Život tohoto šampiona vykazuje všechny znaky hollywoodského trháku. Je o klukovi, který se z chudých poměrů vypracoval na hvězdu světového formátu. Jsou v něm i epizody, jež by si scénáristé nedovolili napsat z obavy, že by nepůsobily věrohodně. Vždyť kdo by uvěřil, že je možné získat titul mistra světa v hokeji a pak i triumfovat ve Wimbledonu? V případě Old Droba, jak mu britští novináři přezdívali, tomu tak ale ve skutečnosti bylo. A nejen to…
První (k)roky
Ony i ty začátky Jaroslava Drobného působí poněkud kýčovitě. Narodil se 12. října 1921 do chudé rodiny na Hradčanech a již jako „Little Drob“ sbíral míčky hráčům klubu 1. ČLTK, kde byl jeho otec správcem kurtů. V pěti letech od něj dostal dřevěnou pálku vyřezanou na koleně. S ní ve světě bílého sportu činil své první drobné krůčky, velice záhy však již kroky mílové.
Ve svých 15 letech vyhrál republikové finále juniorů a dva roky nato (1938) poprvé porazil tehdejší československou jedničku Rodericha Menzela, jenž mimochodem o rok později došel až do finále grandslamového Rolland Garros (dnes French Open). V témže roce Drobný také prvně startoval na wimbledonské trávě.
Neoháněl se však jen tenisovou raketou. Bravurně ovládal i jiné sportovní náčiní – hokejovou hůl. A to natolik, že se coby útočník 1. ČLTK dostal v roce 1939 do kádru na mistrovství světa. Se svými 17 lety, 3 měsíci a 23 dny je dodnes nejmladším reprezentantem startujícím na mistrovství. Dlužno podotknout, že tehdy se na ledě neproháněly čtyři útočné trojice jako dnes, ale jen dvě, přičemž Drobný nastupoval jako centr druhého útoku. Post středního útočníka prvního útoku zastával „předplacený“ legendární Josef Maleček.
Hned ve své premiéře nasázel benjamínek slaboučkým Jugoslávcům 5 branek, přesto v dalších dvou zápasech přepustil místo Aloisi Cetkovskému. Na duel v semifinálové skupině s Kanadou se do sestavy vrátil – dokonce vstřelil náš jediný gól – a pak už nikoho nenechal na pochybách, že druhou útočnou vozbu našich musí vést jen on.
Přišla válka a s ní dlouholeté přerušení mezinárodních sportovních aktivit. Na domácích tenisových dvorcích nenacházel přemožitele, pokud se pro nedostatek vybavení mohlo vůbec hrát. Sotva utichly výstřely a výbuchy bomb, explodovala v roce 1946 ve Wimbledonu bomba tenisová. Neznámý levák Jaroslav Drobný zde po pětisetové bitvě vyřadil tehdejší jedničku Jacka Kramera, jenž díky tomu zažil – mezi amatéry - svou jedinou poválečnou porážku.
Drobného zastavil až v semifinále Geoff Brown, ale i tak byla senzace na světě. Tenisový lid na celém světě se učil vyslovovat jméno obrýleného Čechoslováka, který mu v tom vydatně pomohl o pár týdnů později, když se probojoval až do finále Roland Garros. Navzdory vedení 2:0 na sety z něj nakonec odešel poražen.
Nejen tenisem živ byl Drobný
Podobnou „výuku“ zajistil i lidu hokejovému, který dávno zapomněl na šikovného mladíčka, válejícího ve druhém útoku 4. týmu světového šampionátu. Nehovoříme o tuzemském diváctvu, jemuž nemohlo uniknout, že se v protektorátní soutěži stal hned dvakrát králem ligových střelců. V roce 1947 se hrál světový šampionát v Praze a Drobný na něj byl nominován. Původně měl jiné plány, škrt přes ně mu však na tenisovém turnaji v Indii udělal poraněný loket. Ve hře na ledě mu však nezabránil. Opět vedl 2. útok, v tom prvním totiž kraloval velký šéf a legenda legend Vladimír „Vovka“ Zábrodský. Československý tým tehdy při neúčasti Kanady slavně zvítězil a mohl se poprvé radovat z titulu mistra světa. Drobný k tomu přispěl 15 góly a za titul dostal, stejně jako jeho spoluhráči, koženou bundu…
O rok později vyrazil nároďák na olympiádu do Svatého Mořice s velkými ambicemi. Potvrdil je. Poprvé neprohrál s Kanadou (zápas skončil 0:0) a jen vinou horšího skóre bral stříbro. Drobný byl ale v prosinci vyhlášen nejlepším československým sportovcem roku 1947.
To byl také poslední hokejový počin Jaroslava Drobného. Dal na rady odborníků a bývalých hráčů, kteří do něj už od konce 30. let hučeli, ať se věnuje pouze tenisu. Jedním z rádců byl Karel Koželuh, jenž moc dobře věděl, o čem mluví. Sám totiž v obou sportech – a dokonce ještě ve fotbale – reprezentoval. Podobných „obojživelníků“ bylo více, hokej a tenis zvládal na vrcholové úrovni již zmíněný J. Maleček, v hokeji a ve fotbale hájili národní barvy Ctibor Malý, Jaroslav Jirkovský, Karel Pešek - „Káďa“ nebo Josef Šroubek, a ještě po II. světové válce Vladimir Bouzek či Vlastimil Bubník. Tehdy se oba sporty daly skloubit – hokej se hrával pouze v zimě, fotbal či tenis naopak mimo zimu, nikoli celý rok, jak je tomu dnes.
Útočník s výtečnou střelou tedy postavil hokejku do kouta (s reprezentační bilancí 31 zápasů/36 gólů) a místo trefování se do sítě již síť jen přehazoval. Hokejová parta mu v individuálním sportu sice dost chyběla, ale dost možná mu to zachránilo život. Klidně se totiž mohl nacházet v té části hokejové výpravy, s níž v listopadu 1948 havaroval letoun nad kanálem La Manche.
Pro naši zemi politicky neblahý rok 1948 byl pro Drobného z hlediska tenisového extrémně úspěšný: na oblíbeném Roland Garros se dostal do finále ve všech třech soutěžích – ve dvouhře a mužské, respektive smíšené čtyřhře. Pohár pro vítěze si však odnesl pouze z obou deblů. V témže roce se podílel na zopakování loňského triumfu z evropské části Davis Cupu, hraného tehdy podle kontinentálních zón, přičemž vyvrcholení probíhalo za oceánem. V obou případech jsme v celosvětovém finále skončili na 3. místě.
Padla facka ve Gstaadu
V roce 1949 učinil Jaroslav Dobný další rozhodný krok, ve svých důsledcích životní. Zkraje července se probojoval až do finále Wimbledonu, které opět prohrál. Pár dní nato emigroval. Již předtím mu notně pily krev změněné podmínky po národem prohraném únoru 1948, kdy musel povinně chodit na politická školení a po návratu z turnajů v cizině podávat hlášení, s kým se setkal a co kde dělal.
Poslední kapkou pro něj bylo krajně nepříjemné setkání se zapálenými papaláši z bernského zastupitelství, kteří jej navštívili před turnajem ve Gstaadu. Důrazně mu připomněli rozhodnutí nejvyšších stranických představitelů tento turnaj bojkotovat – na protest proti účasti tenistů z frankistického Španělska.
Drobný byl tehdy respektovanou hvězdou, přesto s ním oba bolševičtí pohůnci mluvili jak s malým frackem. Zejména soudruh Jan Zelenka, kulturní atašé a později za Husáka ředitel Čs. televize, Drobného dosti nevybíravě poučoval o povinnostech socialistického sportovce a kategoricky mu přikázal, aby si bleskově sbalil saky paky a mazal zpět domů, protože jinak může počítat s následky.
Drobný Zelenkovi nejprve povedeným forhendem jednu ubalil, a pak se opravdu sbalil, avšak ne proto, aby se vrátil do rudým flórem pokryté vlasti, ale aby zůstal za švýcarskými kopečky. Do uší mu tak zněly zvonce švýcarských kravek, nikoli zvonky hradčanské Lorety, jež o něco málo později provázely dny a týdny jeho bývalých spoluhráčů z hokejové z reprezentace, vyslýchaných v zlopověstném Domečku. Je téměř jisté, že by byl zavřen spolu s nimi, nic by mu nepomohlo, že s hokejem skončil. Vždyť stejný osud potkal i fantastického brankáře Bohumila „Bóžu“ Modrého, jenž byl v době zatčení už rovněž mimo hokejové dění. Místo dobývání světových tenisových dvorců by Drobný dobýval leda tak uran.
Egypťanem
A tak Drobný zůstal s kufříkem, v němž měl všehovšudy jednu raketu, dvě trička, kartáček na zuby s trochou pasty a 50 dolarů, spolu se svým spoluhráčem Vladimírem Černíkem „venku“. V emigraci však rozhodně neměl na růžích ustláno. Na občanství se čekalo dva tři roky a jednotlivé země měly pro emigranty pevně dané kvóty. Nic mu nepomohlo, že patří do úzké světové špičky a že je na útěku z totalitního režimu. Nikdo ho nevítal s transparenty, nezásoboval ho vymoženostmi všeho druhu (mobily tenkrát ještě nebyly), tedy ani tučným kapesným.
Po světě rajzoval s provizorními švýcarskými dokumenty. Vízum v dané zemi platilo vždy jen na dobu turnaje, jejichž dopolední část trávil obíháním všemožných úřadů a žadonil o prodloužení víza. Nezapomínejme, že pohádkové sumy, jaké se v tenise točí dnes, byly v té době věcí zcela neznámou. Jednalo se o sport amatérský, tenisté dostávali od pořadatelů turnajů jen nějaké „bočáky“ a věcné ceny. Nadto s příchodem zimy tenisová sezóna skončila, o kryté hale se tehdy mohlo hráčům jen zdát. Drobný si tak musel začít vydělávat jinak. A tak hrál za byt a za stravu ve Gstaadu v místním mančaftu hokej.
Přitom to mohlo být úplně jinak. Laso, se smyčkou v hodnotě 20 000 $, mu hodil přední tým kanadsko-americké NHL Boston Bruins, což byla v té době suma jako hrom. Odmítl, coby hokejový profík by prý nemohl hrát tenis za amatéry. Je ovšem otázka, nakolik byla tato nabídka závazná a zda přišla od kompetentní osoby. Za Atlantikem se tehdy na Evropany dívali skrz prsty a pohrdali vším, co nebylo kanadsko-americké.
V roce 1950 se na něj ovšem štěstí jaksepatří usmálo. Na turnaji v Káhiře padl do oka šéfovi tamního tenisového klubu a zároveň blízkému příteli krále Farúka I., u nějž tenistovi bez státní příslušnosti vymohl egyptské občanství.
Reprezentovat Egypt v Davis Cupu, jak o tom snil onen tenisový šíbr z Káhiry, zatrhla Drobnému tenisová asociace, jiné turnaje ale objíždět mohl. Tak se vlaječka země faraonů ocitala na tabulích vítězů dodnes věhlasných turnajů v Římě či Hamburku a v letech 1951 a 1952 zavlála i nad antukovými dvorci Rolanda Garrose, na nichž Jaroslav Drobný, novinářům z Le Monde připomínající svým vzhledem sovětského generála, po prohraném finále v roce 1950 konečně triumfoval.
Měl za sebou i dvojí semifinále na mistrovství Spojených států (1949 a 1950), v roce 1952 mu opět mezi průpletem rakety proklouzl pohár pro vítěze Wimbledonu, když ho s prázdnou poslal nazpět k pyramidám Australan Frank Sedgmann. Figuroval na 2. místě neoficiálního světového žebříčku a zdálo se, že je na vrcholu. Zdálo se též, že mu prvenství na dvorcích All England Clubu zůstane navždy odepřeno, stejně jako jinému pozdějšímu výtečnému hráči z naší vlasti Ivanu Lendlovi. Roky nezastavíš, říká se. Na tenisty po třicítce se tehdy pohlíželo jako na starce, jimž se hodně nahlas naznačovalo, že by měli zasmečovat do důchodu. Drobný se tím ale řídit nehodlal.
Wimbledonský triumf
Přišel rok 1954. Old Drob přijel do Londýna v mimořádné formě. Turnajem projel jako pořádně rozpálený nůž máslem. První set ztratil až v semifinále s Američanem J. B. Pattym a ve finále, pořádaném 2. července, nastoupil proti Australanu Kenu Rosewallovi. Vedle jeho vysportované dvacetileté figury působil Drobný ve svých třiatřiceti letech, s brýlemi a podsaditou postavou jako tatík, který si šel jen tak po práci zapinkat.
Vycházející hvězda bílého sportu Rosewall sice vůbec nic nepodcenil, přesto ten den neměl šanci. Po setech 13:11 (nehrál se ještě tie-break), 4:6 a 6:2 měl Drobný ve 4. sadě za stavu 8:7 při svém podání mečbol. Prásk. A zase prásk – soupeř zahrál do sítě a on se mohl po 2 hodinách a 37 minutách radovat. Konečně vyhrál nejslavnější turnaj na světě, žel, nikoli v barvách Československa. Jeho úspěch byl lidem doma utajen, výsledky turnaje se jednoduše do novin nevešly…
A co bylo pak?
V roce 1955 se již jako neoficiální světová tenisová jednička oženil s anglickou tenistkou Ritou Andersonovou (zemřela v r. 1982), s níž vyženil i britské občanství. Když pak hrál ve Wimbledonu, stal se rekordmanem i v jiném ohledu, než ryze sportovním – jako jediný tenista reprezentoval na tamní trávě čtyři země (ČSR, Protektorát Čechy a Morava, Egypt a Velkou Británii). Tenisu se věnoval i po skončení kariéry – trénoval daviscupové týmy JAR, Itálie a Švédska. Později si v Londýně otevřel obchůdek se sportovním vybavením Drobný Sport, který vedl až do 80. let. V roce 1983 byl uveden do tenisové Síně slávy a v roce 1986 se po téměř čtyřech desetiletích podíval do rodné vlasti. Když v 90. letech zažádal o navrácení českého občanství, musel nejdříve svědomitým úřednicím prokázat, že má český původ a žádá o něj, coby občan Velké Británie, právem…
Po této fraškovité epizodě pak již jen sklízel, co během kariéry, v nichž vyhrál na 140 turnajů, zasel. V anketě o největší tuzemskou sportovní osobnost století obsadil 18. příčku, v anketě o nejlepšího tenistu světové historie skončil 73.
Smrt někdejší tenisové superstar (zemřel po dlouhé těžké nemoci 13. 9. 2001) ušla, vzhledem k padajícím Dvojčatům, všeobecné pozornosti. O rok později mu byla na Štvanici odhalena pamětní deska.
