Úspěšná dominikánská advokátka Kathleen Martínezová je celoživotně Kleopatrou fascinována. Jednoho dne se rozhodla, že se na to opravdu podívá. Opustila svou prosperující praxi a bez předchozí zkušenosti s archeologií se vydala do Egypta požádat o povolení k vykopávkám.
Zvídavá advokátka
Protože se specializovala na trestní právo, rozhodla se, že bude záhadu zkoumat stejně exaktně jako kriminální případ. Měla jistý tip: egyptská vládkyně, jakožto živoucí vtělení bohyně Isis by mohla být uložena v chrámovém komplexu Taposiris Magna – Osiridově chrámu asi 40 kilometrů západně od Alexandrie.
Dr. Martínezová skutečně nalezla v chrámovém komplexu mnoho artefaktů souvisejících s Kleopatrou – bysty, sochy, mince s její podobou a mnoho dalších. Zjistila také, že vedle Osiridova chrámu velmi pravděpodobně stál jeho protějšek – Isidin chrám. Zatím stále doufá, že právě tam objeví místo Kleopatřina posledního odpočinku.
Kromě jiných fascinujících věcí objevila zatopený přístav a systém tunelů, vedoucích k němu od chrámového komplexu Taposiris magna. Kleopatřin hrob zatím stále zůstává záhadou.
Kdo byla Kleopatra?
Víme jistě, že se narodila v lednu roku 69 před Kristem. Její otec byl Ptolemaios Neos Dionýsos neboli Ptolemaios XII. zvaný Aulétes.
Její matka – opačně, než tomu obvykle bývá – není jistá. Mohla to být Kleopatra V. Tryphaena, sestra a manželka Ptolemaia XII., která však kolem roku 69 př. Kr. zcela mizí z historických záznamů. Podle jiných autorit mohla její matkou být neznámá konkubína, a konečně třetí teorie praví, že jí byla Kleopatra VI., druhá manželka Ptolemaia XII.
Kleopatra VII. měla několik sourozenců, dvě starší sestry, Bereniku a Arsinoé, a tři mladší bratry, z nichž dva byli postupně jejími spoluvládci. Se sourozenci to neměla lehké.
Povstání v Alexandrii
V roce 58 př. n. l. Řím anektoval Kypr. Kyperský král, Ptolemaiův bratr, raději zvolil sebevraždu než pokoření. Ptolemaios XII. nepodnikl nic, ani nezaprotestoval. Tato pasivita vůči Římu, spojená s bídou egyptského lidu, jenž platil daně, které pak byly použity na úplatky pro římské senátory, vyvolaly v Alexandrii povstání. Ptolemaios uprchl do Říma žádat o vojenskou pomoc. Dceru Kleopatru, které bylo v té době přibližně deset – jedenáct let, vzal s sebou.
V Egyptě se mezitím ujala vlády nejstarší dcera Bereníké IV., nejprve společně s Kleopatrou VI., ta ale brzy zemřela a Bereníké vládla sama.
Ptolemaios v Římě intenzivně pracoval na svém návratu – uplácel senátory, organizoval vraždy alexandrijských vyslanců, kteří do Říma přijeli s protestem, a nakonec přesídlil do Efezu. V roce 55 př. n. l. podplatil římského prokonzula Aula Gabinia a vrátil se s jeho armádou. Bereníké IV. byla poražena a popravena – vlastním otcem.
Ptolemaios pak jmenoval svou dceru Kleopatru VII. svou spoluvládkyní. Kleopatra byla často přítomna při diplomatických jednáních svého otce a údajně mu při nich i tlumočila. Roku 51 př. Kr. Ptolemaios XII. zemřel.
Jako desetileté dítě tedy zažila povstání alexandrijského lidu proti otci, útěk z paláce a exil v Římě, přímý kontakt s tamní politickou elitou, tříletou vládu starší sestry, a nakonec návrat s římskými vojáky – a sestřinu popravu. To nepochybně byla pro budoucí panovnici formativní zkušenost.
Farao Kleopatra
Kleopatra nastoupila v trůn jako Kleopatra VII., společně s bratrem Ptolemaiem XIII. Kleopatře bylo osmnáct let, jejímu bratrovi teprve deset. Chlapec, který pochopitelně nebyl schopen vládnout, byl v rukou svých „poradců“, kteří skrze něj chtěli realizovat své vlastní ambice. Byli to především eunuch Pothínos, generál Achillás a Ptolemaiův vychovatel Theodótos z Chiu.
Kleopatra, které bylo osmnáct, od počátku převzala iniciativu, její tvář se objevovala na mincích a její jméno figurovalo v úředních dokumentech jako jediné. Ale na podzim roku 50 př. Kr. se „poradcům“ podařilo vymoci Ptolemaiovi XIII. spoluúčast na vládě. Na konci roku 49 pak Pothínos se svými společníky mladou královnu z Egypta vyhnal. Ptolemaios XIII. se stal jediným vládcem, samozřejmě zcela pod vlivem svých tří poradců.
Cíl celého manévru byl jasný: Ptolemaios měl být formálním panovníkem, zatímco Pothínos plánoval vládnout jako skutečná moc v pozadí za trůnem. A trojice poradců systematicky rozdmýchávala soupeření mezi Ptolemaiem a jeho sestrou.
César v Alexandrii
Roku 48 př.Kr. připlul do Alexandrie César pronásledující svého rivala Pompeia. Theodótos, v domnění, že se vlivnému Římanovi zavděčí, Pompeia zajal a nechal ho zavraždit. Jeho hlavu přinesl Césarovi jako dárek.
Ale se zlou se potázal. César se (údajně) při pohledu na uťatou hlavu svého bývalého přítele rozplakal. Servilní a brutální gesto v něm vyvolalo odpor a nechuť.
Zabalená do koberce?
Kleopatra zvážila situaci a usoudila, že potřebuje pomoc někoho mocného – nejspíš mocného Římana. Nechala se tedy propašovat k Césarovi do paláce. Znamenalo to pro ni obrovské riziko – kdyby ji povstalci chytili, nejspíš by ji okamžitě zavraždili.
Podle tradičních vyprávění se k Césarovi nechala dopravit zabalená do koberce, ale to je zřejmě pozdější přikrášlení, které pak bylo vděčným námětem pro malby a filmy. Údajně byla ukryta v pytli na prádlo a do paláce ji donesl věrný sluha Apollodoros.
Tête-à-tête se světovládcem
César byl krásnou a inteligentní dívkou okouzlen. Konverzace probíhala v řečtině a týkala se filosofických i aktuálních politických otázek.
Kleopatra totiž byla velmi vzdělaná. Jako členka královské rodiny měla možnost studovat v alexandrijském Músaionu, kde působily největší vědecké a filosofické kapacity své doby. S nimi vedla učené disputace. Hovořila prý devíti jazyky, bez tlumočníka se dorozumívala s Etiopany, „Troglodyty“, Židy, Araby, Syřany, Médy, Parthy „a s mnoha dalšími národy“ – a nadto jako první panovnice své řecky mluvící dynastie ovládala jazyk prostých Egypťanů.
Jak přesně jejich rozhovor probíhal, nevíme, ale jisté je, že César se přiklonil na Kleopatřinu stranu.
Občanská válka
Intrikán Pothínos záhy odhalil, co se děje, a tajně povolal Achillovo vojsko z Pelúsia do Alexandrie. Caesar s Kleopatrou se octli v pasti: byli v královské čtvrti obklíčeni egyptskou armádou čítající na dvacet tisíc mužů, zatímco César měl k dispozici jen necelé čtyři tisíce legionářů.
V zoufalé situaci Caesar nařídil zapálit egyptské válečné lodě kotvící v přístavu, aby neposkytl nepříteli výhodu. Oheň se rozšířil a přeskočil na skladiště a další domy na břehu. V průběhu požáru shořela i část Alexandrijské knihovny.
Pothínos byl záhy odhalen jako strůjce spiknutí a byl Caesarem popraven. Kleopatřin bratr Ptolemaios XIII. zahynul v průběhu bojů na Nilu. Některé zdroje tvrdí, že chlapec měl na sobě zlatou zbroj, aby bylo na první pohled zřejmé jeho vznešené postavení. Když spadl do vody, těžká zbroj ho stáhla ke dnu – ale to je možná jen legenda.
Strategické partnerství
César a Kleopatra tedy uzavřeli dohodu a stali se spoluvládci a partnery i v osobním životě. V červnu roku 47 př.Kr. se narodil jejich syn Cesarion (Ptolemaios XV. Caesar). César a Kleopatra se společně vydali na plavbu po Nilu.
Kleopatra mu chtěla ukázat bohatství a starobylou kulturu Egypta. Po cestě hovořila s prostými lidmi, kteří ji přicházeli pozdravit. Mluvila s nimi jejich jazykem, což bylo naprosto nebývalé. César zase chtěl demonstroval svou podporu mladé vládkyně.
Ale z Říma docházely znepokojivé zprávy – Marcus Antonius jako jeho zástupce vládl v Římě značně brutálně. Podle Cicerona po dobu více než šesti měsíců v Římě nikdo nedostal od Caesara jedinou zprávu. Zároveň v Malé Asii se Farnakés II., syn Caesarova starého nepřítele Mithridata, zmocnil Pontu.
A tak César v červnu 47 př. n. l. opustil Egypt, a při tažení přes Judeu a Sýrii v srpnu téhož roku Farnaka u Zely porazil tak rychle a tak zdrcujícím způsobem, že mohl toto vítězství okomentovat jen slovy „Veni, vidi, vici“ — přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.
Kleopatra v Římě
Do Říma přijela na jeho pozvání v roce 46 př.Kr. Poté, co se César stal diktátorem.
Ubytovala se v Horti Caesaris – jeho vile obklopené parky na pravém břehu Tibery u Janíkulského pahorku. Žádný cizí vladař totiž nesměl pobývat uvnitř posvátného pomeriu – hranice města Říma – proto tedy bydlela těsně za městskými hradbami.
Kam s ní?
Římané nevěděli, co si s ní počít – egyptská královna v Římě je děsila a zároveň fascinovala. Její půvab si nakonec získal mnohé příslušníky římské elity, kteří ji navštěvovali a skládali jí hold. Ale část římské společnosti byla rozhořčena. Cicero ve svých dopisech napsal, že cizí královnu nenávidí.
A pak byl tu Caesarův geniálně provokativní – nebo podle jiných zcela skandální – krok: dal zhotovit bronzovou, zlatem pokrytou sochu Kleopatry a nechal ji vztyčit v chrámu Venuše Genetrix – rodové bohyně rodu Juliů – čímž jí de facto přiznal božský status, což v římské společnosti způsobilo velké pobouření.
Navíc byl Caesar stále ženatý s Calpurnií a jeho otevřené návštěvy u milenky za hradbami města byly vnímány jako porušení římských zákonů o bigamii.
Březnové idy
A pak přišel 15.březen roku 44 př.Kr. Římané měli obavy ze vzrůstající Césarovy moci. Při zasedání v Pompeiově divadle (nikoliv v budově senátu, ta byla tehdy uzavřena) ho obklopili pod záminkou předání petice. Jeden ho uchopil za tógu a pak se na něj vrhli. Zasadili mu třiadvacet ran dýkami (takový byl počet spiklenců).
Podle pozdějších posudků byla smrtelná jen jedna – ta do hrudníku. Caesar se nejprve pokoušel bránit, pak se zahalil tógou a padl k Pompeiově soše. Ostatní senátoři se v panice rozprchli.
Cesta zpět
Kleopatra se najednou octla prakticky bez ochrany a bez jakékoliv politické opory. Naštěstí Caesarovi vrazi ani jejich spojenci neměli důvod ji zadržovat – pro ně nebyla hrozbou, byla to pouze nepohodlná cizinka. Nebyla ani jeho manželka, ani dědička; v závěti odkázal Caesar vše Octavianovi. Cesariona nikdy neuznal jako legitimního dědice, i když to byl jeho jediný potomek.
Kleopatra s malým Caesarionem z Říma odjela záhy po vraždě, pravděpodobně již v průběhu dubna 44 př. Kr. Složitější to bylo po návratu.
V Egyptě stále ještě s ní formálně vládl její mladší bratr Ptolemaios XIV. (další bratr na řadě). Ten zanedlouho – pravděpodobně ještě v létě 44 př. Kr. – zemřel za okolností, které prameny neuvádějí a na Kleopatru padá stín podezření z jeho vraždy. Na trůn poté nastoupil malý Caesarion jako spoluvládce.
Po vraždě
Hlavními hráči byli Marcus Antonius, Caesarův nejbližší pobočník, Octavianus, Caesarův adoptivní syn a dědic, a Lepidus. Ti tři spolu vytvořili tzv. druhý triumvirát. Kleopatra opatrně sledovala jejich vzájemný boj o moc z Alexandrie a snažila se zachovat neutralitu – Egypt byl příliš cenný a příliš lákavý jako kořist a ona si nemohla dovolit šlápnout vedle.
Když vypukla válka mezi triumviry a tzv. „osvoboditeli“ čili stoupenci Césarových vrahů Bruta a Cassia, obě strany se na ni obrátily s žádostí o materiální pomoc – loďstvo a zásoby. Formálně přislíbila pomoc triumvirům jako Caesarovým dědicům, ale egyptská flotila se pak do bojů fakticky nezapojila. Kleopatra argumentovala bouřemi a domácími potížemi.
Intrat Marcus Antonius
Po bitvě u Filip (42 př. Kr.), kde triumvirové porazili Bruta a Cassia, bylo jasné, že Octavianus a Marcus Antonius si rozdělí svět. Kleopatra vsadila na Marca Antonia, který ovládal východní část říše, tedy tu, která se Egypta bezprostředně týkala. Jejich setkání v Tarsu roku 41 př. Kr. bylo začátkem jejich slavného spojenectví a také osobního vztahu.
Setkání v Tarsu
Kleopatra připlula do Tarsu po řece Kydnos na nádherně vyzdobené lodi – zlatá záď, nachové plachty, stříbrná vesla – obklopena služebnictvem převlečeným za Amority a Venuše. Byl to promyšlený divadelní výstup, jehož cílem bylo ohromit a zároveň demonstrovat egyptskou moc a bohatství.
Antonius ji předtím několikrát předvolal, ale ona pokaždé jeho výzvy ignorovala. Přijela tehdy, kdy sama uznala za vhodné. Tím hned od počátku nastavila podmínky vztahu.
Jejich setkání bylo okázalé – hostiny, jejichž přepych Kleopatra záměrně stupňovala, takže Antoniovy slavnosti vypadaly vedle egyptských skromně. Antonius byl zjevně fascinován – s čímž Kleopatra počítala. Nebyla klasicky krásná (Sám Plútarchos to připouští), ale byla neobyčejně inteligentní a charismatická, hovořila mnoha jazyky a uměla být okouzlující společnicí.
Výsledkem byl okamžitý politický i osobní svazek. Antonius s ní odcestoval do Alexandrie a strávil tam zimu 41–40 př. Kr., což jeho nepřátelé v Římě záhy začali využívat jako propagandistickou munici proti němu.
Společný život
Vztah Kleopatry a Marca Antonia nebyl jen milostný, byl to politický projekt obou stran. Kleopatra potřebovala římskou vojenskou moc jako záštitu, Marcus Antonius potřeboval egyptské bohatství pro své východní tažení. To ovšem neznamená, že šlo jen o politiku. Vše nasvědčuje tomu, že jejich pouto bylo hluboce osobní.
Antonius strávil zimu 41–40 př. Kr. v Alexandrii v okázalé nečinnosti – pořádali hostiny, lovili, hráli hry. Kleopatra se mu přizpůsobovala ve všem, co ho bavilo – prý se s ním převlékala a chodila inkognito do ulic. Pozdější římská propaganda z toho udělala obraz zhýralosti a orientálního rozkladu.
Antonius se současně snažil udržet svůj vliv v Římě. On i Octavianus chtěli pojistit své spojenectví, a tak se Antonius oženil s Octavianovou sestrou Octavií.
Ale současně se v Alexandrii Kleopatře narodila jeho dvojčata, Alexandr Hélios a Kleopatra Seléné.
Roku 37 př. Kr. se Antonius s Kleopatrou znovu sešel v Antiochii a jejich svazek byl obnoven – tentokrát už natrvalo. Antonius se fakticky přestal vracet k Octavii.
Alexandrijské donace
Roku 34 př. Kr. uspořádali velkou ceremonii. Tato událost byla přelomová a v Římě vyvolala bouři. Kleopatru prohlásil „královnou králů“ a potvrdil ji jako vládkyni Egypta a Kypru. Caesariona uznal jako Caesarova legitimního syna a spoluvládce Egypta – což ovšem byl přímý útok na Octavianovu legitimitu.
Alexandru Héliovi přidělil Arménii, Médii a Parthii, tedy území, která Řím fakticky neovládal – což bylo samo o sobě troufalé. Kleopatře Seléné přidělil Kyrenaiku a Libyi. Ani Ptolemaios Filadelfus nepřišel zkrátka, dostal Sýrii a Kilikii.
Děti byly přitom oblečeny do kostýmů příslušných národů a ceremonii zahájil průvod s arménskými zajatci. Byl to vědomě inscenovaný helénistický obraz světovlády.
Reakce v Římě
Byla zdrcující a Octavianus ji mistrovsky využil. Jeho hlavní argumenty zněly:
- Antonius daruje římské provincie cizí královně a jejím dětem – tedy cizí mocnosti.
- Uznává Caesariona jako Caesarova syna, čímž zpochybňuje Octavianovu adopci a legitimitu.
- Žije s egyptskou královnou jako s manželkou, přestože je řádně ženat s Octavií (Octavii pak roku 32 př. Kr. formálně zapudil – načež její bratr okamžitě vytáhl Antoniovu závěť z vestálského chrámu, kde byla uložena, a veřejně ji přečetl).
- Závěť údajně obsahovala přání, aby byl Antonius pohřben v Alexandrii po boku Kleopatry – pro Římany symbol úplné orientalizace a zrady.
Octavianus situaci bravurně přeformuloval: nepustí se do občanské války (ta byla vždy nepopulární), bude to válka Říma proti Egyptu a jeho cizácké královně, která uhranula římského vojevůdce. Antonius se stal v této naraci obětí, nikoli rovnocenným nepřítelem. Roku 32 př. Kr. mu byl odebrán konzulát a Řím formálně vyhlásil válku Kleopatře, nikoli Antoniovi.
Válka
Po alexandrijských donacích se roztržka stala nevyhnutelnou. Roku 32 př. Kr. přešla na Antoniovu stranu část senátorů a oba konzulové. Octavianus důvtipně vyhlásil válku formálně pouze Kleopatře, nikoli Antoniovi. Byl to chytrý propagandistický tah, Antonius se tak stal v římských očích pouze nástrojem cizí královny.
Rozhodující střetnutí se odehrálo roku 31 př. Kr. na moři u mysu Actium na západním pobřeží Řecka. Antonius a Kleopatra měli srovnatelné síly, možná větší a lepší válečné lodě, ale jejich postavení bylo oslabeno – dlouhé čekání v táboře zdecimovalo vojsko nemocemi a dezercemi, řada Antoniových velitelů přeběhla k Octavianovi.
Průběh bitvy je dodnes předmětem diskusí. V jejím průběhu Kleopatra se svou flotilou nečekaně prorazila obklíčení a odplula do Egypta – a Antonius ji následoval, takže opustil vlastní vojsko. To se pak vzdalo Octavianovi.
Octavianus postupoval dál do Egypta. Antoniovo vojsko se rozpadalo, přeběhlíci přicházeli jeden za druhým. Alexandrie padla roku 30 př.Kr.
Romeo a Julie před 2000 lety
Antonius dostal falešnou zprávu, že Kleopatra je mrtvá a probodl se vlastním mečem. Že byla ta zpráva falešná, zjistil teprve poté, co se probodl.
Kleopatra se po Antoniově zranění uchýlila do své hrobky – monumentální budovy, kterou si nechala postavit u Isidina chrámu a která sloužila zároveň jako sklad jejích pokladů. Brány byly zataraseny, protože se obávala, že Římané vniknou dovnitř a zajmou ji.
Smrtelně raněný Antonius se dal se odnést ke hrobce. Protože brány nebylo možné otevřít, Kleopatra se služebnicemi Chairmion a Eiras vytáhla umírajícího Antonia pomocí provazů a rouch – Plútarchos píše, že to byl pohled k slzám. Antonius sám se snažil pomáhat, jak mohl, a přihlížející plakali.
Uvnitř zemřel v Kleopatřině náručí. Podle Plútarcha ji žádal pouze o víno a domlouval jí, aby se nermoutila a postarala se o bezpečnost svou a svých dětí.
Trpký konec
Kleopatra se pokusila vyjednávat s Octavianem, ale záhy pochopila, že jejím osudem má být účast v triumfálním průvodu Římem jako zajatkyně – což pro ni pochopitelně bylo absolutně pokořující.
Římané totiž měli ve zvyku předvádět zajaté vládce poražených národů v triumfálním průvodu jako cvičené medvědy. Ale jejich konec byl horší – v Mamertinském vězení (Carcer Mamertinus) na úpatí Kapitolu, přímo u Fóra Romana, v jeho nejhlubší části zvané Tullianum – temné podzemní kobce vytesané do skály. Sestupovalo se tam otvorem ve stropě a odsouzený tam byl svržen a uškrcen nebo popraven bezprostředně po triumfálním průvodu, kdy ho dav ještě viděl „na živo“.
Poslední dny
Byly strašlivé. Octavianus naznačoval, že pokud nebude souhlasit s účastí v triumfálním průvodu nebo spáchá sebevraždu, její děti možná nepřežijí. Zajatá královna se snažila vyjednávat, ale všechno bylo marné. Octavianus potřeboval svůj triumf.
Přestože ji pečlivě hlídali, její komorné se podařilo nějak jí propašovat jed. Po několika dnech marných vyjednávání ho nakonec použila. Traduje se, že se nechala uštknout hadem, ale pravděpodobně spíše jed vypila.
Octavianus se snažil zmocnit alespoň jejího mrtvého těla, ale to nebylo nikdy objeveno. Nakonec se musel spokojit s tím, že v triumfálním pochodu bude nesena pouze její socha. To byl Kleopatřin triumf. Od těch dob mnoho zvědavců a také lovců pokladů hledalo její hrob – marně.
Dohry
Egypt se stal římskou provincií, ale provincií se zvláštním statutem, fakticky osobním majetkem císaře, nikoliv standardní senátní provincií.
Caesariona nechal Octavianus zavraždit, byl pro něho příliš nebezpečný.
Dvojčata Alexander Hélios a Kleopatra Seléné i malý Ptolemaios Filadelfos byli odvezeni do Říma a vychováni Octavií, Octavioanovu sestrou a Antoniovou zapuzenou manželkou.
Kleopatra Seléné se později provdala za numidského krále Jubu II. a stala se královnou Mauretánie – poslední potomkyně ptolemaiovské dynastie vládnoucí vlastní říší.
