Mezi politiky, kteří se po roce 1945 podíleli na obnově československého státu, stojí Václav Nosek poněkud stranou. Nebyl intelektuálem ani řečníkem. Do dějin vstoupil jako člověk, který měl zemi po šesti letech německé okupace vrátit pořádek - v době, kdy se o budoucnost střední Evropy přetahovaly vítězné velmoci.
Horník, komunista a člen exilové vlády
Jeho cesta vzhůru začala hluboko pod zemí. Narodil se 26. září 1892 ve Velké Dobré u Kladna do hornické rodiny. Horníky byli jeho otec i děda a do práce docházeli do nedalekého Kladna. Do zaměstnání nastoupil už ve čtrnácti letech. Měl se vyučit v kladenské Poldovce, ale kvůli krizi byl propuštěn a sfáral do dolů jako jeho otec, nejprve v Libušíně, později na dole Max. K jeho mládí patří i příznačná historka: matrikář mu kdysi omylem zapsal příjmení Nosák. O opravu marně žádal celý dospělý život a vyhověno mu bylo teprve po jmenování ministrem vnitra.
Zkušenost chudoby určila jeho politický směr. V roce 1921 patřil k zakládajícím členům KSČ, prosazoval především práva horníků, působil jako místostarosta Velké Dobré a byl jedním z organizátorů Velké mostecké stávky roku 1932. Nešlo o salonní ideologii, ale o politický boj za zájmy lidí, na které první republika často zapomínala.
Skutečnou zkouškou byla německá okupace. Nosek neodešel do bezpečí. Unikal s nasazením života. Vlakem do Ostravy, s pomocí soudruhů šachtami do Krakova, odtud do Švédska, a nakonec do Británie, kde se zapojil do československého exilu. Ani v Londýně nezůstal na okraji. Když prezident Beneš v říjnu 1942 jmenoval nové složení Státní rady, stal se Nosek jedním z jejích místopředsedů, a tuto funkci zastával i v dalším období od října 1943. Za svůj odboj zaplatil nejvyšší cenu. Nacisté se za jeho útěk pomstili na jeho rodině. Manželka zahynula v Osvětimi a syn byl ubit na pochodu smrti.
Po návratu z exilu, převzal po válce resort, na němž stála existence obnoveného státu. V dubnu 1945 se stal ministrem vnitra Košické vlády. Protektorátní bezpečnostní složky nebylo možné bez dalšího převzít, a proto k 30. červnu 1945 zanikla dosavadní policie i četnictvo a vznikl jednotný Sbor národní bezpečnosti, který sloučil pořádkovou, dopravní i kriminální službu a doplnil je dalšími nově zřízenými útvary.
Republika nemohla svěřit svou bezpečnost aparátu, který šest let sloužil okupantům. Pohraničí bylo rozvrácené, zbraní v oběhu bylo nepřeberně a stát musel znovu dokázat, že ve vlastní zemi vládne.
Ministerstvo vnitra
Nosek byl přesvědčený ochránce republiky před cizími vlivy - ač i za jeho vedení působili na ministerstvu vnitra sovětští poradci. Šlo o generaci, která zažila mnichovskou zradu západních spojenců, a jeho důraz na silný, vlastními lidmi řízený bezpečnostní sbor vyrůstal z hořké zkušenosti, že na cizí záruky se národ spolehnout nemůže.
Odvolal klíčové nekomunistické představitele z vedení české policie, a poté nasadil policejní síly proti demonstracím na podporu prezidenta Beneše. Byla to další šílená doby, pro niž je tak typický případ Milady Horákové: V roce 1947 jí Nosek předal vyznamenání za účast v odboji, a o tři roky později vyzval vyšetřovatele, aby případ uzavřeli a postavili ji před soud.
Ani jemu nakonec neodpustila vlastní strana. Po roce 1948 se ocitl v hledáčku soudruhů, kteří na něj sbírali kompromitující materiály, neboť podezřelým jej činilo právě jeho působení v londýnském exilu. V září 1953 byl zproštěn úřadu ministra vnitra a pověřen řízením ministerstva pracovních sil. Roku 1955 zemřel na rakovinu plic. Historici se dodnes ptají, zda by jej nakonec nečekala poprava, jako některé jeho spolustraníky.
Kdo chce pochopit, proč se tolik lidí z jeho generace upnulo ke komunistické ideologii, najde v jeho životě mnoho odpovědí. I v exilu byl Nosek napojen na Moskvu. Byl sice v kontaktu s Benešem, ale Gottwalda v Moskvě průběžně informoval o krocích exilové vlády.
Václav Nosek je postavou, v níž se zrcadlí paradoxy prvního půlstoletí republiky.
