhů
Lowagova životní dráha byla zpočátku zcela obyčejná. Ve třinácti letech nastoupil jako učeň do železáren v nedaleké Železné (Buchbergsthal) a vyučil se v oboru hornictví a hutnictví. Brzy se vypracoval na uznávaného odborníka. Publikoval články o minerálech, geologii a hornictví v německých odborných časopisech a dobře znal technologii i historii místního průmyslu.
Na první pohled by se zdálo, že jeho život bude patřit výhradně světu exaktních věd a techniky. Jenže v Lowagově životě se odehrála série tragédií. Zemřely mu tři děti – jedna dcera v dětství, syn ve věku sedmadvaceti let a později i další dcera, která se při péči o nemocného otce nakazila tyfem. Právě v této době se Lowag začal stále více obracet k jinému typu práce – k zapisování příběhů svého kraje.
Začal sbírat pověsti a legendy, které kolovaly mezi obyvateli jesenických hor. Naslouchal vyprávění myslivců, uhlířů a starých hospodských, kteří znali staré historky o Pradědu, o zaniklých hradech nebo o podivných událostech v lesích. Výsledkem této práce se stala jeho nejznámější kniha Altvatersagen – „Pověsti o Pradědu“, vydaná roku 1890. Nebyla pouhým přepisem lidových vyprávění. Lowag pověsti upravoval, stylizoval a někdy i rozvíjel, aby vytvořil souvislý obraz mytologie jesenických hor. Vznikl tak zvláštní literární svět, v němž se setkávají lidové legendy s osobní představivostí autora.
Temná imaginace hor
Jeseníky mají jinou atmosféru než většina českých hor. Jejich lesy jsou hlubší, údolí často působí sevřeněji než na Šumavě nebo v Krkonoších. Charakter krajiny se promítl i do Lowagových pověstí.
Jeho příběhy nejsou idylické, ale často temné, někdy až drsné. Vystupují v nich horské bytosti, gnómové, duchové lesů nebo tajemná postava samotného Pradědu – mocného vládce hor. V některých pověstech se objevují násilné motivy, vraždy nebo kruté tresty za lidskou chamtivost. Příběhy odrážejí nejen lidovou imaginaci, ale také povahu krajiny.
Hory kolem Pradědu nebyly pro místní přátelským prostředím. Zimy zde bývaly dlouhé a tvrdé, cesty často neprůchodné a život závisel na úspěchu v lese nebo v dole. Krajina tak vytvářela vlastní mytologii – plnou respektu, strachu a tajemství. Lowag tuto atmosféru dokázal zachytit mimořádně citlivě. Jeho pověsti nejsou jen folklorem. Jsou také literárním obrazem horské krajiny, která formovala mentalitu lidí žijících pod Pradědem.
Lowag a literatura horských regionů
V českém prostředí bývá Josef Lowag někdy srovnáván s Karlem Klostermannem, autorem známých románů o Šumavě. Podobnost mezi nimi skutečně existuje – oba se snažili zachytit svět horského regionu, který se na přelomu 19. a 20. století rychle měnil. Rozdíl je však zásadní.
Klostermann byl především romanopisec. Jeho prózy jsou literárními obrazy života na Šumavě – s dramatickými příběhy dřevorubců, pašeráků nebo lesníků. Lowag naproti tomu psal jiný typ textů. Byl spíše kronikářem a sběratelem lidové slovesnosti. Jeho práce stojí na pomezí etnografie, regionální historie a literatury. Zatímco Klostermann vytvářel velké příběhy, Lowag se soustředil na drobné legendy a místní vyprávění. Jeho dílo tak připomíná spíše staré kroniky než romány.
Paměť hor
Josef Lowag zemřel roku 1911 ve Vrbně pod Pradědem, ve městě, kde prožil většinu svého života.
Po druhé světové válce se na něj téměř zapomnělo. Jeseníky prošly dramatickými změnami – odsun německého obyvatelstva přerušil kulturní kontinuitu regionu a mnoho starých tradic zmizelo.
Lowagovy knihy však zůstaly. Jako svědectví o světě, který už téměř neexistuje.
Dnes se jeho jméno znovu objevuje v regionální historiografii. Ve Vrbně pod Pradědem stojí jeho busta, připomínající místního rodáka a sběratele jesenických pověstí.
Lowag nebyl velkým spisovatelem evropské literatury. Byl hlasem jednoho kraje. Ale takové hlasy někdy dokážou uchovat paměť krajiny lépe než velké romány.
