Pakt z Meky – sunnitská obdoba NATO mezi Saúdskou Arábií, Tureckem a Pákistánem, zůstává hádankou. Nebo přinejlepším podivným béčkovým divadlem: fotografování na efekt, sdílení zpravodajských informací spíš symbolické. Plné znění dohody nikdo nezveřejnil. Vše zůstává mlhavé, řeč je jen o „kolektivním odstrašení".
Turecko z NATO nevystoupí
Proti komu vlastně, to záleží na úhlu pohledu. V úvahu připadá leccos – Izrael, spojenectví USA a Izraele, Indie (kdyby zaútočila na Pákistán). Klíčové slovo je „kdyby". K tomu si připočtěte nesčetná omezení, která Turecku ukládá členství v NATO – samo o sobě hnízdo zmijí.
Podstatné je, že Turecko o mekské dohodě informovalo Írán ještě před podpisem. Někteří komentátoři dokonce si dokonce myslí, že by se Írán mohl v pozdější fázi k dohodě připojit. Rijád teoreticky odmítá vojenské údery na Teherán a Írán by navíc mohl spadat pod pákistánský jaderný deštník.
Rozhodovat bude znovu geografie. Turecko z NATO nevystoupí. Tamní elity jsou v jádru atlantistické. Saúdská Arábie by musela předvést zázrak, aby se vymanila z amerického bezpečnostního deštníku a indické pracovní síly. Pákistán má na prvním místě Čínu, nové hedvábné stezky a plynovod z Íránu. Mekka je v podstatě jen divadlo k odstrašení.
Jiný, o poznání zajímavější scénář počítá s tím, že by se klíčový turecký cíl, takzvaný Velký Turán, dal využít ve prospěch americko-sionistického spřežení. Šlo by o novoosmanský remix, tentokrát v roli vedení komprádorských arabských zájmů. Ankara by v centru znovu vystavěla osmanskou hierarchii, jako by „zachraňovala" sionisty a salafisty sama před sebou.
Zdá se, že mekskou jiskru zažehl sám Mohammed bin Salman, jistotu ale nemá nikdo, poměry v Rijádu jsou příliš neprůhledné. Jemen Saúdům komplikuje vývoz ropy přes Rudé moře, a kdyby se situace vyostřila, mohli by přijít i o samotná ropná pole. Proč tedy nevsadit na vlídnou verzi novoosmanství?
Proč USA nikdy nezruší sankce vůči Íránu
V Íránu mezitím panuje v přebudované Nejvyšší radě národní bezpečnosti (SNSC), kterou reformoval nejvyšší vůdce Mojtaba Chameneí, pevná shoda: Teherán se nikdy nesmíří s kompromisem, a už vůbec ne za současného stavu „ani válka, ani mír".
Aby se Hormuzský průliv znovu otevřel, musel by Washington splnit sadu velmi tvrdých podmínek:
- ukončení amerických výhrůžek a „urážek";
- trvalé ukončení amerických válek proti Íránu a jeho spojencům v Palestině, Libanonu, Jemenu a Iráku;
- zrušení americké námořní blokády a stažení všech amerických sil;
- nejméně 300 miliard dolarů jako náhrada válečných škod;
- zrušení všech sankcí;
- bezpodmínečné uvolnění veškerých zmrazených aktiv;
- právo Íránu vybírat až 7 % z tranzitu nákladu;
- zákaz vplouvání amerických a izraelských plavidel;
- dvacetiprocentní pokuta pro lodě při porušení podmínek.
Jinými slovy jde o náznak americké kapitulace na všech frontách – od financí přes vojenské vyhnání až po konec sankcí a úplnou íránskou kontrolu nad Hormuzským průlivem. I zrnka písku na starých i nových hedvábných stezkách dnes vědí, že obří americký dluh hladoví po nových mechanismech, které by ho krmily kontrolou nad přírodními zdroji, ropou, zlatem i vzácnými zeminami. A tyto suroviny musí být oceňovány v amerických dolarech, v petrodolarech.
Írán, klíčová křižovatka Eurasie, má úplně vše, co USA potřebují. Je ale suverénní, nezávislý a úzce provázaný se strategickým partnerstvím Ruska a Číny. Vše tedy směřuje k věčné válce. Washington sankce vůči Íránu nikdy nezruší, politicky ani geoekonomicky to není možné. A ať už bude u moci kdokoli, Washington nikdy nepřijme íránskou kontrolu nad Hormuzským průlivem včetně poplatků, protože by tím v praxi stvrdil selhání ekonomických sankcí jako svého oblíbeného „diplomatického" nástroje impéria.
Některé vážné důsledky války rozpoutané 28. února jsou už teď zřejmé: možný finanční kolaps zemí GCC (Gulf Cooperation Council - Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu, včetně pádu jejich vládnoucích režimů; téměř nevyhnutelné geografické rozšíření Jemenu; prakticky úplná mezinárodní izolace sionistického „kultu smrti"; rozsáhlá globální hospodářská krize propojená s finanční krizí v USA; a vzestup Íránu na pozici přední mocnosti západní Asie, Eurasie i globálního Jihu.
To vše představuje zásadní geoekonomický zlom, který urychlí vzestup BRICS i BRICS+ a upevní roli Šanghaje jako ideálního útočiště, kam si globální Jih uloží své úspory.
Pozor na „eurasijskou osu"
Západní impérium chaosu, lží, plenění a pirátství se s tím ale smířit nehodlá. Šachovnice se proto bude dál destabilizovat i v uzlových bodech, které teoreticky ovládají suverénní nezávislé státy. Na scénu vstupuje Kaspické moře, klíčový uzel Mezinárodního dopravního koridoru sever–jih (INSTC), jednoho z hlavních propojovacích koridorů panasijského obchodu jednadvacátého století. Ten spojuje členy BRICS – Rusko, Írán a Indii, se Střední Asií a obchází přitom západní sankce i námořní úžiny pod kontrolou NATO.
Hybridní válka na Kaspiku dokonale zapadá do imperiálního scénáře, jak vyvolat systémové otřesy sahající od Ruska a Íránu až po Čínu a Evropu. Čína ostatně považuje Kaspické moře za klíčový propojovací kanál mezi projekty Nové hedvábné stezky (BRI) a Střední Asií a Evropou.
Kaspické moře by se tak mohlo stát vrcholem geopolitického rozdělení nedaleko středu Eurasie – na jedné straně Washington, Tel Aviv a Kyjev, na druhé suverénní civilizační státy sdružené v BRICS a ŠOS. Na scénu se opět vrací Turecko – tentokrát coby možný chybějící článek, díky němuž by sionistická osa propojila obě války, tu vedenou NATO na Ukrajině i americko-izraelskou válku proti Íránu. Od počátku totiž jde o jednu a tutéž válku.
Přemluvit sultána Erdogana, aby zaútočil na ruská a íránská strategická aktiva na Kaspiku, byť jen nepřímo přes Ázerbájdžán, ale zůstane oříškem. Ještě složitější náhradou by byl Kazachstán, ten je při vší své „multivektorové" politice plnoprávným členem ŠOS, Eurasijské hospodářské unie (EAEU) i partnerem BRICS+.
Turecké kroky je nakonec třeba poměřovat oficiální snahou posílit Organizaci turkických států (OTS, jejímiž členy jsou i Ázerbájdžán a Kazachstán) a tím, co si Ankara vymyslí, aby Íránu zkomplikovala geopolitické manévrování.
Znovu tedy jde o to, jak Turecko rozehraje kartu Velkého Turánu na Kavkaze, a hlavně ve Střední Asii s jejími obřími zásobami ropy, uranu, lithia a dalších kritických surovin. Moskva vše bedlivě sleduje, s krajní diskrétností. Mimochodem, loni v listopadu se Kazachstán jako první ze středoasijských „stánů" připojil k Abrahámovským dohodám, a to v souvislosti s rozsáhlou americko-kazachstánskou surovinovou dohodou.
Dějiny se opakují vždycky svérázně: jsme zpátky u původní Velké hry mezi Ruskem a Británií z konce devatenáctého století. Britská MI6 ostatně Velký Turán plně podporuje jako hlavní protiúder proti „třem suverénům" – Rusku, Íránu a Číně. Nebo proti tomu, co nedávno, snad na našeptávání Elbridge Colbyho, Trump poprvé v historii pojmenoval jako „eurasijskou osu".
V Národním muzeu v kazachstánské Astaně visí okázalý panel se všemi turkickými národy, přes čtyřicet etnických skupin, mezi nimi Ujguři, Kazaši i Ázerbájdžánci. Proměnit to ale v obraz Turecka jako velkého hráče napříč Eurasií, podepřený navrch smyšlenými mytologickými narativy, je úplně jiná disciplína. V jádru se hraje o vytvoření trhu pro otevřený turkický nacionalismus, v němž by středoasijské „stány" figurovaly nanejvýš jako mladší partneři.
Mekka jako zoufalý poslední pokus
Imperiální tlak na „tři suverény" nepoleví, a proto rozhodují propojené tahy jednotlivých hráčů. Příkladem je čínská investice do Wakhanského koridoru v Afghánistánu jako další cesty k Íránu. Wakhanský koridor na východním okraji Afghánistánu, kudy by plánovaná dálnice vytvořila přímé pozemní spojení s Čínou.
Je to Velká hra znovu od začátku: Wakhanský koridor vznikl na konci devatenáctého století jakoby odnikud, aby „chránil" britskou Indii před ruským postupem v Turkestánu. S čínským Sin-ťiangem ho spojuje jen asi sedmdesát kilometrů hranice, viděl jsem to na vlastní oči při cestách po Pamirské magistrále ještě před covidem.
Jde o jednu z nejvýše položených strategických hranic na planetě. Teprve před pěti měsíci Peking v Sin-ťiangu zřídil nový okres Cenling, který na hranici shlíží. Celá tahle horská divočina se řídí z Kašgaru, kde začíná šedesátimiliardový Čínsko-pákistánský hospodářský koridor (CPEC).
Jinými slovy: vedle čínsko-íránské železnice, kterou Američané za války proti Íránu bombardovali, vzniká další pozemní trasa z Číny do Íránu, mimo námořní cesty zranitelné Trumpovými blokádami. Čína ve svém typickém stylu „výhra pro obě strany" vsadí na obě možnosti zároveň, na CPEC přes Pákistán i na Wakhan přes Afghánistán.
O všem se nakonec rozhodne v západní Asii. A to nás vrací zpátky k mekskému sunnitskému paktu. Ostrá analýza ukazuje na Mekku jako na zoufalý poslední pokus, spojený s tím, že ropným monarchiím dnes citelně chybí recyklace petrodolarů, mechanismus, který drží nad vodou obludný a nesplatitelný americký dluh, pyramidu derivátů i osamocenou AI mega-bublinu na Wall Street.
A právě to pohání imperiální zoufalství uzavřít s Peršany už jakoukoli dohodu. Írán totiž mnohem účinněji než nekonečné debaty o BRICS vymezil hlavní geoekonomické bojiště pro RIC (Rusko, Írán, Čína – nový Primakovův trojúhelník): rozklad petrodolarového systému GCC.
Bez tohoto systému je financializované neokoloniální impérium řízené na dálku naprosto nemožné.
