Tomáš Kempenský se narodil kolem roku 1380 v porýnském městečku Kempen a zemřel pravděpodobně 25. 7. 1471 v klášteře u nizozemského Zwolle. Většinu života strávil za klášterními zdmi jako opisovač knih a duchovní rádce. Proslul jediným dílem — Následováním Krista (latinsky De imitatione Christi) —, které dějiny knihtisku řadí hned za Bibli.
Kovářův syn s perem
Vlastním jménem se jmenoval Thomas Hemerken; příjmení znamená „kladívko" a odkazuje na otcovu kovárnu. V patnácti letech ho rodiče poslali do školy Bratří společného života v Deventeru, kde si osvojil pečlivé opisování rukopisů. Poté vstoupil do augustiniánského kláštera Agnetenberg u Zwolle, kam ho předešel starší bratr.
Roku 1413 přijal kněžské svěcení a později se stal představeným kláštera. Bibli prý opsal vlastní rukou čtyřikrát a jedna z těchto kopií se dochovala v německém Darmstadtu. Vedl život tichý, pravidelný a navenek nenápadný — o to hlasitěji za něj později promluvila jeho kniha.
Malá kniha s velkým dosahem
Následování Krista vznikalo zhruba mezi lety 1418 a 1427 a tvoří je čtyři samostatné knížky. Kempenský je psal původně jako pomůcku pro mladé řeholníky: rady pro duchovní život, návod k soustředění na nitro, útěchu v těžkých chvílích a rozjímání o svátosti oltářní. Dílo vyrostlo z prostředí hnutí devotio moderna, tedy „nové zbožnosti", kterou v Nizozemí založil Geert Groote a která stavěla na osobní, vnitřní víře před učenou teologií.
Velká část textu má podobu rozhovoru, v němž Kristus oslovuje lidskou duši — díky tomu působí důvěrně a osobně. Kempenský mluví prostě a po lidsku, v krátkých kapitolách, které lze číst po jednotlivých odstavcích. Právě tahle střídmost dílu zajistila dlouhý život. Vlastnoruční rukopis z roku 1441 se dochoval a dnes je uložen v Bruselu.
Bestseller pět století v kuse
Když se v Evropě rozběhl knihtisk, patřilo Následování Krista k jeho prvním velkým úspěchům. První tištěné vydání vyšlo kolem roku 1471 v Augsburgu, do konce 15. století existovalo přes sto vydání a překladů a jen do roku 1650 jich badatelé napočítali 745. Do žádného jiného spisu se tehdy nepřeložilo tolik jazyků jako do této knihy — s jedinou výjimkou Bible.
Postupně vyšla v desítkách jazyků po celém světě. Ke Kempenskému sahali katolíci i protestanti; útlý svazek putoval klášterními knihovnami, měšťanskými domácnostmi i zámořskými koloniemi. K českému čtenáři se dostal záhy — tiskem vyšel už roku 1498 v Plzni.
Kdo všechno ji nosil v kapse
Seznam čtenářů zní jako přehlídka dějin. Anglický kancléř a pozdější mučedník Thomas More ji řadil mezi tři knihy, které by měl vlastnit každý člověk. Zakladatel jezuitů Ignác z Loyoly z ní čerpal při svých duchovních cvičeních, podobně jako Terezie z Ávily a později Terezie z Lisieux, kterou hluboce ovlivnila. Zakladatel metodismu John Wesley ji označil za nejlepší shrnutí křesťanského života, jaké kdy četl.
John Newton, bývalý kapitán otrokářské lodi, ji četl před osudovou bouří na moři; po svém obrácení pak složil slavnou píseň „Amazing Grace". Zaujala i filozofa Jeana-Jacquesa Rousseaua a spisovatele Oscara Wildea. Malíř Vincent van Gogh se o ní rozepsal hned v osmi dopisech svému bratrovi Theovi.
Muž, který zůstal v pozadí
Je v tom kus ironie: kniha obletěla svět, zatímco její autor zůstal ve stínu. Po staletí se dokonce vedly učené spory, zda ji Kempenský celou napsal, nebo spíš sestavil ze starších textů. Formálního svatořečení se přes svou zbožnost nikdy nedočkal; Církev mu přiznává titul Služebník Boží a připomíná si ho 25. července.
Sám prý říkával, že pravý pokoj našel jen v tichém koutku s knihou v ruce. A přesně tam, v ústraní klášterní cely, vznikl spis, který dodnes vychází v nových a nových vydáních po celém světě.
