Muž, jehož obrazy působí dojmem, jako by vznikaly někde mezi chrámovou lodí, bitevním polem a horečnatým snem proroka. Stačí jediný pohled na jeho rytiny a člověk okamžitě vstoupí do světa ohromujících krajin, gigantických stínů, rozervaných mraků, oslepujícího světla a postav, které vypadají, jako by právě sestoupily z dějin, legend nebo samotného konce světa.
Doré měl dar, který se objevuje jednou za několik generací: dokázal literaturu proměnit v živé vidění. Jeho ilustrace nepůsobí jako doprovod textu - ony text pohlcují, rozšiřují a otevírají mu nové dimenze. Člověk při čtení často získává pocit, že slavné knihy dávno nosí Dorého tvář — a že bez jeho obrazů by jejich světy zůstaly neúplné.
Rytíři, propasti a nebe v plamenech
Když kreslil rytíře křížových výprav, celé armády se valily krajinou jako železná bouře. Zbroje se leskly v paprscích zapadajícího slunce, nad městy se kupily černé mraky a v dálce se zvedaly věže Jeruzaléma. Každý prapor vlál s dramatickou silou, každý jezdec působil jako postava z posledního velkého eposu evropských dějin. Doré dokázal v jediném obrazu spojit monumentalitu války, náboženské vytržení i tíhu osudu.
Stejnou sílu nesou jeho biblické ilustrace. Obrovské davy putující pouští, archandělé s planoucími meči, potopa světa, Babylón, Golgota. Všechno má u Dorého velikost starozákonního proroctví. Skály se tyčí jako katedrály, stromy připomínají zkamenělé obry a lidské postavy stojí pod nebem, které se otevírá jako nekonečný chrám.
Jeho obrazy mají zvláštní vlastnost: člověk v nich cítí pohyb vzduchu, chlad kamene, hukot davu i vzdálený zvuk zvonů. Doré kreslil svět s teatrální mohutností, ale zároveň s přesností, která vyráží dech. Každý detail slouží celku. Každý stín něco vypráví.
A právě proto jeho ilustrace přežily celé století změn vkusu, mód i uměleckých škol. Doré totiž nepracoval jen s linií. Pracoval s lidskou imaginací samotnou.
Dante, Milton a apokalypsa lidské duše
Vrchol Dorého génia přišel ve chvíli, kdy vstoupil do světa Božská komedie.
Těžko si dnes vůbec představit peklo bez Dorého. Jeho rytiny se staly součástí kolektivní představivosti evropských národů. Nekonečné propasti, zástupy zatracených duší, ledové pustiny Luciferovy říše, démonické siluety v mlze — to všechno působí dojmem, jako by Doré peklo osobně navštívil a potom o něm podal obrazové svědectví.
Jeho Dante je monumentální, děsivý a kosmický. Peklo u něj připomíná gigantický vesmír bolesti a chaosu. Skály padají do nekonečných hlubin, vichry ženou duše jako prach a lidská postava se v tom strašlivém prostoru mění v nepatrný bod pod tíhou věčnosti.
A potom přijde ráj.
Doré dokázal vytvořit světlo, které téměř oslepuje. Andělské zástupy, paprsky pronikající oblaky, obrovské nebeské prostory — všechno září slavnostním majestátem. Jeho nebe působí jako triumf světla nad temnotou vesmíru. Člověk při pohledu na ty obrazy chápe, proč staré náboženské umění dokázalo otřást lidskou duší.
Stejně ohromující jsou jeho ilustrace ke Ztracený ráj. Satan zde vystupuje jako padlý titán, tragická bytost zahalená do temnoty a pýchy. Pekelné krajiny připomínají rozpadlé světy po kosmické katastrofě. Plameny osvětlují gigantické síně démonů a nad vším visí pocit strašlivé vzpoury proti Bohu.
Doré měl mimořádný cit pro velikost. V jeho obrazech všechno směřuje k monumentu. Stromy vypadají jako pilíře chrámů, moře jako živelná propast, hory jako zdi mezi světy. Proto jeho ilustrace působí tak sugestivně i dnes, v době digitálních efektů a nekonečné obrazové produkce. Doré kreslil s intenzitou člověka, který věří v sílu obrazu téměř nábožensky.
Jeho rytiny připomínají varhany převedené do černé a bílé.
Don Quijote a velikost lidského snu
Vedle apokalyptických vizí a náboženských monumentů uměl Doré zachytit i něco nesmírně lidského: směšnost, melancholii a velikost člověka, který jde za svým snem.
Právě proto jsou jeho ilustrace k Donu Quijotovi tak nezapomenutelné.
Vysoký vyzáblý rytíř na zchátralém koni a podsaditý Sancho Panza pod Dorého rukou ožívají s téměř filmovou silou. Prašné pláně Kastilie, větrné mlýny, hostince, noční krajiny i osamělé cesty působí zároveň komicky i vznešeně. Don Quijote se v jeho podání mění v posledního rytíře lidské fantazie — člověka, který se odmítá vzdát velkých ideálů, i když kolem něj svět dávno zešedl.
Doré zde předvádí obdivuhodnou schopnost spojit humor a tragiku do jediného výrazu tváře. Stačí jeden pohled na Quijotovu siluetu proti obloze a člověk cítí směšnost i hrdinství zároveň. Takovou sílu mají pouze skutečně velcí umělci.
A právě v tom spočívá tajemství Dorého tvorby. Jeho ilustrace nikdy nezůstávají pouhou dekorací knihy. Ony vytvářejí celý vesmír emocí. Strach, úžas, melancholie, slavnostnost, hrůza, humor i posvátná bázeň se v nich prolínají s mimořádnou intenzitou.
Proto dodnes určují podobu mnoha literárních světů. Když si lidé představí Danteho peklo, biblickou potopu, rytíře křížových výprav nebo Dona Quijota pod noční oblohou, velmi často ve skutečnosti vidí Dorého.
Jeho obrazy totiž nepůsobí jako ilustrace minulosti.
Spíše jako vzpomínky lidstva.
