V posledních letech jeho života jsme se potkávali velmi často, nacházeli společné průniky v literatuře i pohledech na svět, pořádali lecjaké akce. Po jeho odchodu jsem byl vedením Unie českých spisovatelů zvolen, abych pokračoval v jeho úsilí. Unii totiž založil a skoro 30 let vedl, dával jí svého ducha a svou energii. Pokračovat v tomto díle jsem považoval a stále považuji za čest a závazek zároveň.
Práce Karla Sýse pro týdeník Tvorba
Leč proti proudu času. Karla Sýse jsem poznal někdy počátkem 80. let. On tehdy redigoval literární přílohu týdeníku Tvorba, jednoho z nejlepších, které tu vycházely.
Napsal jsem mu, tehdy snad ještě -náctiletý, v plné pýše svého juvenilního autorství, že si dovoluji zaslat slovutnému panu redaktorovi a básníkovi – jeho sbírky Newton za neúrody jablek či Nadechni se a leť patřily nepochybně k světlým okamžikům tehdejší poesie – též nějaké to ovoce z básnické zahrádky. Popravdě řečeno, za mnoho nestálo a já si taky od toho pokusu nic nesliboval.
Jaké však bylo mé překvapení, když mi za pár dnů přistál na stole dopis od Karla Sýse. A na rozdíl od jiných podobných, kteří spravovali své záhumenky v redakcích a nakladatelstvích, nebylo v tomto listu pranic arogantního, vytahovačného, nic ve smyslu „uč se, hochu, moudrým býti“, natož „musíš psát o naší době, o našich problémech, a ne se nimrat kdesi v citovém podpalubí“. Sýs mi tehdy napsal sice odmítavě, ale velice přátelsky a mile, čehož důsledkem bylo, že jsem nezanevřel ani na něj, ani na další snahy pěstit v sobě touhu po kladení slov v nový a vlastní řád a smysl.
Pak jsme se Sýsem neměli nic společného, až někdy roku 2013, kdy jsem mu pomohl uskutečnit výstavu kouzelných děl Kamila Lhotáka doprovázených pávě Sýsovými verši. Při tom jsme zjistili, že i jako lidé s tak odlišnou biografií (on – úspěšný básník času posrpnového, příslušník oficiální literární gardy, ten, kdo může rozhodovat; já – umouněnec z poetických samizdatů Franty Hrabala, utíkající před fízly ze zakázaných koncertů, nakonec obdařený osobním donašečem v roli nejlepšího kamaráda ve škole) můžeme mít leccos společného.
Nepsal zdobně, ale pravdivě
Měl především kritický rozum, chránící nás před zaslepenou ideologičností. A občas taky pěkně nabroušenou vyřídilku a temperamentní volbu slov, jaká v literatuře tzv. krásné mnohdy nepotkáváte. Karel byl a v mé paměti stále je totiž člověk a básník, který nepíše zdobně, ale pravdivě. Tedy podle toho, co za pravdu považuje. Tedy poctivě.
To poslední, co jsem pro Karla mohl udělat, bylo redigovat a vydat jeho knížku dialogů s jinou osobností české literatury, Evou Kantůrkovou. Vyšla pod názvem Dva na hranici a umíte si představit, jak to v ní jiskřilo. Karel se vydání už nedočkal, ale připomenout ji zde musím.
Závěrem bych rád přidal kus veršů, což v těchto vzpomínkových článcích dělávám. Tento Karlův text pochází z knížky Most z veršů / Most z veršov, který vydala v roce 2018 Česká citadela. Představilo se tam u příležitosti stého výročí vzniku společné republiky 10 českých a 10 slovenských básníků. Karel Sýs mezi nimi nemohl chybět. Vybral jsem text typicky sýsovský. Nic v něm není úplně na vážno, ale vše je vážné až za život.
Dopis nalezený v láhvi
V ulici Pyramid není ani stopy po pyramidách
ale je tu několik mumií
Já s mozkem vysušeným na prášek
ty s duší obrácenou v nerozpustný prach
Je tu i sfinga
Vodorovně ptá se: Odkud přicházíte?
Svisle klade otázku: Kam jdete?
A v břiše legendy volá kdosi na nouzové vlně:
Kdo jsme? Kdo jsme? Kdo jsme?
Titanic čichající přídí k ledové zadnici svatého Rocha
