Jindřich II. ze Champagne přišel na svět 29. července 1166 jako nejstarší syn hraběte Jindřicha I. ze Champagne a Marie Francouzské. Jeho matka byla dcerou krále Ludvíka VII. Francouzského a proslulé Eleonory Akvitánské. Ta svými dvěma manželstvími propojila osudy Francie a Anglie a její potomci pak ovládli polovinu Evropy.
Osud určený původem
Díky této genealogii byl mladý Jindřich synovcem současně francouzského krále Filipa II. Augusta i anglického krále Richarda Lví Srdce – příbuzenství, které mělo zásadně ovlivnit jeho budoucnost.
Champagne bylo v druhé polovině 12. století jedním z nejmocnějších a nejbohatších francouzských hrabství, proslulým zejména svými legendárními trhy v Troyes a Provins, kam proudilo zboží z celého tehdy známého světa.
Otec, Jindřich I. řečený „Štědrý“, patřil ke křižáckým veteránům a svému synovi zanechal nejen rozsáhlé panství, ale i tradici služby Svaté zemi. Když roku 1181 zemřel, bylo Jindřichovi teprve patnáct let a vládu v hrabství převzala jeho matka Marie jako regentka.
Třetí křížová výprava
Samostatné vlády se Jindřich ujal až roku 1187, ve svých jednadvaceti letech, tedy v roce, kdy z Východu dorazily zdrcující zprávy o bitvě u Hattínu a Saladinově dobytí Jeruzaléma.
Tyto zprávy otřásly celou Evropou a vyvolaly třetí křížovou výpravu. Jindřich patřil k nejhorlivějším zastáncům této výpravy. Na její financování vynaložil obrovské sumy, jimiž se těžce zadlužil. Před odjezdem z Troyes v květnu 1190 svolal své barony a rytíře do Sézanne a nechal je složit přísahu věrnosti svému mladšímu bratru Thibaudovi pro případ, že by se z výpravy nevrátil.
Správu hrabství svěřil opět své matce. Vyplul z Marseille a 20. července 1190 přistál u Akkonu, kde se připojil k obléhání města. Přijel s velkým kontingentem champagneských rytířů a baronů a okamžitě se ujal velení francouzského oddílu, přibyl totiž dříve než oba jeho královští strýcové.
Statečný bojovník a obratný diplomat
Arabské prameny zaznamenávají, že byl 15. listopadu 1190 raněn v jedné z četných šarvátek před akkerskými hradbami. Projevil se jako statečný bojovník i obratný diplomat — zpočátku si dokázal udržet přízeň obou králů, Filipa i Richarda, přestože ti spolu neustále soupeřili. Když Filip II. po pádu Akkonu v létě 1191 překvapivě odjel zpět do Francie, Jindřich byl tímto krokem upřímně pobouřen a zůstal ve Svaté zemi věren svému křižáckému slibu.
Brzy mu však došly prostředky na výplatu vojáků. Obrátil se na Filipa s žádostí o půjčku, ale francouzský král ji podmínil zástavou celé Champagne, což Jindřich odmítl. Richard Lví Srdce mu zato peníze poskytl bez váhání a získal si tím synovcovu neutuchající vděčnost a loajalitu.
Ať žije král – král je mrtev!
Jindřich se účastnil klíčových operací třetí křížové výpravy – bojoval u Arsúfu i u Jaffy – a v dubnu 1192 ho Richard vyslal jako svého zástupce do Tyru, aby markýzi Konrádovi z Montferratu oznámil, že ho baronové Jeruzalémského království jednomyslně zvolili králem.
Konrád, italský šlechtic mimořádných vojenských schopností, který roku 1187 zachránil Tyrus před Saladinem a stal se de facto nejmocnějším mužem ve zbytku křižáckých držav, přijal zprávu s radostí. Jindřich se vrátil do Akkonu připravovat korunovaci – ale k ní už nikdy nedošlo.
Dne 28. dubna 1192, pouhé čtyři dny po oznámení volby, byl Konrád z Montferratu na ulici v Tyru zavražděn dvěma asasíny – členy tajného řádu nizáríjských ismáílitů, kteří podléhali legendárnímu „Starci z hory" Rašídu al-Dínu Sínánovi.
Vrazi se na něj vrhli převlečeni za křesťanské mnichy a smrtelně ho zranili dýkami. Jeden z atentátníků byl zabit na místě, druhý byl zajat a pod mučením údajně jmenoval jako objednatele - anglického krále Richarda. Toto tvrzení však zůstává dodnes sporné. Historik Patrick Williams později vyslovil hypotézu, že mezi podezřelé by měl být zařazen i sám Jindřich ze Champagne, neboť byl jedinou osobou, která z vraždy bezprostředně profitovala.
Král je mrtev – ať žije král!
Situace po Konrádově smrti byla kritická. Jeruzalémské království, zredukované na úzký pobřežní pás od Jaffy po Tyrus, potřebovalo okamžitě nového vládce. Královna Isabela, Konrádova těhotná vdova, která korunu dědila po své nevlastní sestře Sibyle, se nemohla obejít bez manžela schopného vést vojsko.
Baronové Jeruzalémského království, tvořící Vysokou radu, obrátili svůj zrak k Jindřichovi ze Champagne, synovci obou nejmocnějších křesťanských králů, osvědčenému bojovníkovi a diplomatovi, který se jim nabízel takřka prozřetelnostně, neboť právě dlel v Tyru. Richard Lví Srdce návrh bez váhání podpořil.
Podivná svatba
Svatba se konala pouhých osm dní po Konrádově vraždě, 5. května 1192. Co si o tom všem myslela Isabela a jaké měla pocity, to se pochopitelně nikdy nedozvíme.
Než se provdala – přesněji řečeno byla provdána – za Konráda, už manžela měla. Ve věku 11 let ji provdali za Omfroie z Toronu. Z politicky motivovaného sňatku se kupodivu stal šťastný a harmonický svazek.
Když baroni v roce 1190 nutili Isabelu k anulaci manželství, Isabela se rozvodu zuřivě bránila, protože svého muže hluboce milovala. Nakonec však podlehla extrémnímu politickému tlaku církve a hrozbě exkomunikace.
Když ji v roce 1192 nutili k další svatbě, byla už v pokročilém stupni těhotenství s Konrádovou dcerou Marií, a Jindřich si musel být vědom, že pokud by se narodil syn, jeho vlastní potomci by na trůn neměli nárok. Přesto nabídku přijal, zřejmě pod tlakem strýce Richarda i vlastní ctižádosti.
Energický vládce
Co je ovšem pozoruhodné: Jindřich nikdy nepřijal titul krále jeruzalémského. Až do smrti se podepisoval jako „hrabě ze Champagne“ a „vládce Jeruzalémského království“, nikoli král.
O důvodech tohoto rozhodnutí se historikové dodnes přou. Někteří v tom vidí projev pokory, jiní pragmatický kalkul – korunovace by vyžadovala souhlas církve, s níž měl Jindřich napjaté vztahy, a navíc by ho definitivně zavázala ke království, z něhož snad původně hodlal odejít.
Ať už byly jeho motivy jakékoli, vládl energicky a s rozhodností. Když pisánští obchodníci osnovali spiknutí ve prospěch sesazeného krále Guida z Lusignanu, Jindřich jednal rázně: nechal zatknout Guidova bratra Amauryho a pisánskou kolonii v Tyru omezil na pouhých třicet osob. Těšil se značné oblibě mezi barony i poddanými. Arabské prameny ho nazývaly „al-kond Herrí" a sám Saladin údajně Richardovi slíbil, že bude s Jindřichem zacházet jako s vlastním synem.
Spojenectví s asasíny?
Roku 1194 Jindřich navázal pozoruhodné spojenectví s asasíny – tedy s týmž řádem, který dva roky předtím zavraždil jeho předchůdce Konráda.
Příhoda zaznamenaná v několika pramenech vypráví, že při návštěvě asasínské pevnosti al-Kahf se Jindřich pochlubil velikostí své armády, načež vůdce asasínů poručil jednomu ze svých mužů, aby skočil z hradební věže. Muž bez váhání poslechl a zabil se. Jindřich prý okamžitě uznal, že armáda, jejíž vojáci jsou ochotni na povel zemřít, je mocnější než jakákoli přesila.
Diplomatické aktivity
Jindřich rovněž diplomaticky zasáhl do konfliktu mezi arménským králem Lvem II. a Bohemundem III. Antiochijským, úspěšně zprostředkoval propuštění Bohemundových synů z arménského zajetí a dojednal dynastický sňatek, který spor uklidnil.
Na zpáteční cestě z Arménie navštívil Kypr, kde se smířil s Amaurym z Lusignanu, jenž se mezitím stal kyperským králem. Oba vládcové uzavřeli spojenectví a dohodli trojitý dynastický sňatek – tři Amauryho synové se měli oženit se třemi Jindřichovými dcerami.
Obrana Akkonu
V létě 1197 dorazila do Akkonu německá křížová výprava, jejíž rytíři bez konzultace s Jindřichem vtrhli do Galileje. Když se přiblížilo mohutné ajjúbovské vojsko pod vedením al-Ádila, Saladinova bratra, Němci zpanikařili a jejich jízda opustila vlastní pěchotu na bojišti.
Jindřich jednal rozhodně. Na radu zkušeného místního barona Huga z Tiberiady poslal své rytíře a italské žoldnéře na pomoc opuštěným německým pěšákům a ajjúbovský útok odrazil. Brzy poté přišla zpráva o ajjúbovském útoku na Jaffu a Jindřich začal v Akkonu shromažďovat vojsko k obraně.
Bizarní smrt
Dne 10. září 1197, v pouhých jednatřiceti letech, Jindřich ze Champagne zahynul za okolností, které dodnes vyvolávají otázky. Toho dne stál u okna svého paláce v Akkonu — snad pozoroval průvod v ulicích, snad očekával delegaci pisánských vyslanců. Co se přesně stalo, se různé prameny rozcházejí.
Podle většiny verzí zaznamenaných ve Starofrancouzském pokračování kroniky Viléma z Tyru, známém též jako Kronika Ernoulova, se okenní mříž nebo zábradlí balkónu pod jeho vahou prolomilo a Jindřich se zřítil do nádvoří. Podle jiné verze se otočil, aby přivítal vstupující pisánské vyslance, ztratil rovnováhu a přepadl přes okraj.
Zvláštní roli při jeho smrti sehrál sluha, trpaslík jménem Scarlet, který se ho pokusil zachytit za rukáv. Scarlet byl ale příliš lehký, aby statného a vysokého Jindřicha udržel, a oba se zřítili dolů. Podle některých zpráv by Jindřich pád z prvního patra přežil, kdyby na něj sluha nedopadl a nezpůsobil mu smrtelná zranění. Scarlet přežil s přelámanou stehenní kostí dost dlouho na to, aby vyhlásil poplach, ale nakonec rovněž zemřel.
Jindřich byl pohřben v akkerském kostele Svatého kříže. Žádný z dobových pramenů nehovoří o úmyslné vraždě, jeho smrt byla všeobecně přijata jako tragická nehoda, ačkoli papež Innocenc III. později poznamenal, že jak Konrád, tak Jindřich byli potrestáni za to, že si vzali Isabelu, jejíž první manželství s Onfroyem z Toronu nebylo podle papeže řádně anulováno: „jeden mečem, druhý pádem".
Znovu ovdovělá královna
Isabela Jeruzalémská, nyní čtyřiadvacetiletá vdova se třemi malými dcerami, se ocitla ve stejné situaci jako po Konrádově smrti. Království potřebovalo krále, který bude schopen ho bránit. Vysoká rada jí tentokrát dopřála čtyři měsíce smutku, ale pak jí opět vybrala manžela.
Volba padla na Amauryho z Lusignanu, krále kyperského a bývalého Jindřichova soupeře, jehož korunovace kyperským králem proběhla jen několik dní před Jindřichovou smrtí. Svatba a společná korunovace Isabely a Amauryho se konaly v lednu 1198 v Akkonu.
Amaury se ukázal jako poměrně schopný vládce. Uzavřel s al-Ádilem příměří, které zajistilo křižáckým státům několik let klidu, a podařilo se mu získat zpět Jaffu a Ramleh. Zemřel však roku 1205, zřejmě na otravu rybami. Isabela ho přežila jen o několik měsíců. Zemřela ve dvaatřiceti letech, zlomená ztrátou svého jediného syna Amauryho a čtvrtého manžela.
Osudy jeruzalémského království
Trůn přešel na její nejstarší dceru Marii z Montferratu, Konrádovu dceru, které bylo teprve třináct let. Jeruzalémské království přežívalo jako stín své bývalé slávy, zmenšené na pobřežní pás kolem Akkonu, závislé na pomoci z Evropy a sužované vnitřními spory. Přesto se udrželo ještě téměř sto let, než roku 1291 padl Akkon do rukou mamlúckého sultána al-Ašrafa Chalíla a poslední křižácké državy na pevnině zanikly navždy.
Jindřichův rod
Jindřichův rod v Champagne vymřel po meči – hrabství přešlo na jeho bratra Thibauda III. a poté na Thibaudova pohrobka Thibauda IV., slavného básníka a minnesängera. Jindřichovy dcery Alice a Filipina měly dramatické osudy. Alice se stala královnou kyperskou a jeruzalémskou, a musela bojovat o následnictví pro svého syna. Filipina byla na rozdíl od své sestry poslána do Evropy. Její osud je spojen s jedním z největších vnitřních konfliktů středověké Francie - občanskou válkou. Nakonec se musela nároků na Champagne vzdát. Dožila v klidu v Ramerupt, na panství svého manžela.
