Během svého působení v Sovětském svazu, na roční stáži v tehdy nejrozšířenějším deníku Komsomolskaja pravda s dvacetimilionovým nákladem a s šéfredaktorem Adžubejem, zetěm Nikity Sergejeviče, jsem byl pozván jako jediný cizinec v redakci do jeho rodiny.
Poněkud mě překvapilo, když jsem zjistil, že Chruščov vládl dvacet let Ukrajině, ačkoliv nejenže nebyl Ukrajinec, ale z počátku neznal ani slovo ukrajinsky. To však nevadilo, Ukrajinci znali dobře rusky, vždyť na vyšším stupni škol se vyučovalo výlučně rusky a pro některé technické názvy nebyl ani ukrajinský ekvivalent.
Projev, který zamával světem
Narodil se roku 1894 ve vesnici Kalinovka v západním Rusku. V mládí pracoval jako kovodělník a v občanské válce byl politickým komisařem. Pod záštitou Lazara Kaganoviče stoupal v sovětské hierarchii.
V roce 1938 ho Stalin poslal řídit Ukrajinskou SSR. Během velké vlastenecké války byl Chruščov opět komisařem a sloužil jako prostředník mezi Stalinem a jeho generály. Byl také přítomen obraně Stalingradu, na což byl pochopitelně velmi hrdý. Po válce se vrátil na Ukrajinu, než byl povolán zpět do Moskvy jako jeden ze Stalinových blízkých poradců.
Stalinova smrt v březnu 1953 vyvolala mocenský boj, z něhož Chruščov nakonec vyšel vítězně poté, co upevnil svou autoritu jako první tajemník Ústředního výboru strany. 25. února 1956 na XX. sjezdu strany přednesl slavný projev O kultu osobnosti a jeho důsledcích, v němž odsoudil Stalinovy čistky a v Sovětském svazu zahájil éru „tání“.
Vypuštění sputniku a karibská krize
Chruščovova domácí politika zaměřená na zlepšení života obyčejných občanů byla často neúčinná, zejména v zemědělství. V naději, že v obraně se lze spolehnout na rakety (dnes mu vývoj dává zapravdu), nařídil velké škrty v konvenčních ozbrojených silách. Navzdory tomu došlo během Chruščovovy vlády k nejnapjatější fázi studené války, která vyvrcholila karibskou krizí v roce 1962. Tehdy rakety opravdu rozhodovaly.
Jako vůdce Sovětského svazu se Chruščov koncem 50. let těšil značné popularitě n ejen díky úspěšnému vypuštění Sputniku v roce 1957 ale především kvůli výsledkům suezské krize v roce 1956, syrské krize v roce 1957 a incidentu s americkým špionážním letadlem U-2 v roce 1960.
Nicméně na počátku 60. let Chruščovův vliv výrazně oslabily jeho neúspěchy v domácí politice a kupodivu i navzdory úspěšnému vyřešení karibské krize. Jeho rivalové postuopně získali dostatečnou podporu nomenklatury, takže ho 14. října 1964 dokázali odstavit od moci.
Příjemný a pozorný společník
Chruščov se ve světě nejvíce proslavil tím, jak dokázal rozmetat Stalinův kult osobnosti. Když jsem se ho ptal, jak to dokázal a jestli se nebál, upřímně přiznal, že se skutečně bál, zda někdo ze Stalinových ctitelů nevytáhne schovaný revolver a nezastřelí ho hned na místě.
Byl ale přesvědčen, že to je z hlediska další sovětské politiky naprosto nezbytné. Se Stalinovou zátěží nebylo možné dále rozvíjet Sovětský svaz. Po výrazných personálních změnách v předsednictvu strany, a nejen tam, bylo třena nastolit zcela jinou politiku. A to nikoli en v rámci SSSR, ale i u jeho spojenců – včetně tehdejšího Československa.
Je skoro symbolické, že týden po Stalinově smrti zemřel i náš nejvyšší stranický a státní představitel Klement Gottwald. Legenda praví, že se na Stalinově pohřbu nastudil. Pravda je ale spíš taková, že měl výduť aorty, kterou zkomplikoval let do Moskvy a z Moskvy.
Chruščova jsem poznal jako velmi příjemného a pozorného, až upovídaného společníka. Pořád všem naléval stopečku vodky, já si vždy sedl vedle velkého květináče a tam jsem ty stopečky nenápadně odléval, jinak bych to tempo nevydržel. Ale jako hostitel a také vyprávěč byl výborný, vždyť měl co vyprávět, aniž by prozrazoval něco, co nesměl. Těšil jsem se určitému privilegiu, vždyť často jsem byl jediným cizincem v jeho okolí, ale vzhledem k mé stáži v Komsomolské pravdě mě tak nebrali.
Rodinný přítel
Nebrali mě tak i jinde. S legitimací Komsomolské pravdy jsem měl přístup k mnoha lidem a také archivům, které by mi jinak zůstaly nedostupné. Rád bych uvedl nějaké příklady, ale jsem vázán mlčenlivostí a zatím mě z ní nikdo nepropustil a také už asi tak neučiní. Takže musím respektovat daná pravidla.
Chruščov byl zvyklý hodně hovořit, A také doma to činil. Ale nikdy se to netýkalo záležitostí projednávaných v nejvyšším orgánu strany, ale třeba dojmů z jeho cest jak po SSSR, tak v zahraničí. Prokládal vyprávění humornými historkami, pomáhal si i tím, co mu napověděla manželka, která dobře znala francouzštinu a vypomáhala si svými zážitky z návštěv této země.
Také jsem byl na Francii hodně orientovaný. Když jsme seděli vedle sebe a společnost se zabývala jinými záležitostmi, sdělovali jsme si své francouzské dojmy a poznatky. Jinak byla ovšem velmi pozornou hostitelkou, ale do naší společnosti se většinou nepletla. My frankofonní jsme ovšem tvořili jistou výjimku.
Nina Petrovna Chruščovová, roz. Kucharčuková byla ukrajinská politička a druhá Chruščevova manželka. Na rozdíl od manželek jiných sovětských představitelů doprovázela svého manžela i na zahraničních cestách. Byla velmi vzdělaná, francouzštinu ovládala skvěle. Zemřela 13. srpna 1984 ve věku 84 let.
Přátelil jsem se rovněž s Chruščevovým synem. Sergej Nikitič pracoval na různých vysokých vědeckých postech, mimo jiné se podílel například na konstrukci sovětských raket.
Je jistým paradoxem, že od roku 1991 žil se svou ženou Valentinou ve Spojených státech, v roce 1999 získal americké občanství. Byli jsme stále v kontaktu. Zemřel vloni v červnu. A teprve tím se asi definitivně uzavřela pozoruhodná epocha spojená se jménem Nikity Sergejeviče Chruščeva.
